Vloni touto dobou začala naše starší dcera chodit do první třídy ZŠ a mladší zase do školky. A mě zachvátila mírná panika. "Je to opravdu nutné?," ptal jsem se sám sebe.
"Opravdu musím svěřit své děti úplně cizím lidem a dovolit jim, aby je ovládali? Budu skutečně někdy schopen věřit učitelkám a učitelům, že pro moje děti dělají to nejlepší? Dokážu se někdy smířit s tím, že nějací neznámí lidé mají moc nad pocity a myšlenkami mých radostných a důvěřivých dětí, že je smějí kárat, chválit, trestat a odměňovat, a já je při tom nemohu přímo kontrolovat?" Je něco takového vůbec správné?
Nutné to samozřejmě je. A to jak z ekonomických, tak ze sociálních, psychologických a kulturních důvodů.
Za prvé žijeme v kultuře, kde není možné zároveň pracovat a starat se o děti, alespoň pro většinu z nás. Ať se nám to líbí nebo ne, musí být děti už od útlého věku odtržené od svých matek i otců. Kmenové společnosti, kde děti vyrůstaly ve společenství se svými dospělými, kdy si hrály vedle pracujících matek, učili se od nich sbírat a pěstovat, a chlapci v pozdějším věku vyráželi s otci na lov, jsou tytam. V industriální a post-industriální společnosti se z dětství stala sociální instituce pod kontrolou státních úřadů. Kolektivní moc, kterou měl kmen nebo širší rodina nad výchovou potomků, nám byla odebrána a my jsme jako rodiče víceméně redukováni na pouhé živitele.
Za druhé žijeme v tzv. atomizované společnosti, ve společnosti rozdělené na izolované rodinné jednotky, zpravidla odcizené ostatním rodinám a často vnitřně rozvrácené. Škola se tak stává jediným prostorem, kde se děti mohou naučit žít v širším společenství, což je zásadně důležité pro jejich další schopnost obstát ve světě. Navíc pro mnohé děti se škola stává místem, kde se mohou osvobodit od stresovaných, diktátorských, intoxikovaných nebo tyranských rodičů.
No a pak je přece pro zdravý duševní i morální rozvoj našich dětí zásadně důležitá možnost alespoň na chvíli se odpoutat od neustálé blízkosti dohlížejících rodičů. Už jenom proto, že přílišná a neustálá blízkost škodí, a že když je něčeho moc, tak je toho příliš. Abych se totiž na něco mohl těšit a měl to rád, musí se mi toho nějakou dobu nedostávat. Jinak se mi to začne přejídat a už to nebudu chtít. Navíc samostatnost, nezávislost a individualita jsou v naší kultuře považovány za hodnoty z nejvyšších, a schopnost odpoutat se od rodičů je vcelku oprávněně považována za známku zralosti.
V neposlední řadě je to také otázka celkové kulturní úrovně společnosti. Jako společnost založená na osvícenských představách (Rozum je nejvíc!) a na víře ve vědu (Nedá-li se to dokázat, neexistuje to!) nemůžeme připustit, aby klesala všeobecná úroveň vzdělanosti. Všichni by měli mít tzv. všeobecný přehled (ať už to znamená cokoliv), měli by umět číst, psát, počítat a ideálně i přemýšlet. Nechceme se přece vrátit do strašlivých barbarských dob, kdy vládla náboženská iracionalita, živočišná pudovost či etnická nenávist. Jedině dostatečná úroveň vzdělanosti přece dokáže zajistit sociální smír a soudržnost, tzn. to, že nezavládne válka všech proti všem. Nechceme-li se navzájem požrat, musíme sdílet stejné hodnoty, a ty nám zprostředkuje škola a zajišťuje stát.
Pro moderní společnost je tak státem řizená škola nutným nástrojem mnohonásobné kontroly: ekonomické - umožňuje rodičům pracovat a živit a dětem připravit se na budoucí práci a živení; sociální - umožňuje dětem začlenit se do společnosti a řízeně se konfrontovat s druhými; morální - zajišťuje dědičnost sdílených hodnot; psychické - dovoluje dětem osamostatnit se, stát se osobnostmi, vyniknout či prostě najít svou cestu; a kulturní - zaručuje dostatečnou kultivovanost a racionalitu velkého počtu obyvatelstva.
Pokud můžeme všechny zmíněné důvody přijmout, tak už zbývá jenom jediná otázka: Dokáže náš současný školský systém a lidé v něm působící těmto nesmírně náročným požadavkům dostát? Dokáže ubezpečit rodiče o tom, že mohou bez obav zanechat své děti v moci učitelek a učitelů, aby se mohli věnovat obstarávání živobytí? Je škola schopná vytvořit dostatečně podpůrné prostředí, v němž se mohou děti začlenit a současně se, samozřejmě ve spolupráci s fungující rodinou, stát vyzrálými osobnostmi? Umí je učitelé vybavit vhodnými znalostmi a dovednostmi, které je uschopní k budoucímu smysluplnému a produktivnímu životu? Jsou s to jim předat takové morální, estetické a dnes tolik potřebné ekologické, a z nich vyplývající ekonomické hodnoty (rozhodně ne naopak!), jež budou prospívat celku?
Domnívám se, že největší překážkou v naplňování těchto požadavků je povaha naší současnosti. Dnešní společnost je až příliš tekutá, věci se mění s neuvěřitelnou rychlostí, zmatek a dezorientace rostou, všechno se propojuje a dosud známé hranice se přesunují, rozplývají a mizí, aniž bychom vůbec tušili, čím mají být vlastně nahrazeny. Žijeme v době velké výzvy, v době apokalyptické, protože "apokalypsa znamená odhalení - míněno odhalení povahy světa, jeho zániku a oznámení věcí příštích" (Z. Neubauer). Jsme obklopeni revolucemi, válkami, všelijakou vzpourou a revoltami. Jsme zahlceni množstvím materiálních výrobků a informací, které sice k ničemu nepotřebujeme, jenže když ony jsou tak příjemné a tak dobře se na nich vydělává. Politický, sociální a morální řád se postupně rozpadá a nastupuje ničivý a blahodárný chaos. Staré umírá a nové se ještě nezrodilo. Ví škola, vědí ministři, vědí ředitelé, učitelky a učitelé co si v takové době počít? Dokážeme my, učitelé, pod taktovkou spravedlivých zákonů a vedeni rozvážnými vládci uvést naše děti do nové doby?
A potom je tu ještě jeden problém. I kdyby byly všechny ideální podmínky fungování školy splněny, i kdyby dostávaly školy dost peněz na platy a provoz, i kdyby učitelky a učitelé dokázali efektivně využívat nová média a uplatňovat interaktivní a integrativní (kolektiv stmelující) metody výuky, i kdyby ministerstvo školství neřídili tabulkoví fetišisté, i kdyby se normální školy otevřely sociálně vyloučeným, i kdyby rodiče a děti svým učitelům věřili, i kdyby tomu tak bylo, stačilo by to? Může vůbec dnešní škola, a to zejména u starších dětí a studentů středních škol, obstát v boji s mocnostmi lží, vulgarity, pornografie, omámení, vzrušení, strachu, pohodlnosti, apatie a anarchie, jež neúprosně vládnou jak dětem, tak jejich rodičům?
Komentáře
Re: Pitvokovo lipárium: O (ne)užitečnosti školy
7. Září 2011 - 8:31 | hillbill
Zatím nejlepší lipárium, ucelené. Jen v práci nemám prostor k oponování. Těším se na příští téma.
NahoruRe: Pitvokovo lipárium: O (ne)užitečnosti školy
7. Září 2011 - 11:52 | Of the Moon
Dobré zamyšlení,ale nic lepšího než škola dosud vymyšleno nebylo.To je základ.
NahoruRe: Pitvokovo lipárium: O (ne)užitečnosti školy
8. Září 2011 - 10:29 | pitvok
Díky,
Nahoruto dark side: a já si myslím, že bylo - existuje mnoho jiných forem vzdělávání, zvlášť v době internetu; existuje kolektivní sebevzdělávání v podobě různých druhů dobrovolných skupin, nezávislých na školském systému nebo soukromé vzdělávací instituce různého druhu. Také socializace může probíhat mnoha příjemnějšími formami než je současný školský systém. A navíc, státem financovaná a řízená škola je poměrně nedávný vynález a tím pádem není nemožné nahradit ji něčím jiným.
Každopádně zatím nemáme lepší možnost, která by zajistila to, co zajišťuje dnešní škola. Otázka ale je, jestli to, co zajišťuje a to, jak to zajišťuje nám pořád ještě stačí a je to pro společnost opravdu dobré!???