O Drchlačce a sociálních sítích

Psát sloupek o vlastním ukradeném autě mi přijde jako poněkud zvláštní námět. Protože ale čtenáři mají rádi příběhy a několik z vás si o vyprávění o ztracené a znovu nalezené Drchačce psalo, zde je. Berte to i jako výraz díků všem, kteří se o minulém víkendu společně se mnou ohlíželi za každou projíždějící dodávkou.

Tak tedy, hlavní hrdinka se jmenuje Drchlačka, jak ji v beznaději nazval můj otec, když jsme jí před třemi lety dovezli domů. Údaji pro fanoušky automoto revue jde o VW Transporter, čtvrtá řada populárního busíku, jak mu říkají busíkáři. Je to jeden z prvních svého druhu, vyrobený v devadesáté druhém roce a jako lahůdka navíc, sklolaminátová střešní nástavba z jedné německé sanitky, která nějakým způsobem skončila na vrakovišti na jižní Moravě. Jednou větou, takový krám už se dnes snad ani nekrade.

Před rokem jsme se naplavili do České Lípy a od té doby náš oranžový náklaďák parkoval na ulicích města. Nu a jednou, totiž minulý víkend se vracím domů a koukám, že nevidím, totiž auto nikde. Volám Jitce, ty jsi někde autem? Ne, klíčky jsou tady. Aha, byla fuč, holka. Ukradli ji, ukradli ji od soudu, jaká to ironie osudu.

V příběhu divadelně pojatém by teď následovaly peripetie, ve kterých by byl všemi způsoby vykreslen zármutek, beznaděj, popadnutí dechu, intermezzo na policejní stanici a teprve potom tak k večeru dojde člověk domů a začne přemýšlet, jak to auto najít. Naštěstí už i chudí filozofové došli do jedenadvacátého věku. A tak jsme Drchačku začali nejdříve postrádat na facebooku. Hurá další nápad, dám to do Hydeparku, snad mi to prominou, na titulní stranu jim to přece dát nemůžu.

A tak sedíme u počítače a najednou na titulní straně i-novin vidíme článek o našem autě, který napsala maminka mé milé. Nejdříve jsme z takového odhalení byli trochu nesví, srdceryvný článek o tom, jak byli chudí obráni i o to málo, co mají. S hořkostí jsme se pousmáli, že kdyby jeden z nás musel vozit druhého na dialýzu do nemocnice, už by po naší Drchle pátrali i diváci televize Nova. Byl to na druhou stranu ale i text pátrající, mobilizující a jako důvtipný spam se do všech počítačů šířící. Maminka poslala text s fotografií všem svým lipským přátelům a odsud se asi dostal k Milanu Bártovi, který z něj vytvořil vedle voleb zprávu dne. Na mou věru bylo vlastně velmi šikovné, nechat si ukrást auto zrovna o volebním víkendu, kdy i-noviny lámaly rekordy návštěvnosti.

Zprvu sice trochu zaskočení dokonalým narušením naší českolipské anonymity, jsme ale nakonec museli uznat, že k nalezení auta článek významně pomohl, protože si jej začali přeposílat lidé na facebooku a na jiných sociální sítích a pátrání se tak rozběhlo měrou nevídanou. V pondělí v půl sedmé ráno přišla SMS, ve které stálo, že auto stojí před pečovatelským domem v Dolní Libchavě. Ihned jsme se rozjeli na místo a ona tam stála. Na první pohled bylo zřejmé, že si v ní ustlal jeden nevítaný nájemník. Zavolali jsme policisty, kteří ho velice efektně z auta vytáhli.

Náš problém byl trochu i v tom, že zatím žijeme opravdu na pár metrech a tak se v posledních měsících stala z našeho obytňáku spíše pojízdná stodola. Proto jsme také dost věcí postrádali. Ztratilo se vše, co se tak nějak může hodit k životu nebo se dá zpeněžit. Obzvláště pečlivě vyluxovaná byla hlavně lékárnička, ve které zbylo všeho všudy živočišné uhlí. Z rozespalého člověka, kterého jsme v autě našli, jsme se dozvěděli, kde je většina věcí, které nešly zpeněžit. Téměř vše jsme našli ve vybydleném objektu za benzínkou při silnici do Dolní Libchavy. Říkat tomu místu squat by bylo příliš nadnesené, protože tohle mělo s kulturou squattingu pramálo společného. Tohle bylo prostě sociální dno, tak trochu Trainspotting naživo.

V domě bylo ve chvíli našeho příchodu v doprovodu policistů asi pět lidí. Vesměs tam žili na chatrných matracích v místnostech s vybitými okny, přikrytí chatrnou přikrývkou. Tomu všemu se vymykala v rámci možností teplá a zařízená místnost šéfa baráku, který je buď v domě nejdéle, a proto má na nejlepší věci právo nebo ostatním vaří drogy, za které bere buď peníze, nebo v tomto případě dřevěnou skříňku, pohorky, vařič, nádobí, ve kterém měl už uvařeno, nářadí, oblečení, spacáky, hudební nástroje, ale také třeba plavky, trenky nebo slaměný klobouk.

Pán i jeho družka byli docela naštvaní, když jsme si takhle po ránu s policisty v patách přišli pro své věci a doslova je zvedli z našich vlastních spacáků, no ale to my jsme byli taky.

Závěrečným protokolem a následným úklidem auta, ve kterém dvě noci hospodařili cizí vetřelci, pro nás velice výživný víkend skončil. Naše kola se točí dál i díky vaší pomoci.

No on je to milý příběh. Přišli o auto, díky ostatním lidem ho našli a všechno je zase skvělé. Je to tak, na druhou stranu se ale může stát, že díky podobnému zážitku zahořknete, stanete se lehce paranoidní a čekáte okradení nebo podvod ze všech stran a to také není dobře. Když vás někdo obere, vezme vám klid a za to by se mělo fackovat.