Dnes je 22. 11. 2024
svátek má Cecílie

Chadrabovi: Stavět úspěch proti někomu, z toho nemůže být radost

Oba šéfují svým klubům ve sportech, které toho pro mnoho lidí nemají mnoho společného. S tím lze souhlasit. Přesto (navzdory) tomu se dokáží Jan a Lada Chadrabovi navzájem pochopit, vžít se do pocitů toho druhého a nejde jen o to, že jsou manželé, ale hlavně pro to, že oba mají nadšení pro sport a zároveň už, navzdory mladému věku, velké zkušenosti.

Věnujete se sportům, které jsou na první (a možná i druhý) pohled naprosto odlišné. Vy, Honzo, se pohybujete v tom typicky chlapském fotbalovém světě, vy, Lado, zase v tom, abych tak řekl, dívčím, mažoretkovém. Přesto nacházíte ve sportu toho druhého něco, čím se můžete v tom svém sportovním prostředí inspirovat?

Lada: Doma např. hodně řešíme vnitřní záležitosti, radíme se a zajímá nás nezávislý pohled toho druhého. Naše sporty jsou naprosto odlišné, zatímco se fotbalista může volně pohybovat na hřišti, tak mažoretka nemá tu možnost vyčnívat z útvaru a velmi záleží na synchronu celé skupiny.

Jan: Manželka pracuje s mládeží. Já s mládeží přicházím do styku spíše přes šéftrenéra mládeže Karla Machače. Pracuji s dospělýma, což je jiná mentalita. Já osobně bych s mládeží ještě nemohl pracovat. Nejsem na to vyzrálý je trénovat. Pohlížel bych na ně jako na hotové hráče. Měl bych jiné nároky. U těch dospělých se řekne: tady stůj a oni tam stojí. U dětí je to jiné. Je to i hlídací dozor. (úsměv)

Lada: Ten, kdo nikdy nesportoval, nikdy se ničemu nevěnoval, nemůže pochopit člověka, který to dělá. Tohle je u nás dvou velká výhoda, že se doplňujeme a chápeme se. I ty nálady, když se nedaří. (úsměv)
 

Zůstaňme u inspirace. Oba vedete své kluby, nacházíte nebo našli jste si inspirace u svých předchůdců či lidí, co se pohybují okolo vás?

Jan: Lípa dřív fungovala jiným způsobem, než jsem se vydal já. Do týmu se snažím přivést kluky, pro které Lípa něco znamená a mají k městu vztah. Všechno tohle se odráží na hřišti i mimo něj. Samozřejmě moje funkce předsedy má svoje pro a proti. Já to beru jako velkou možnost seberealizace. Vždy jsem chtěl ve fotbale působit co nejdéle a tohle je dobrá šance. Musím říct, že v klubu jsou výborní lidé. Jeden člověk nedokáže utáhnout celý klub. Proto jsem rád, že mám v klubu Karla Machače, který dokáže řídit celou mládež a dává tomu opravdu vše. V ,,áčku´´ mám zase pana Koštu, s kterým vše řešíme, tak aby tým fungoval správně.

Lada: Začala jsem s mažoretkami ve 4 letech díky tetě (Stanislavě Potočkové). Když šla moje mamka do porodnice, neměl mě kdo hlídat, šla jsem s ní na trénink a už tam zůstala. Mažoretky dříve byly klasicky o pochodu a mě to postupně přestalo bavit. Chtěla jsem se posouvat někam dál, tak jsem od svých 13 let začala nacvičovat sestavy. S tetou byly občas rozepře, protože měla zájem zachovat tradiční pochody. Ale my s holkami jsme zase chtěly soutěžit, vnímaly jsme to zkrátka jinak. Nakonec jsme to zkusily a nyní patříme mezi ty nejlepší v ČR. Cesta to nebyla lehká, ale jsem moc vděčná za tu příležitost stát se i trenérkou a přispět k rozvoji mažoretek v České Lípě. Určitě za všechny potřebné základy na kterých jsem později mohla stavět. můžu děkovat právě své tetě.


Za ty roky, co jste spolu, už rozumíte sportu toho druhého? Uměla byste třeba popsat, co je ofsajd?

Lada: Určitě ne (úsměv), ale je pravda, že vždycky do toho hrozně kecám. (smích) Vnímám to z pozice trenéra, kdy já mám jisté požadavky na své holky. Když třeba vidím, kolik do toho manžel vkládá úsilí a času, mrzí mě, že to s ním sdílí jen pár hráčů. Ale to je asi všude.
 

Vy už jste, Honzo, zapadl toho světa mažoretek?

Jan: Už jsem zapadl hodně. (úsměv) Na pár soutěžích jsem s nimi byl. Někdy je to náročný tam stát. Když vidím ta vystoupení, tak mám představu, jak by to mělo správně vypadat… (úsměv). Samozřejmě nevidím, co zase vidí manželka.

Lada: Kdybyste se zeptal, kdo komu více pomáhá, tak určitě manžel mně. Protože těch věcí okolo zařizování je hrozně moc. I ohledně třeba programu, stahování, stříhání hudby. Já mu naopak moc nepomůžu.

Jan: Dostal jsem ocenění jako kustod týmu. (úsměv)


Vaše sporty jsou rozdílné třeba i v tom, že když mažoretky pomalu končí kariéru, tak fotbalista jí teprve naplno rozjíždí.

Lada: Naše holčiny začínají soutěžit od čtyř let, ale je to vlastně jedno, kdy se začne. Tu hranici bereme, kdy jsou schopné ty tréninky vnímat. Mladší ztrácí pozornost po půlhodině. Jinak věkově to není stanovené. Soutěží i rodičovské týmy.


Takže soutěží třeba 25leté mažoretky?

Lada: Jsou také. Pak ale proti o deset let mladším sice mají zkušenosti, ale už jim zase může chybět rychlost a obratnost. I já jsem vloni po delší době byla ve skupině. Je to vždy na dané slečně, jestli zvládne nastavené tempo a dovolí ji to vysoká škola nebo pracovní povinnosti.


Určitě je i trochu zvláštní, že vy jste, Honzo, nadřízený trenérovi a on je zároveň nadřízený vám. Jak probíhá vaše spolupráce?

Jan: S trenéry Martinem Šimonem a Romanem Ladrou si normálně tykáme. Funguje to mezi námi, co si řekneme, to platí. Pro mě jsou to trenéři, tím to hasne. V pondělí si zpravidla už s chladnou hlavou sedneme a zhodnotíme zápas. Zeptají se na můj názor, ale určitě to není tak, že bych jim říkal, kdo určitě musí hrát. (úsměv).


Je vám teprve třicet, to brankář s trochou nadsázky teprve začíná kariéru, ale přece jenom, už si v dorostu vychováváte svého případného nástupce?

Jan: Máme v dorostu Matěje Vancla, který má budoucnost. Musí hlavně vydržet u fotbalu. Máme tady Dana Steklého, který mi dělá dvojku už skoro rok. Také je to ještě dorostenec, ale bohužel laboruje se zraněním, trápí ho záněty achilovek. Oba musí na sobě makat. Gólmani to mají těžký. Znám to u sebe, než jsem se někde usadil, bylo mi 24 roků.


Jak jste vlastně spokojený s vaším podzimním bodovým ziskem?

Jan: Udělali jsme 18 bodů, chtěli jsme více. Ale...jsou tady samí mladí kluci. Přesto ti kluci během půlroku v divizi neuvěřitelně vyrostli. Každý zápas kluky posune na jiný level. Jsem na ně hrdý, jak na sobě zapracovali. Samozřejmě musí na sobě pracovat dále. Jaro pro nás bude hodně těžké. Máme teď za sebou silného sponzora, snad nám u fotbalu vydrží.
 

Vy jste, Lado, se svým týmem dosáhla hodně úspěchů. Kdybyste mohla některé vyjmenovat?

Lada: Je toho pravdu moc. Od roku 2014 jsme uspěli na MČR, ME i MS. Pak v každém roce na velkých šampionátech jsme stáli na stupni vítězů. V roce 2017 poprvé dosáhli na nejvyšší titul a jsme dvojnásobné mistryně Evropy plus bronzová medaile, ale i několik neoblíbených 4.míst bylo.


Co je vaším letošním cílem?

Lada: Náš největší cíl je uspět v choreografiích, které jsme připravovali od září a aby holky byly spokojené. Nejenom na MČR, ale hlavně získat co nejvíce postupů na mistrovství Evropy. Dále naším velkým snem je mistrovství světa, které se koná v Jihoafrické republice v Kapském městě na konci září. Postup jsme si vybojovali v loňském roce a teď sháníme potřebné finance.


Ve fotbale dochází k přestupům, k hostování, ale jak je to u mažoretek?

Lada: Určitě se to stalo. Ale je to hrozně individuální. Každému vyhovuje něco jiného. Někteří si myslí, že v jiných týmech to funguje jinak a pak zjistí, že všude je stejná dřina, stejné nároky. Často holčiny ale odchází, protože jdou na vysokou školu, do práce nebo už je to zkrátka nebaví. V mažoretkách ale nefunguje, že členky patří danému týmu a posílají je do jiných na ,,hostování" (smích)


Jak vy, Honzo, vnímáte odchody vašich mladých hráčů do jiných klubů? Třeba do těch prvoligových?

Jan: Máme dobrou spolupráci se Slovanem Liberec. Pro naše kluky je to tým, je to pojem. Vyberou dva nejlepší a odvedou nám je. Nám to sebere kvalitu, ale zas to těm klukům nemůžeme upřít. Týká se to třeba i Boleslavi či Teplic. Kluci jdou za lepším. Je dobré, když si projdou tím prvoligovým dorostem, načerpají tam zkušenosti a pak jsou z nich třeba i hotoví hráči pro divizi.


Říkam si, že když se s těmi hráči, či jejich rodiči, rozejdete v dobrém, že jednou vás mohou posílit.

Jan: Většinou si projdou tím dorosteneckým věkem a pak zjistí, že třeba ten přechod z dorostu do dospělých je těžký. Tím si prošel Pavel Malý, který byl v Boleslavi. Vrátil se k nám a teď je to stavební kámen našeho týmu. Pro mě je to bojovník.


Je třeba nějaký moment, který vás zpětně v kariéře mrzí?

Jan: Tak mě mrzí každý gól, co dostanu. Jestli bych něco změnil? Asi bych změnil hodně věcí, ale zase bych nebyl tam, kde jsem ted´.

Lada: Souhlasím s manželem. Je plno věcí co se nepovedlo, které nás mrzí, ale díky nim jsme se posunuli dále. Určitě trochu závidím mým holkám. Přes půlku kariéry jsem vystupovala na dechovou hudbu, v uniformách, soutěže byly max. 2 do roka a mé první MČR bylo ve 21 letech a nebyly takové úspěchy. Mají plno možností, co jsem neměla na tu dobu já. Teď jsem ale ráda, že mohu být tou, která je posouvá. Na druhou stranu jim nezávidím tu náročnost na kterou se mažoretky dostaly.


Teď se konala olympiáda. Byly někdy nějaké náznaky, že by mažoretkový sport byl na ní zařazen?

Lada: Netuším, zda byly náznaky, ale asi by to bylo nereálné.


Celkově popularita mažoretek stoupá nebo už je na stejné úrovni v posledních letech?

Lada: Řekla bych, že mažoretek je v republice až moc. (úsměv) a každý rok přibude plno jiných týmů. Určitě je dobře, že jsou mažoretky u dětí populární, zvedá se tím i úroveň.


I na Českolipsku je nemálo týmů. Vnímáte se jako konkurenti nebo si třeba i vypomáháte nějakým způsobem?

Lada: Myslím si, že když někdo řekne, že holky ze dvou týmů ze stejného města jsou největší kamarádky, tak si protiřečí. Vždycky je tam ta nějaká soupeřivost. I tady byla rivalita, ale už se to postupně uklidnilo. Každý jdeme svým směrem. Protože stavět úspěch proti někomu, z toho nemůže být radost.


Stává se vám, Lado, že třeba na soutěži vidíte v porotě určitého rozhodčího a říkáte si: Á, ten nás nemá moc rád...

Lada: Určitě je tam taková nejistota, jak porotci ohodnotí naše choreografie. Máme sice povinné prvky, ale základem je i estetická stránka a pak záleží na porotci, jaký má vkus. Věříme, že jsou natolik vzdělaní a hodnotí nás podle toho, co předvedeme. A pokud nás přeci jen nemá někdo rád, tak nemůžeme chybovat a musíme předvést choreografie, jak nejlépe umíme.


A co vy, Honzo, říkáte si někdy: A jé, bude nás pískat tenhle rozhodčí, to budeme mít těžký…

Jan: Tak to si říkám u každého rozhodčího (úsměv) Rozhodčí to mají těžký a já při zápase mám na situaci jiný pohled. Každopádně žádnému rozhodčímu nezávidím.
 

Budou mít čtenáři a celkově vaši fanoušci možnost vidět váš oddíl v nejbližší době na Českolipsku?

Lada: Nejdříve nás můžete vidět 30. března v Děčíně kam každoročně jezdíme na největší nepostupovou soutěž severních Čech. A druhý den přímo v České Lípě bude další nepostupová soutěž ve víceúčelové sportovní hale. Sjedou se týmy z okolních měst. Bude to pro nás příprava na mistrovství. Máme rádi tyto soutěže, děti se tam otrkají, získají nové zkušenosti a naberou sebevědomí. Hlavně nemusíme brzo vstávat (smích)

Jan: Takový přáteláček (smích)


A vám se, Honzo, blíží první soutěžní zápas. Střetnete se v derby s Novým Borem.

Jan: Já tímhle zápasem hodně žiju, protože v Boru jsem hrál. Pracuji s Honzou Broschinským (hráč Nového Boru), už jsme se začali špičkovat, že těsně před mistrákem se nebudeme kamarádit. Je to ale jinak pan hráč. Toho já hodně respektuju. Bude to těžký zápas, ale pro fanoušky hodně atraktivní. Doufám, že jich dorazí co nejvíce. a všichni si ten zápas užijeme.