V Novoborském kině vystavuje od května své fotografie a koláže Mgr. Jindřiška Stinková, pod názvem Proměny a neProměny. Autorka je dlouholetou kantorkou výtvarné výchovy na zdejší ZUŠ a sklářském učilišti.
„Každoročně jsem se účastnila výtvarných kurzů se zaměřením na grafiku, malbu v plenéru apod. Zabývala jsem se výtvarničinou celý život. Není to už ani koníček, ale spíše kůň,“ přiznává Stinková.
Co tě přivedlo od výtvarného umění k fotografii?
Před třemi roky se mi do ruky dostal digitální fotoaparát a začala jsem objevovat možnosti digitální fotografie a jejího počítačového zpracování, ke kterému mě přivedl kolega Petr Fiala. Dříve se člověk zabýval různými výtvarnými technikami, dnes nám k tomu stačí klávesnice a počítačový program. Vznikají tak kouzla a čáry, mé vlastní fotohry.
Na první pohled to vypadá, že to nic není, ale než vznikne taková fotografie – koláž, se kterou jsem spokojená, trvá to někdy i hodiny. Jedna fotografie nabízí množství variant. Někdy nechám fotografii uzrát, když se mi výsledek nelíbí, vrátím se k ní později. Není to prostě jen tak si sednout k počítači, huráá a mám další fotografii.
S digitálem jsem oproti kinofilmu jaksi svobodnější, a výsledek vidím ihned. Když se mi fotka nelíbí, smažu jí. Chtěla bych zdůraznit, že u každého vzniklého dílka je základem moje kompozice, žádné kopie.
Kdy ses rozhodla fotografie vystavit?
Bylo to spíše na popud přátel, kteří když viděli mé fotografie, byli překvapeni, co vytvářím a ptali se mě, zda-li je někde vystavuji. Do té doby mě nenapadlo se někde prezentovat.
Co můžeme z tvé tvorby vidět na výstavě vidět?
Je to takový průřez. Vystavuji jak reálné fotografie, tak i mé fotohry v počítači a koláže, kde kombinuji fotografii s kresbou a dalšími technikami.
Co tě inspiruje? Jak si vybíráš témata?
Inspiruje mě téměř všechno, kudy chodím, tudy fotím. Je spousty zajímavých věcí kolem nás, které stojí za ten záběr. Když se mě profesionálové zeptají, čím to fotím, a ukážu jim můj malý digitální fotoaparát, tak se většinou smějí.
Vybírám si různé motivy: kaluže, kořeny, kůru stromů, listy…okouzlovala mě například i vrba za naším kostelem. Nevybírám si přesná témata, ale to co mě výtvarně zaujme, obyčejné věci, okolo kterých chodíme každý den, jen je nevidíme.
Fotografie se prolíná s malbou i grafikou. Hledám kontrast tvarů, barev, linií. Vše je kolem nás: čeření vody, odrazy v okně, zátiší s banány, olejové skvrny na silnici... Stačí podívat se třeba jen z okna na ojíněnou prádelní šňůru... Je to ten moment okouzlení, nechávám se fascinovat krásou kolem. Jsou to náhodná setkání s obyčejnými věcmi.
Vdechuješ starým věcem život, hledáš krásu tam, kde ji ostatní nevidí.
Okouzlila mne třeba stará tovární okna v Děčíně. Ten jejich šedivý cement, cihly, zašlá krása starých časů. Mají své kouzlo, vytvářím pomocí vrstev různé průhledy. Přidávám těm starým oknům barvy, prostor. Bavím mě vdechovat život zašlým věcem.
Je to jakýsi krok za fotografii k výtvarnému umění, ráda nahlížím pod povrch věcí. Umění je nekonečné. Tvoření mi dělá radost, a pokud to ještě na ostatní působí příjemně a cítí podobné pocity, tak je to fajn. Proto jsem se chtěla i vyhnout popiskám pod fotografiemi, ať si každý najde svůj vlastní pocit, svou vlastní interpretaci. Nechci nikomu říkat, co má vidět.
Neumím se nudit a pořád si hraju. I ve vyšším věku může člověk žít plnohodnotně, Důležité je mít zázemí, přátelé, koníčky. Umět se radovat ze života a vidět a vnímat krásu kolem sebe. Končila bych citátem A.S. Puškina: „Nikdy nenajdete poezii, jestliže ji nenosíte v sobě.“ Něco na tom asi je...
