O stávce a aktech zoufalství

Nejvýraznějším zpravodajským momentem minulého týdne jak v České Lípě, tak v celé České republice byla středeční stávka státních zaměstnanců. K té se v celé zemi dle údajů ČMKOS připojilo na sto padesát tisíc pracujících. Svojí účastí na protestních shromážděních odbory podpořilo na šestnáct tisíc lidí.

Na náměstí Tomáše Garriguea Masaryka v České Lípě se podle organizátorů v symbolickém čase pět minut po dvanácté sešlo na demonstraci na tři sta občanů. Asi zde není třeba rozebírat důvody, proč si lidé dali na náměstích dostaveníčko, aby si od plic zakřičeli „Hanba vládě!“. A asi není ani na místě popisovat, jakými nálepkami jsou od nejpřednějších politiků naší země odboráři a nespokojení státní zaměstnanci častováni. Ani to, že prezident Klaus nahlíží na aktivity odborů a na stávku coby akt zoufalství lidí nelichotivě a výsměšně.

Ona je už vlastně otázka, co je to akt zoufalství? Jak se tento akt zoufalství rodí? Je to docela prosté. Uklízečky, kuchařky a jiné profese ve státním sektoru jsou platově hrubě podhodnoceny. Pak kdosi přijde a řekne si, že zachrání národní ekonomiku seškrtáním platů i těch, kteří už takhle berou málo. K tomu se ještě přidá zavedení školného na vysokých školách a razantní osekání výhod stavebního spoření a zoufalství je v leckterých domácnostech na světě. Někdo skloní hlavu, jiný se logicky vydá na náměstí a začne řvát.

Díky aktivitě odborů si můžeme jít na náměstí zařvat všichni, a navíc legálně. Alespoň podle zákona bychom si za tyto svoje protestní nálady neměli vysloužit výpověď a tudíž je jasné, že se k tomuto protestu, který systém tolik nemá rád, připojí více lidí. Sice nežijeme v Itálii nebo ve Francii, kde během protestů zaplní ulice hlavních měst třeba milion lidí, jak tomu bylo před několika lety v Římě, ale přesto se můžeme ozvat, byť zatím hlasem nesmělým a málo hlasitým.

Tolik protestujících jako v jiných zemích by se u nás asi opravdu nesešlo. Společnost je poměrně apatická, málo se bránící, málo si vědomá svých práv, ale i tak je to posun. Je třeba umět říci ne sociální šikaně, je třeba to umět říci nahlas a svůj protest směřovat k těm, kteří jsou zodpovědní za jeho zrod. Občanská zodpovědnost začíná i tam, kde se člověk vzepře systému. Je-li systém špatný, protesty i stávky jsou legitimní a měly by mít svoje následky, aby vše neskončilo právě u onoho řvaní několika odhodlaných.

Někomu snad přijde směšný počet na náměstí se shluknuvších občanů. Pravda, bylo jich pouze tři sta a jejich hlas nebyl slyšet až tak daleko. Jenomže zatím jsme zde měli pouze tři sta zoufalých. Co až se na náměstí sejde tři sta spravedlivě naštvaných, co až se projevem zoufalství stanou pouliční nepokoje? Kdo je uhasí? Policie nebo Hasiči? Těžko. Ti totiž podpořili stávku také. A vlastně ani nejsou třeba pouliční nepokoje, docela stačí, příslovečně řečeno, zastavit výrobu. Učitelé nebudou učit, uklízečky uklízet, kuchařky vařit, úředníci razítkovat. Chod státu se zastaví a kdo ví, jestli se ještě policii bude chtít při tom všem pomáhat a chránit.

Co tedy dělat se stávkou? Řešením není ji umlčet, rozehnat demonstrace a vyhodit lidi z práce nebo se do stávkujících obouvat a zesměšňovat. Řešením je chovat se a vést stát tak, aby sociální nespravedlnosti bylo co nejméně a aby zanikl důvod ke stávce jako takové.