Můj tmavosvětlý svět #32

Necelé 2 000 km východně od mého domu se vede regulérní válka a my zde zatím v poklidu chodíme po zablácených cestách, nadáváme na poměry, jezdíme lyžovat, fandíme našim biatlonistům a celé to zbaběle nazýváme „konfliktem“.

Nemohu si pomoci, ale ne vždy se dá začínat pozitivně. Je potřeba pojmenovat skutečnost takovou, jaká je. Přiznávám, že to ode mě zní poněkud paradoxně, když jsem se s vámi posledně loučil s odkazem na úvahu doporučující únik z dnešního stresujícího světa. Toto je ovšem jiná situace.

Rozřešení Ukrajinské války, chcete-li konfliktu, vám asi bohužel nebudu schopen v tomto jednostránkovém článku nabídnout. Nesvedl by to ani sebezkušenější válečný expert. Stát se může cokoliv. Třeba se EU a NATO rozhodnou dodat Ukrajincům zbraně, třeba Ukrajinci se Separatisty najdou společnou řeč a třeba se car Vladimir Putin vzdá svých mocenských ambicí a pro jednou hranice Ruské říše nerozšíří. Obávám se, že všechna tato tvrzení jsou stejnou měrou nepravděpodobná a absurdní (hlavně to poslední). V tuto chvíli mi nezbývá, než s těžkým srdcem použít slova Babišova hnutí ANO – „Prostě to nějak dopadne.“ Nechci ovšem tímto válku nějak zlehčovat. Záměrně jsem si pustil několik dokumentů o světových válkách s autentickými záběry a opět si uvědomuji, že bychom všemi možnými prostředky měli chránit tak těžce nabytý mír.

Přejděme k veselejším věcem. V živé paměti mám stále předminulý týden, kdy si všichni studenti z celého Českolipska, mě nevyjímaje, užívali jarních prázdnin. Nebavilo mě si neustále čistit zablácené boty od této mizerné zimy, co vládne u nás v Podlužickohoří (toto slovo jsem si právě vymyslel, tak ho berte prosím s rezervou) a rozhodl jsem se vypravit opět po roce do Janských Lázní. S tátou je to už takové naše poutní místo. Z počasí začínajícího jara jsme se museli rychle přeorientovat na třeskutě mrazivé podmínky. Janské Lázně jsou krásné lázeňské městečko ležící na úpatí Černé hory. Právě Černá hora je lyžařským střediskem této oblasti. Jak již bývá zvykem, narazili jsme zde kromě hrstky Čechů také na velké skupiny hlučných Poláků, sebevědomých Němců a chrochtajících Holanďanů. Věřte, že to holandské chrochtání je vám nakonec ze všeho toho nejlibozvučnější. Na lyžích jsem stanul po dlouhých třech letech a byl jsem z toho dosti nervózní. Opět jsem tedy nejdříve musel překonat sám sebe, a až poté krkonošské svahy.
Je to zajímavé uvažovat nad tím, kdo je v podobných situacích vlastně náš největší a nejobtížnější nepřítel. Já věřím tomu, že to jsme vždy my sami. U jakékoliv překážky se musíme tak nějak na zlomek sekundy uzavřít do sebe, porazit vnitřní strach nebo ego, a až následně onu překážku překonat. Někdy je to nesmírně obtížné a dost možná i nezvladatelné. Jsem tedy vděčný sám sobě, že jsem cestou na tom vleku sám sebe překonal a pak si mohl radostně užívat jízdy na lyžích.

Překonávání sebe sama je potřebnou dovedností snad v každém sportu. Neustále se v tom utvrzuji, nejvíce teď při sledování českých biatlonistů. Biatlon teď vskutku zažívá v Česku boom a senzaci, na jejíž vlně se nesu i já. Zjistil jsem, jak je tento sport dramatický, strhující a nevyzpytatelný zároveň. Takové sporty mám nejraději, člověk se u nich nenudí. Ať už je provozuje, nebo sleduje. Krom toho všeho jsou naše holky biatlonistky všechny moc krásné a, co lépe, šikovné. Už teď se těším na nadcházející světový šampionát ve Finsku.

Stanovil jsem si takové pravidlo, které mi přikazuje, abych alespoň jednou za dva měsíce zašel do kina na nějaký nový film. S napětím a pln očekávání jsem vyrazil na, v Česku konečně běžící, Kód Enigmy. Film popisuje život britského matematika Alana Turinga a hlavně pak příběh a okolnosti točící se kolem rozluštění nacistického šifrovacího kódu – Enigmy. Děj však není založen pouze na doslovném přeříkávání historických skutečností a oslavování matematiky a fyziky; má podle mě mnohem hlubší podtext a význam. Prolíná se do něj Turingova homosexualita, za kterou se v té době ještě trestalo. V moment, kdy de facto jeden z největších válečných hrdinů musí podstupovat soudem přikázanou hormonální léčbu, si uvědomíte, kam daleko jsme v té toleranci dnes dospěli. Je to hezké, bohužel tomu tak není na celém širém světě. Chápu, že názory lidí se různí a každý si ten svůj máme právo obhajovat. Na druhou stranu bychom však neměli slepě zavrhovat názory a postoje druhých. I proto doporučuji zhlédnout film Kód Enigmy, v angličtině s mnohem více vystihující názvem „The Imitation game“.

Dnes, kdy článek dopisuji, je 19. února, což znamená, že za nějaký měsíc konečně nastane jaro a za nějaké dva měsíce konečně nastane den mé plnoletosti. Čas letí neřízenou rychlostí, stejně jako se nám takovou rychlostí přeháněly mraky nad hlavou, když jsme lyžovali na svazích Černé hory. Ve vzpomínkách se tam vracím. Vzpomínky jsou totiž to nejkrásnější a nejcennější, co nám nakonec zbyde. A k tomu připojuji jeden hezký citát, na který jsme dnes narazili při hodině literatury:
„Tady je to mé tajemství, úplně prostinké – správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“