Pouť Okna – Říp (1. část)

Politiky jsou i-noviny plné, a tak tento týden vynechám deník a raději napíšu v několika dílech reportáž o cestě více než padesáti dětí (a několika učitelů a učitelek) ze základní školy Okna na Říp.

K prvotnímu nápadu mě přivedl fakt, jakým způsobem je autory učebnic vnímána vlastivěda. Neustálé dotazy v pracovních sešitech, kterými městy teče Labe a kde pramení Vltava, kde se tyto řeky stékají atp. Atlas je sice moc hezký vynález, ale reálný zážitek nenahradí. Také mě ovlivnila vlastní zkušenost: ujít denně dvacet kilometrů znamená úplně jinak vnímat krajinu, maličkosti přírody, charaktery lidí i sebe sama.

Původně jsem chtěl cestu podniknout se čtvrťáky, ale o akci projevili zájem i žáci z jiných tříd, rodiče a kolegyně, takže jsme Pouť vyhlásili jako celoškolní akci. S tím, že ji uskutečníme, pokud se přihlásí aspoň patnáct lidí. Během několika dnů jsme byli na padesátce.

Plánovat jsem začal už v zimě, měl jsem vymyšlenou trasu, domluvená levná ubytování … a přišla koronakrize. Během prázdnin jsme se rozhodli, že akci přece jen uskutečníme, a za čtrnácti dní vše přeorganizovali. Naštěstí nás odmítli jen v jednom ubytování. Dokonce se ozvali i sponzoři, takže rodiče za týdenní výpravu zaplatili jen dvě stě korun. Velké množství maminek a tatínků se také přihlásilo s nabídkou pomoci – dětem jsme hodně ulevili tím, že jsme jim nechali převážet věci na spaní a jídlo.

Předpověď počasí nebyla v původní verzi úplně příznivá. V pondělí měla dorazit studená fronta. Časem se z ní však stala fronta teplá (pro mě trochu záhada), a tak jsme místo deště a přízemních mrazíků očekávali spíše tropické noci.

V pondělí 14. 9., v osm hodin jsme se konečně sešli před školou. 53 dětí, pět pedagogů jako přímý doprovod, plus další dva na zajištění servisu. A také jeden rodič, který po většinu času doprovázel svého syna na invalidním vozíku (občas, když měl pracovní povinnosti, vypomáhal náš asistent).

Scházíme se před školou

První vyrazili ti nejmenší, výpravu uzavírali sedmáci. První úsek byl všem známý: po žluté turistické značce, po Poštovní cestě, pak se ve Žďárském lese napojit na červenou E desítku, neboli Máchovu cestu. Malé pauzičky jsme dělali po cca třech kilometrech, často v obcích, které děti znaly lépe než já. Protože v nich bydlí. Tak teď vím, kdo má jakého koně, kdo jakého psa.

Vycházíme z mlhy za Okny

Bezděz v dáli

První pauza

Skalní byty pod Žďárem

Takto jsme prošli vesnickou památkovou rezervací Žďár s řadou výstavně opravených roubenek a se školou, která má krásnou historii a ošklivou současnost. Jaká bude její budoucnost?

Náves ve Žďáru

Zatáčíme k Housce

Nad Kruhem

"Děti, nesbírejte stále ty hřiby!"

Náhodně vyfocené srdíčko, ale my už víme, že úplně náhodně zde není.

Kousek před Houskou

Oběd proběhl na parkovišti pod hradem Houska. Některé děti poprvé zjistily, co je to ešus a že lžící se dá sníst úplně vše. Problém nebyl ani s pitím, protože speciálně kvůli nám majitelé otevřeli Hospůdku Na konci sil.

Pro někoho první jídlo z ešusu

Hlad je nejlepší kuchař

Hospůdka Na Konci sil

Když si někteří objednávali už třetí zmrzlinu, zvedli jsme se a kolem kaple Nejsvětější Trojice zamířili dále na jih. Trojcípá kaple je jako mnoho jiných sakrálních památek v okolí vyzdobena malbami Venduly Císařovské. O obnovu těchto památek se stará Pšovka - okrašlovací spolek Kokořínska.  

Český kříž

Jiným příkladem takové památky je tzv. Český kříž, který nás čekal při sestupu do dalšího z údolí Kokořínska.

Od rozcestí pod Drnclíkem jsme po žluté a červené značce vyzkoušeli i zelenou a přes různé části osady Brusné došli do Lesoparku Debř. Někteří si odběhli k vyhlídce na Vrátenskou horu. Část proto, že pod skalkou byla keška.

Kudy dál?

Keška

Výhled na Vrátenskou horu

Zajímavé je, že debř je starý český výraz pro údolí. Stejnojmenná ves je i u Mladé Boleslavi. Debř u Mšena byla však během první světové války vylepšena řadou turistických perliček – zmenšeninou hradu Kokořín, zvětšeninou muchomůrky červené, sochou Jana Husa, hřištěm, jezírkem a přírodním divadlem. Dnes dávnou slávu připomínají cedule informující o původním stavu. Na konci údolí jsou slavné lázně ve stylu art deco. Bohužel v září i přes vysoké teploty nepochopitelně zavřené.

Na muchomůrce

Pamětník hlídající údolí

Model Kokořína

Koupaliště ve Mšeně

Zbývalo už jen vystoupat na náměstí a zjistit, jestli platí dohodnutý nocleh v klasické sokolovně. 40 korun za noc ve vlastním spacáku. Děti si rozestlaly a přes tenisové kurty prošly areálem na travnatou plochu, kde už byl připraven kolega s rohlíky, chleby, sýry, ovocem a zeleninou. Některým se podvečer tak líbil, že nakonec dali přednost spaní pod širákem. Hvězdná mšenská noc k tomu vybízela. 

Večeře v trávě