Je mi 41 let. Něco už jsem prožil, něco přečetl a akné na mé bradě už nevnímám tak bouřlivě jako před lety. Stále intenzivněji vnímám svět kolem sebe, leccos jsem si již splnil, ale stále mám své představy. Co tanec?
Mohl bych se tvářit jako nadšený znalec tanečního umění či jako emeritní odborník klasické výchovy a tance, který podle prvních tónů pozná, co se na parketě bude odehrávat. S tím nemám problém. S lehce přezíravým pohledem bych mohl hodnotit jednotlivé výkony tanečníků a s výrazem mistra světa komentovat jejich taneční snažení. S tím nemám problém. Mohl bych na plese ohromovat přítomné dámy naučenými komentáři a nikdo by nepoznal, že když se do tance pustím, tak jsem nebezpečný nejen svému okolí, ale i sám sobě (partnerku vyjímám záměrně, neboť má žena mé nekoordinované pohyby včas rozpozná a zvládá většinu mých tanečních úderů, kopů a šlapáků vykrýt), a že nepoznám, že Quickstep či Chacha nejsou sušenky s polevou.
Většina z nás má jasnou představu o tom, jak má vypadat pohyb, který se chystá udělat. Většina z nás cítí rytmus a je mu příjemné se pohybově uvolnit. Každý se chce se v rytmu ladně hýbat a jak začne hrát hudba, jsme jako děti, hravě bezelstní. Někteří se pak konečně zbaví ostychu a s ohledem na okolí, které se za rozmařilého hýkání probíjí parketem, nabudou kolektivního dojmu, že tančí.
Nejsem jiný. Hudbu mám rád a jakýkoli pohyb ve stíhatelném rytmu mne těší. Zbavím-li se ostychu a trochu se uvolním, pak i já cítím, jak mi kromě potu po těle cestují vyplavené endorfiny. Dokonce i já si po čase začínám domýšlivě myslet, že tančím. Tedy alespoň mně to jako tanec připadá.
Nejsem jiný, i když možná trochu ano. Mám oproti většině tu výhodu, že ač taneční barbar a laik, mám možnost tanec vidět opravdu z blízka, a to se vším, co tanec jako koníček a sport přináší. Moje dcera i manželka tančí. Na rozdíl ode mne opravdu tančí. Dcera již několik let navštěvuje občanské sdružení Enliven Centre, které vede Lenka Jiráňová a které se zabývá rozvojem pohybových aktivit, pohybovou taneční přípravou, výukou tance pro děti od předškolního věku, mládež až po dospělé, a to v České Lípě a Doksech. Dcerka tu ve svých 5 letech našla svůj první zájmový koníček, který ji už nepustil. Dnes je jí devět, má spousty nových kamarádů, mraky diplomů a medailí z tanečních soutěží a zážitků, které jí už nikdo nikdy nevezme. Trénink 2x týdně, různá soustředění, soutěže, různé společné aktivity, a to nejen pro ty malé, ale i pro mládež a dospělé. Že je toho spousta, je vidět na webovkách (www.enlivencentre.cz), kde si asi opravdu každý může najít to, co by ho teoreticky bavilo. Život ale není o koukání, život je o žití a tom zkusit to, co má v životě smysl a co by mne bavilo. Není o tom, koukat se jak to dělají jiní a věřit jim, že je to fakt baví, je potřeba to zkusit a bavit se a … tančit.
Když tak nad tím dumám a vidím co všechno mi Enliven Centre nabízí, napadá mě stále stejná otázka – že bych začal tančit?