Můj tmavosvětlý svět #31

Dovršil jsem „kulturní hattrick“ a to je ten nejvhodnější okamžik začít psát nový díl. Tak tedy, pokusím se vám zevrubně popsat hudební pořad Jana Rejžka v Novém Boru, první letošní maturitní ples a dechberoucí vystoupení Petra Čtvrtníčka, Leoše Nohy a Buzerant „quintetu“ tak, jak jsem to prožíval já. Nakonec ten středoškolský život není tak nudný a stereotypní, jaký se ještě před několika dny zdál být.

Vezmu to pěkně popořadě. Všem těm, kterým jsem sliboval o hudebním kaleidoskopu Jana Rejžka vyprávět, se nyní omlouvám a splácím dluh. Na poslední chvíli jsem sehnal lístek do novoborského Navrátilova sálu, kde se vše konalo. Navrátilův sál mě poprvé více zaujal. Když jsem tam chodil jako malý, stropní malby mi nic neříkaly, ale teď jsem je obdivoval. Je to opravdový unikát a hlavně díky malbám má sál takovou zvláštní, možná až okouzlující atmosféru. Zpět k panu Rejžkovi. O tomto svérázném hudebním kritikovi a publicistovi se koncem loňského roku roznesla fáma, že údajně neunesl vlnu kritiky a zemřel. Mohu potvrdit, že jsem ho na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel mluvit. Žije. Pořad nesl název „Kaleidoskop“, který byl výstižný. Byl to pohled skrze krasohled do prostředí hlavně alternativní hudby – jak české, tak zahraniční. Pro mě to bylo něco nového. My mladí většinou posloucháme hlavně popové a mainstreamové písně (opravdu nerad užívám slovo „mainstream“). Já však v poslední době přicházím na chuť všem možným novým stylům hudby, ať už starším nebo novým. A dost možná také proto jsem se do Navrátilova sálu vydal. Druhým důvodem bylo, že texty pana Rejžka v Lidových novinách se mi moc líbí. Jsou dost rázné a na nic si nehrají. Zkrátka píše věci, tak jak jsou – viz pojmy typu: „car Vladimir Putin“, „pobyt manželů Klausových na vejminku v Moskvě“.

Přečetl jsem knihu od japonského spisovatele Murakamiho – „O čem mluvím, když mluvím o běhání“ a to mě motivovalo k tomu, abych nečekal na jaro a vydal se běhat již teď v zimě. No, v zimě… spíše v takovém chladnějším podzimu. Běhání mi prospívá nejen fyzicky, ale především psychicky. Přijdete ze školy nebo z práce a jste celý ušpinění od všeho toho, co se na vás ten den sesypalo a teď se toho potřebujete zbavit. Při běhu se ty všechny nečistoty na duši odtrhávají a mizí ve vzduchu, který necháváte za sebou. A jak tak odhazuju ty nepříjemné věci, do hlavy mi vstupují nové a pěkné myšlenky, nápady – než se pak naděju, stojím už zase před panelákem, těžce oddychuji a všechno si v té hlavě tak nějak přerovnávám. To je báječné, ne?

16. leden byl velmi očekávaný den. Přes týden nás ve škole neúprosně dusili, a my se tak těšili na ten víkend, který se zdál být v nedohlednu. Když přišel onen den, poprvé v tomto roce jsme oblékli obleky, kravaty, motýlky a vydali se na ples. Na naší škole je letos první maturitní ročník oboru pedagogiky. Jednalo se tedy o školní ples, který vždy stojí za to. Jak to tak bývá, po 2 hodinách byla atmosféra už velice uvolněná a veselá. Tančili jsme (bohužel na Michala Davida) v těsné blízkosti pódia a byli šťastní. Jak jsem tak tančil, zahlédl jsem všude kolem ty naše učitele, jak taky radostně tančí a užívají si večer. Najednou to nebyli ti přísní pedanti, kteří nás mučí písemkami a domácími úkoly, najednou to byli také lidi z masa a kostí jako my. Měl jsem dobrý pocit, když jsem si to uvědomil. O dva, tři dny později tento pocit zmizel stejně rychle, tak jako se objevil. Teď můžu být drzý, protože pololetní známky už jsou uzavřeny. Kdo ví, jak bych skončil, kdybych to napsal někdy před týdnem.

Pomalu ale jistě se blíží předávání cen Českého lva. V nominaci dominuje film Andrey Sedláčkové – Fair play. Rozhodl jsem se, že jej zhlédnu ještě před udílením cen. Hlavním námětem je prostřední špičkových sportovců (sportovkyň) za totality a doping v tomto období. Příběh mě docela pohltil, a tak jsem na chvíli zapomněl, jaká vlastně ta doba, ve které se odehrává, byla. Do děje náhle opět vstoupí agenti StB a mně se opět otevřely oči. Opět jsem si uvědomil, že bych měl být rád, v jaké době žiju. Spousta lidí si to dnes neuvědomuje a rychle zapomíná. Možná proto to tady u nás vypadá tak, jak to vypadá. Fair play je hezký film a já mu budu 22. února fandit, stejně tak jako Mádlovu debutu „Pojedeme k moři“.

Třetím bodem kulturního hattricku byl sobotní večer v baru U bílýho černocha, kde bylo vystoupení Petra Čtvrtníčka a jeho kapely Buzerant Quintet. Moc jsem se na vystoupení těšil, jelikož mám Čtvrtníčka rád. Česká soda je něco, co mi v dnešních dnech docela chybí. Myslím, že bychom se jí měli čas od času napít a ochutnat její ryzí chuť. Již od získání lístků jsem dumal nad tím, kdo bude v kapele tím hlavním zpěvákem. Čtvrtníčka jsem si zkrátka nedokázal představit, jak zpívá. Tím zpěvákem byl nakonec Leoš Noha, pro mě známý jako Áda Větvička z Okresního přeboru. Buzerant „quintet“ byl opravdu podle mě pouze pro příznivce jeho hlavních dvou představitelů anebo pro vyznavače drsnějšího humoru. Já do této sorty patřím, a tak jsem si s Markétou večer náramně užil. Tančili jsme, zpívali a tleskali. Večer byl dovršen tím, že jsme se s už připitým Čtvrtníčkem vyfotili.

První měsíc roku šíleně utekl. Teď si to uvědomuji, jak o tom všem píši. Rok začal rychlým tempem a stylem, který mi až na drobné „kosmetické“ nedostatky vyhovuje. Doufám, že to máte podobně. Nás, studenty, z okresu Česká Lípa, teď čekají jarní prázdniny. Moc se těším na hory. Na lyže si stoupnu po dlouhé tříleté odmlce. Když se mi poštěstí, nesrazím a nezraním polské či holandské lyžaře a nebude z toho mezinárodní ostuda. To by nebylo zrovna dvakrát příjemné. Stačí, že v tom našem státečku máme několik odborníků na tyto mezinárodní ostudy. Jako posledního jsem si všiml Zdeňka Škromacha, jak pořizuje „selfie“ při pietě k osvobození Osvětimi. To je nehoráznost! Už abych byl na horách, kam se za mnou naštěstí blbost a ubohost některých lidí nedoplazí.

Ještě jedna malá drobnost. Shoda všemožných nepříjemných okolností a událostí mě přiměla k tomu, abych sepsal drobnější úvahu s názvem „Útěk jinam“. Nalézt ji můžete zde na mém blogu. Stačí vám to? Tím dneska končím.