„Zkus ještě něco vytáhnout z Milana Masopusta, ten tady dělal první diskotéky,“ prozradil mi Petr König, když jsme zhruba po roce sumarizovali, co se mi o vývoji bigbítu v České Lípě podařilo vypátrat.
Právě probíhalo atletické mistrovství světa a Šebrle v Berlíně zaklekával do bloků před překážkovým během, když jsme se s Milanem Masopustem setkali na zahrádce kavárny Union. Neznali jsme se, a tak jsme oba zvolili stejnou taktiku – sedli jsme si na lavičku naproti přes ulici a čekali, kdo odpovídajícího vzhledu přijde.
Ještě než číšník přinesl dvě objednaná pressa, ponořili jsme se do roku 1967. „Nikdo vlastně ani nevěděl, jak má taková diskotéka vypadat. Něco na ten způsob existovalo v Praze či Bratislavě.“ Podle slov Milana Masopusta to vypadá, že se Česká Lípa zařadila hned za tyto současné metropole bývalého soustátí.
„Začalo to tím, že jsem se v roce 1967 vrátil z Francie a západního Německa a přivezl nějaké desky. Třeba Seržanta Pepře, to byla úplně jiná muzika, než jakou jsme do té doby znali.“
Milan Masopust byl v zahraničí u svého strýce celé prázdniny. „Dělal na americké vojenské základně, takže oficiálně jsem musel jakoby do Francie. Nemohl jsem uvést, že jedu za ním.“
Začínali v Bohem clubu, který býval nad restaurací U Zlatého bažanta (a ten byl v dolní části Mariánské ulice). Eduard a Petr Stahlovi zde pořádali Hovory přes rameno, jejichž hlavní hvězdou byl básník a showman Standa Holub.
Jako většina „velkých“ projektů i nápad na organizaci hudebních produkcí vznikl u piva. Právě ve zmíněné restauraci U Zlatého bažanta. Nejprve uspořádali diskotéku jen poslechovou, později se pustili i do tanečních. Problém byl v rozměrech klubu. Milan Masopust ho odhadoval na pět krát dvacet metrů. „Byla to taková nudle a narváno bylo v okamžiku, kdy přišlo 30 lidí. Proto jsme se přesunuli do Lukostřelce. Tam již mohlo tancovat dvě stě až tři sta lidí. K ozvučení prostoru už samozřejmě nestačil jen reproduktor, a jelikož Lípa v té době nebyla zdaleka tak anonymní a všichni se znali, došlo vlastně ke spojení s členy skupiny Strawberry Sellers Group, v našem seriálu několikrát již zmíněné. „Půjčovali jsme si od nich repráky. Necítili nás jako konkurenci, koneckonců oni hráli v jiné dny než my.“ Milan Masopust ještě dodal, že vlastně on pro Lípu objevil rhythm and bluesovou legendu Spencer Davis Group, kterou především díky Pavlovi Žalmanovi dokázali Strawberry v první fázi své existence skvěle napodobovat.
Milan Masopust často mluvil v množném čísle, proto jsem ho ještě požádal, aby upřesnil, kdo za tehdejšími diskotékami vlastně stál. Kromě něj ještě zmínění bratři Stahlovi. Eduard spolu s Milanem Masopustem byli jakýmisi uvaděči, Petr měl roli technika. Jako pokladník se angažoval Libor Stehlík.
Jak jsem zaslechl o penězích, nedalo mi, abych nezjišťoval, jak měli tuto činnost vlastně legalizovanou a co jí vůbec říkal tehdejší komunistický režim.
„Já ani nevím, jestli jsme byli povolený. Zřejmě jsme se nikoho na nic neptali. Stále jsme čekali sprdu, návštěvu Flanderkové, něco jako přehrávky. A ono nic. Pak prostě zavřeli všechny kluby a byl konec,“ shrnuje Milan Masopust oficiálnost produkce.
Tehdejší pradýdžejové byli poměrně těsně semknuti s těmi, kteří hráli naživo. Proto mě zajímal pohled na skupinu Strawberry Sellers Group.
„Myslím, že opravdu byli tím nejlepším, co tenkrát v Lípě bylo. Byly to poměrně silné osobnosti: Milan Anděl, Pavel Půhoný, umělec Žalman. Vlastně na to i dojeli. Nerozpadli se ani tak kvůli režimu, ale protože všichni chtěli prosadit své představy… A Luxor, to byla opravdu špička. Co oni z něj dokázali udělat. Lípa v té době skutečně něco znamenala. Jezdili sem lidi z Prahy i z Karlových Varů. Taky byla velká rivalita s Děčínem, však tady Děčíňáci dostali jednou nakládačku. Pak to zase Českolipáci schytali v děčínském liďáku. Když tenkrát komunisti Luxor zapálili, tak se za čtrnáct dnů hrálo znovu...“
Na otázku, jaké další kapely té doby ještě pamatuje, vzpomněl Milan Masopust třeba Explorer s Josefem Vilímem či Karlem Kodrlem. „Taky jsem zažil všechny tehdejší festivaly. I ten slavný, na kterém nevyhráli Strawberráci, ale novoborští Trhani. To byl tenkrát poprask!“
Milan Masopust už nespočítá, kolik diskoték se svými přáteli vlastně uspořádal, ale předpokládá, že jich byly desítky. S tímto koníčkem definitivně skončil, když odešel na vojnu. Svůj přínos kultuře šedesátých let v České Lípě vidí především v tom, že učil zájemce poslouchat novou muziku. „Dyť tenkrát tady lidi neznali ani Hair. Bombou bylo, i když jsme ukázali barevný obal desky Steppenwolf – mimochodem v jejich písni z roku 1968 se pravděpodobně poprvé objevilo spojení slov heavy metal v souvislosti s muzikou.“
Milan Bárta
Milan Masopust (1950)
první českolipský diskžokej