O rodící se komunitní škole a o duši, kterou celý život lákal dětský svět
Cítím, jak se s věkem soustřeďuji na podstatné. Na lidské hodnoty, které jsem během let zatlačila do pozadí. Přesto musely být někde v mé duši uhnízděné, protože celý můj život s nimi ladil, jen jsem je považovala za intuici. Cítila jsem souznění s lidmi, které jsem na své pouti světem potkávala, a ta setkání hýčkala mou duši. Dnes je něžná, chápavá a otevřená.
Pamatuji si na mladou dravost, energii a touhu po poznávání a dobrodružství, se kterými jsem organizovala letní tábory pro dceru a její pražské kamarády. Hráli jsme si na indiány, kovboje, na pravěk a středověk, běhali jsme lesem, brodili se potoky a lezli po skalách. Osm let uběhlo jako voda a z dětí byli puberťáci. Tehdy jsem potkala Člověka a vydala se s ním do světa. Žili jsme v mexické poušti, v deltě Mississippi a v korejských horách, učili jsme francouzštinu děti i dospělé. Dobrodružstvím bylo všechno: jak vyplnit formulář, kde nakoupit, jak se domluvit v lékárně, jak se dopravit do školy, jak přežít zimu bez topení a čtyřicet pět ve stínu cestou do školy. Poznala jsem, co je lidská solidarita a ochota pomoci. Naučila jsem se vycítit duši naladěnou na podobnou strunu. Byla to cesta naplněná setkáními s krásnými lidmi.
Naše pouť trvala víc než dvacet let, byli jsme světoobčané, cítili se doma tam, kde jsme právě bydleli. V šedesáti jsem konečně ucítila touhu vrátit se. Zdálo se to snadné, doma je doma, co z toho dělat problém. Přesto jsem váhala: Po tak dlouhé době v našem městečku už nikoho neznám, jak si najdu přátele? A čím se budu zabývat? Potřebovala jsem jasný plán. Vznikal krůček po krůčku...
Během našeho pobytu v Koreji se dceři postupně narodily tři holčičky. Trávili jsme s nimi v Čechách universitní prázdniny, zimní i letní, čtyři měsíce v roce. Vrátila jsem se rychle do světa malých dětí, bylo to asi to největší dobrodružství mého života. Začala jsem se zajímat o metodu Montessori a vyrobila pro holčičky spoustu pomůcek. Chodily pak do soukromé alternativní školy. Dnes jsou z nich odpovědné a velmi samostatné středoškolačky.
Ve světě jsem poznala tři systémy školství: mexický, louisianský a korejský. Ani v jednom bych nechtěla jako dítě vyrůstat. Poslední rok v Koreji jsem pilně studovala, vygooglila jsem si, ve francouzštině a španělštině, infomace o alternativních metodách školství ve světě. Studovala jsem jejich historii a současné trendy. Dokonce jsem o nich přednášela na jedné korejské pedagogické fakultě. Po návratu do Čech jsem pak čtyři roky pracovala ve dvou alternativních základních školách, poznala jsem zblízka, jak taková škola funguje. Musela jsem ale daleko dojíždět, v našem regionu žádná nebyla.
Cíl další etapy mého života byl na světě: Založím alternativní školu u nás v Novém Boru. Podnikla jsem první kroky, ale musela jsem si počkat dva roky. Pak zazvonil telefon : „ Prý jste měla v úmyslu založit soukromou školu. Já bych do toho šla.“ A bylo to. Šly do toho ještě další dvě mladé maminky a od září 2025 bude v Novém Boru komunitní škola pro domškoláky. Pojmenovaly jsme ji SKLENĚNKA. Budu v této škole průvodkyní, nikoli učitelkou. Děti se v ní budou učit v respektujícím a bezpečném prostředí, svým rytmem a tak, aby neztratily nic ze své přirozené tvořivosti a zvídavosti, nic ze své přirozené touhy prozkoumávat svět kolem sebe. Těším se na setkání s dětmi i rodiči, kteří tuto komunitu s námi budou tvořit. Bude to další velké dobrodružství mého života.