O pravdě, která bolí

Při četbě komentářů k článkům na i-novinách jsem narazil na zajímavý názor, který se objevil pod článkem Muzeum na rozcestí dějin od Jany Jakubské. Čtenář článku se zde vyjádřil v tom smyslu, že se Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě chová, jako by zde nikdy žádní Němci nežili a po válce se zde nevyměnilo obyvatelstvo.

Nechci s autorem komentáře ani polemizovat ani mu nic vyvracet, jenom mám pocit, že spíše než muzeum ignorujeme německou stopu v krajině a v dějinách my sami. Otázkou je, proč tak činíme a zda-li nás přezíravost ke kulturním stopám našeho kraje nepřivede do krize vlastní identity.

České pohraničí bylo v moderních dějinách poznamenáno více než dost. Největší křivdou, která se odehrála na lidech, ale také na zemi, kterou v potu tváře její obyvatelé obdělávali a zvelebovali, byl poválečný odsun původního obyvatelstva do Německa.

Hluboká rána, kterou jsme sami sobě uštědřili, se nezacelila ani po více jak šedesáti letech. Republika tím přišla o tři miliony občanů, o přičinlivé a technicky zdatné pracující, pod jejichž rukama se za sedm století, kdy zde žili, změnil pohraniční prales v úrodnou půdu. Československo ztratilo v sudetských Němcích výrazný ekonomický potenciál, my sami jsme přišli o možnost vyrůstat v bilingvním prostředí. Přišli jsme však o daleko více. Nesmyslnou revanší jsme přišli o klidné svědomí.

Přitom ještě na konci osmnáctého století nikdo neřešil moderní termíny jako národ, sebeurčení, svébytnost. Všichni jsme žili v jedné zemi a až devatenácté století nás naučilo rozlišovat mezi böhmisch a tschechisch. V té době jsme si zadělali na něco, co dosud nevyřešila ani českoněmecká deklarace ani prezidentem vytrucovaný dodatek k Evropské ústavě. Pocit spáchaného bezpráví si obě strany budou pamatovat hodně dlouho. Princip kolektivní viny a odmítnutí presumpce neviny přeměnily dětsky čistý obličej demokratické Československé republiky ve zjizvenou tvář.

Stále se handrkujeme a chybí nám pokora a pieta. Pieta k obětem bezpráví, ať už se odehrálo na jedné či druhé straně. Je sice chybou zapomínat na dějiny, ale ještě větším přečinem proti nám samotným je neschopnost koukat dopředu, žít a kultivovat své okolí. Snad nejvíce si historii berou do úst právě ti, kteří by sami měli mlčet a žádat o odpuštění.

Národní socialismus a okovaná holínka fašistů nadělaly v Evropě paseku. To každý ví. Víme však, že s koncem války nebyl učiněn konec bezpráví? Příští týden si připomeneme výročí vypálení obce Ležáky, která byla srovnána se zemí po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ležáky vypálili Němci. O odbojové činnosti vesničanů se ale dozvěděli také od českého udavače. Sami sebe bychom měli postavit před zrcadlo dějin. Z Ležáků do Lidic je to sto osmdesát kilometrů, jak daleká je ale cesta z Nového Boru ke smíření?