Z deníčku babči Lipči (4)

Lidičky, užasle a nevěřícně zírám. Moc vám všem děkuji. Klikání na můj deníček slavilo úspěch. Hůl jsem odhodila a došátrala se na bednu. Mezi nejčtenější příspěvky za týden! Přeskočila jsem dokonce Karla H. Babča Lipča a před Karlem H.? To svět neviděl. Mám stříbro! Škoda, že nemám v týmu Atilu V. Tedy obrázky. To by tutově cinklo zlato.

Bobík hned chtěl slavit. To tak. Alkoholické choutky podporovat nebudu. Žbrblal. Blesk do stejného místa znovu neuhodí. Uvidíme. Luďa souhlasně štěknul. Prdlajs. Chtěl vyvenčit. Zrodila se však závist. Nesmrtelná, všude přítomná tetka. Pěkně se pakuju. Rozšiřuje to Řebíčková z vedlejšího vchodu. Dva tácy mám za číslo. Myšleno za jeden příspěvek. Který dobrák to vykecal? Závidí malé přilepšení k penzi. Aby na mě vlítli finančáci. Mám podat daňové přiznání? Naštěstí nemám ilustrace. Za ty je sice méně, jenom pětikilčo, ale za kus. Šmajrá, zase jsem jak Rádio Jerevan. Chudák šéfredaktor. Toto vládě, straně a lidu nevysvětlí.

Je to v prdeli! To nevyšlo z mých úst. Léta práce ve školství a kultuře mě sice poznamenala, obvykle však mluvím slušně. Bobíkova glosa. Pročítal různé příspěvky stran českolipského špitálu. Nedivím se mu. Mně to hlava taky nebere. Jugoslávští stavebníci stavěli pilně. Stavba se jevila příjemně. Na danou dobu špičkově. Jenže na jiné klimatické podmínky. Špitál proto chátrá a chátrá. Dlouhá léta. Řeči se vedou a vedou. Neméně dlouho. Skutek až moc často utek. Poslední velké téma je zateplení. Je také fousaté. Hejtmanství vydává tiskové zprávy. Jednou tak, jindy onak. Mění se politici a vlivné strany, socdemáci, modří ptáci a jiní. Mění se představenstvo a dozorčí rada. Naše paní starostka jednou v radě sedí, poté nikoliv, nyní zase. Dokonce jako předsedkyně. Snad bude mít čas. Má toho ale hodně. Starý špitál byl pěkně bytelný. Léčili v něm špičkové kapacity. Odborníky má i současný špitál. S Bobíkem se hrozíme: budou mít kde léčit? Snad náš špitál nespadne, než se papaláši domluví. Patologie se naštěstí zateplovat nemusí…

Naše zdravotnictví je Kocourkov. Naštěstí s řadou světově uznávaných lékařů. Dostala jsem mejlík. Z Polska. Od kamarádky. Se žádostí o podporu petice „Hlas pro život“ na protonovou léčbu rakoviny v Praze na Bulovce. Proton Therapy Center slouží zatím takřka výhradně cizincům. Tak vám nevím. Chybička se patrně někde vloudila.

Vlčkovi, sousedi ze třetího patra, plánovali víkend. Nejedou nikam. Bojí se bombardování. Surfovali po sociálních sítích. Je tam pěkný povyk. Rozhořel se během hledání útočníků z bostonského maratonu. Atentátníci podle vyšetřovatelů mají blízko k Čečensku. Mnozí Američané jsou zeměpisem stejně políbení jako švagr Luďa. Čečensko, Čečna, Česko… Na netu se Amíci ptají, zda za teror v Bostonu by se Česká republika neměla bombardovat. Vlčkovi pro jistotu nakoupili zásoby. Co kdyby? Bobík se nabídl. Zajde koupit lahváče.

Můj Bobík je nad věcí. Bombardování ho nevzrušuje. Nadšeně se tetelí. No jasně. Našel zajímavý článek. Britové šílí po tetování bradavek. V přepočtu šestatřicet tisíc za zvýraznění dvorců a bradavek. Lidičky, je to možný? Takových peněz. Bobík se již netetelí. Přepočítal to na lahváče. Je zhnusen. Taková škoda napáchaná. Když jsme u těch bradavek. Tomáš, můj nejmladší vnuk, měl kdysi zvídavý dotaz. Při vycházce v parku zaznamenal kojící ženu. Se zájmem se zeptal, proč máme dvě prsa, když se kojí z jednoho. Bobík se vyznamenal. V jednom je mlíčko pro bílé děti, ve druhém kakao pro tmavé děti. Tomášek spokojeně pokýval hlavičkou. Vtipná kaše od dědečka zabodovala. Bobík byl se sebou nadmíru spokojený. Já měla nepříjemnost ve školce. Paní učitelka nechápala. Tomášek vysvětloval dětem, že cikáňata jsou tmavá, protože pijí z prsu s kakajíčkem…