Můj tmavosvětlý svět #27

Já a matematika jsme odvěcí nepřátelé. Přesto si musím po tom všem přiznat, že můj život je vlastně jako sinusoida. Werich s Voskovcem měli přeci jenom pravdu, když zpívali „jednou jsi dole, jednou jsi nahoře.“ Ve chvíli, když se octnu na samotném vrcholu sinusoidy, snažím se psát. Nejen na i-noviny, ale také nějakou tu krásnou literaturu. 

Mezitím, co jsem se projížděl na svých sinusoidách dolů a nahoru, světem otřáslo několik zajímavých událostí, ke kterým bych se rád vyjádřil. Nerad bych ovšem mluvil pouze o tom, co dennodenně slyšíte kolem sebe a co vás dost možná i stresuje. Podstatou úniku do tmavosvětlého světa je i odtržení od všedního shonu a přemýšlení o věcech, které nám dělají radost.
Na první pohled bych mohl říct, že mám radost z letošního výročí naší svobody. Jsou toho nyní plné noviny, televize a česká společnost o ničem jiném nediskutuje. Z těch 25 let, co zde už nemáme trest smrti a nestojíme fronty na banány, já jsem zažil „pouhých“ 18 let. Nemohu říct, jaké to tu bylo těsně po pádu komunismu, ale v dnešních dnech čím dál více začínám rozumět větě „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou.“ Jedna taková větší kosmetická vada, nebojme se říct parazitující bradavice, nás rozohnila natolik, že jsme se společně s ostatními vrstevníky rozhodli účastnit happeningu „Chci si s vámi promluvit, pane prezidente“ (doufám, že nyní víte, koho jsem měl tou bradavicí na mysli). Akce se koná 17. listopadu a moc se těším, že se právě v tento den podívám do Prahy. Jistě to bude mít svoji atmosféru. V příštím díle podám raport. Kdo by měl zájem připojit se, více informací nalezne zde! Současně se na Národní třídě koná i festival svobody „Díky, že můžem“. Pár lidí mi říkalo, že je zbytečné tam jezdit, že ten Zeman stejně neodstoupí. Ale v tom je skryt pravý smysl celé té akce. Bylo by naivní si myslet, že když se několik stovek lidí sejde a ukáže směrem na Hrad červené karty, Zeman okamžitě abdikuje. Je zde jiný smysl. Chceme dát najevo, že nám není jedno, co se děje a jak prezident vystupuje na veřejnosti a v zahraničí. Nedělat nic je to nejhorší, co v tuhle dobu můžete udělat.

Movember. Další aktuální téma. Rozhodli jsme se s klukama ze školy letos se této akce na podporu léčby rakoviny prostaty a varlat propagovat. Zprvu nás spíše zajímalo, jak budeme s knírky vypadat, ale po čase jsme si o Movemberu zjistili více a teď jsme jenom rádi, že akci podporujeme. Jen, co dostanu od Kauflandu výplatu, pošlu i peněžní příspěvek. Opět – kdo by se rád přidal, může zde. Na konci listopadu pořídíme i foto a přidám ho sem. Můj aktuální vzhled okolí bere s tolerancí a humorem, tímto bych jim všem chtěl poděkovat.

Ověnčeni mušketýrskými knírky, hrdě teď ve škole bojujeme o naše známky. A že se na nás snesl pořádný roj dotěrných útoků, jimž jsme museli čelit. Snažím si tyto české časy zpříjemňovat čtením Lidovek, knížek, navštěvováním čínské restaurace a také zdravým životním stylem. Čím dál více musím ve věcech, které dělám, hledat hlubší smysl. Nevím, zdali je to v mém věku normální, či zdali se vymykám normám. Co to jsou ale normy? Je normální být hlavou státu, mluvit sprostě a vymlouvat se tím, že tak mluví i ostatní? Každý si o tom musíme udělat obrázek sám.

Vánoce se neodvratně blíží. Po dlouhé době se na ně opět těším. Čas listopadový není mi po chuti. Je to takové období ničeho. Pro listopad není nic charakteristické, snad jen ty knírky. Září je v duchu doznívajícího léta a začínající školy, říjen je zase hezky podzimně barevný. A listopad? Jeden den slavíme státní svátek, to je všechno. Těším se na advent, na tu atmosféru blížících se svátků. Jsem schopen osudu prominout, že se budeme čtyřiadvacátého opět brodit v blátě, jen když se budeme mít alespoň na pár dní zase všichni rádi.

28. října dávali v televizi film „Smrt krásných srnců“, předpokládám, že jej většina z vás zná. Dojal a pobavil mě natolik, že ho zařazuji do seznamu filmů, které mě ovlivnily.

Nedávno jsem se o několika lidech dozvěděl, že se jim můj seriál na i-novinách líbí, a že ho pravidelně čtou. Udělalo mi to velkou radost a zase povzbudilo k dalšímu psaní. I kdybych měl psát jen pro tu hrstku oddaných čtenářů, vždy to má smysl. A jak jsem napsal, čím dál více dělám rád činnosti, jež mají smysl.