Pitvokovo lipárium: O mačetách, obušcích a lidské džungli

V hospodě v Novém Boru se někdo popral. Jedna skupina lidí napadla tu druhou, a jeden z útočníků měl mačetu.

Další podobný případ se stal  během posledního víkendu v Rumburku (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/133639-po-hromadne-rvacce-v-rumburce-skoncil-jeden-clovek-v-nemocnici/). Skupina lidí tam napadla jinou, mnohem menší skupinua, někdo z nich údajně použil teleskopický obušek. To už patrně nejsou obyčejné hospodské rvačky, to už je vážná trestná činnost, nezákonné ozbrojování a kdo ví, co ještě. A útočnici jsou ke všemu v obou případech Rómové, takže DSSS neváhala a na 10. 9. 2011 svolává do Nového Boru demonstraci (http://www.dsss.cz/dsss-se-chysta-do-noveho-boru), aby se "zastala slušných lidí, kteří jsou vydáni na milost a nemilost řádění nepřizpůsobivých gaunerů a kteří nemají u státu zastání."

            Tolik některá fakta. Jak jim ale rozumět a co z nich vyvodit? Nejprve je potřeba oprostit se od myšlenkových stereotypů a odmítnout předem připravená vysvětlení. Odhlédněme od nacionalistického siláctví Vandasovy tlupy, nevšímejme si ideového souznění nacionalistů a konzervativců, nenechme se zatáhnout do vyčpělé diskuze o přizpůsobivých a nepřizpůsobivých, o slušných a neslušných. Podívejme se na celou věc jinak. Stačí zaměřit pozornost na zdánlivě nedůležité detaily, zamyslet se nad významem některých pojmů a změnit kontext, do něhož jsme zvyklí podobné události zasazovat.

            K těm nejzajímavějším detailům obou události patří samozřejmě zbraně, jmenovitě mačety a obušky. Obě tyto zbraně v sobě nesou pozoruhodnou symboliku. Mačeta byla ve svých různých variantách tradičně užívána především v tropických a subtropických oblastech s hustým pralesním porostem v Asii, Americe i Africe. Původně je nástrojem pro boj s pralesem. Teleskopický obušek, použitý v Rumburku, není nic jiného než moderní verze klacku, kyje, obušku či hole. Obojí jsou to tedy zbraně prastaré, které mají tu hlavní výhodu, že nejsou v naší společnosti paradoxně za zbraně vůbec považovány. A to i přesto, že i v novověku prodělaly závratnou kariéru.

            Anglická wikipedie upomíná jen na některé zajímavé konflikty, v nichž mačeta sehrála svou roli. Např. během tzv. Sedmileté války (1756 - 1763) použily na rychlo zmobilizované obranné oddíly v Havaně mačety během neúspěšného boje proti britské armádě. V 70. letech 20. století na Haiti používaly mačety jako nástroj teroru pořádkové oddíly krvavého prezidenta Duvaliera, nazývané podle místního strašidla, co žere malé děti, Tonto Macoutes. A v 90. letech se mačety staly hlavní zbraní rwandské genocidy. Zdá se tedy, že lidé mačety nejprve potřebovali na to, aby si vybojovali životní prostor na úkor lesa. Jak ale lesa ubývalo a lidí přibývalo, situace se změnila. Moderním osudem mačety je proklestit si cestu lidskou, nikoliv lesní, džunglí, už neseká větve a kořeny, ale ruce a hlavy. Velice jasně to ve svém posledním biáku, nazvaném příznačně Machette (http://www.machete-movie.net/), zobrazil režisér Robert Rodriquez.

            Také klacek je ve svých různých verzích tradičním symbolem lidské nadvlády. Jako sedlákův bejkovec sloužil ke zkrocení neposlušného dobytka, k odehnání vlka či potrestání neposlušného psa. V rukou rychtáře už se jako kožený obušek zvaný "právo" stal odznakem rozhodčí moci, a v podobné úloze vystupuje také v celoevropsky rozšířené pohádce o kouzelném obušku, který strestá nespravedlivé a zajistí spravedlnost. A stejnou funkci si uchoval dodnes coby základní součást výzbroje pořádkových a policejních oddílů po celém světě.
            Obě tyto zbraně/nezbraně tak názorně ukazují, o co tu vlastně jde, totiž o spojení moci, práva a násilí. Vždyť také demonstrace novoborských občanů byla demonstrací proti násilí (http://www.i-noviny.cz/novy-bor/videozurnal-demonstrace-proti-nasili-v-novem-boru-1-cast) a její mluvčí vyzývala k tomu, aby stát, resp. policie, zajistil bezpečí, protože jinak budou brát spravedlnost do rukou jednotlivci nebo radikální skupiny. Podle tohoto principu má být násilí v moderní společnosti přenecháno státu, aby občané mohli žít bez něj. Jenže je to vůbec možné? Je vůbec násilí něco, co se dá takto ovládnout a ohraničit? Je možné vytěsnit násilí z našich myslí, když většina z nás nedokáže bez násilí vychovat ani vlastní děti, a když se neustále obklopujeme jeho obrazy? Násilí je ve svých mnoha podobách něco, čemu dost dobře uniknout nemůžeme a čemu bychom podle všeho ani neměli chtít unikat. Celá lidská civilizace je totiž založená na násilí, na násilí vůči všemu nelidskému - na orání půdy, na kácení stromů, na zabíjení šelem a zotročení tzv. domácích zvířat. Veškeré právo a spravedlnost, a tím pádemi možnost vlády, to vše je založené na možnosti použít násilí. A pokud se této možnosti používat násilí a vládnout nevzdáme, jak to udělali radikálové typu Ježíše Krista nebo Gautámy Buddhy, pak jde jenom o to, komu bude svěřeno.

            Jenže čí ruce jsou ty správné? Nepochybně ty, o jejichž majitelích jsme přesvědčeni, že obušky v nich třímající nepoužijí proti nám, zákona poslušným a sdílených hodnot dbalým občanům. Co kdyby ale zákony byly špatné a nařizovaly nám nemluvit a nehlasovat, a zakazovaly by nám svobodně se shromažďovat či přikazovaly platit zbytečné daně? Nebo co kdybychom žili ve společnosti, jejímiž sdílenými hodnotami je vzájemná krutost, lhostejnost a bezohlednost? Co kdybychom žili mezi lidmi, jejichž jediným morálním zákonem je postarat se sám o sebe a na všechny ostatní bytosti nedbat?

            Mnoho událostí tohoto roku ukazuje na to, že v takovém světě možná i žijeme. Africké jaro a rozsáhlé protesty po celé Evropě - ve Španělsku, v Řecku, v Německu, ve Francii, atd. - znamenají, mimo jiné, i to, že spousta lidí ve spoustě zemí už nevěří těm, kdo mají vykonávat vládu, a komu svěřili moc použít násilí. A davají to najevo, takže obušky začínají dopadat také na záda spořádaných občanů. A ti si to nechtějí nechat líbit a chápou se mačet. Výtržnosti v Anglii, norský masakr, a také útoky v Novém Boru a Rumburku, pak naznačují, že naše racionální, o vědu a všeobecné vzdělání se opírající společnost, je ve skutečnosti rozvášněným davem egoistických Jájíčků, pro něž jsou ti druzí jenom překážkou, bránící jim v dosahování štěstí, tzn. v nakoupení si té spousty nádherných věcí a prožití všech těch úžasných zážitků. Díky tomu se v čím dál tím větší míře noříme do Sartrova světě, v němž peklo jsou ti druzí a ráj vypadá jako nekonečné nákupně - zábavní centrum. Čím dál, tím víc žijeme v Brejvikově světě, kde druhé k smrti nenávidíme, protože s námi nesouhlasí a nepřijímají nás mezi sebe. 

            Zajímalo by mě proto, co se stane, až v září přijedou do Nového Boru zastánci slušných lidí z Dělnické strany. Měli bychom být patrně rádi, že jsou tu lidé, kteří neváhají zastoupit slabý stát a neschopnou policii. Ale smějí snad vzít spravedlnost do vlastních rukou? Nebo bychom jim v tom měli bránit? Vždyť podobné skupiny stály na počátku každé moderní diktatury - hnědé košile, oddíly SA, lidové milice, Duvalierova mačetová komanda. Měli bychom všechno nechat na policii? Na té policii, která rozehnala pokojné shromáždění a bohoslužbu v Krupce a nechala městem pochodovat samozvané ochránce slušných lidí? Na té policii, jejímiž špičkami otřásají korupční skandály a organizovaný zločin? Měli bychom se proti té polici postavit, tak jako lidé v Řecku a ve Španělsku, tak jako výtržníci v Británii? Kdo má vlastně právo udeřit druhého obuškem a posekat mačetou? Nikdo, někdo, všichni?