O divadle a sázkách na jistotu

Se začátkem roku se v České Lípě a jejím okolí nabízelo hned několik divadelních kusů, které tahaly návštěvníky z ulic a ze všedního života. V programové nabídce dvou největších scén, té českolipské v Jiráskově divadle a té novoborské, se prolínaly dramaturgické koncepce, které měly leccos společného, totiž to, že chtěly hlavně pobavit.

Tato koncepce je do jisté míry dána tím, že na deprese a náročné kusy zase tolik diváků nepřijde a hrajte Ibsena pro třicet lidí. To se potom provozovatel škrábe v zátylku a říká si, že jsem radši nepozval Dádu, Evu a Vaška nebo z dramatické oblasti kohokoliv, kdo je známý z televize a umí rozesmát davy i nenáročnou divadelničinou. Není divu, že toto škrabání v zátylku může v další sezóně výrazně ovlivnit programovou nabídku, která je více orientována na širokou veřejnost a méně už pro náročného diváka.

Důvod je stále týž. Nepřijdou na to lidi. Proč ale neumí chodit? To je otázka, na kterou se mi, jako člověku, který zde zase tak dlouho nežije, neodpovídá snadno. Možná je to tím, že ani v jednom z měst okresu, kde stojí kamenná divadla, nefunguje stálý divadelní soubor. Jirásek, Nopoď nebo jiná ochotnická sdružení v tomto směru nemohou absenci stálé scény nahradit.

Nelehko se srovnává divadelní úroveň Nového Boru a České Lípy. Je zde mnoho aspektů, které je třeba posuzovat. Tím prvním je divadelní gramotnost diváka. Uchýlíme-li se ke klišé, dalo by se říci, že sklářská populace severu okresu je asi divadlu a kvalitní kultuře obecně nakloněná více než populace posturanová. V České Lípě je kapacita divadla o něco větší než v Novém Boru, kde mají zase divadlo o mnoho útulnější, ale možná je to jenom subjektivní pocit.

Jediné, co mému srovnání, byť opět subjektivnímu, nemůže uniknout, je skladba programu. V České Lípě jsem od začátku roku stihl představení dvě. Klasická až stále omílaná a k životu znovu přivedená hra S Pydlou v zádech s Josefem Dvořákem v hlavní roli bez problémů vyprodala divadlo. Diváci se smáli a tleskali jako lachtani, ale mě to osobně moc nebralo. Další hrou, která byla v Jiráskově divadle uvedena v počátku února, byla Cesta hořícího muže, která je sice představením méně známým, ale přitom ji dostatečně dokáže prodat fotografie Pavla Lišky na plakátu, který se ale sám o hře vyjádřil, že se z pohledu dramaturgie divadla jedná spíše o sázku na jistotu a konverzační komedii než o nějaké vyšší umění. Tato jednoaktová sázka na jistotu ale běžného diváka přišla na tři sta padesát korun za lístek, a to už zase tak málo není. Přesto bylo skoro plno.

A stejně se bude vyvíjet i měsíc březen. O tom, jak se kolikrát sází na jméno herce v hlavní roli spíše než na titul, který zde odehraje, svědčí i to, že článek na hlavní straně internetových stránek KD Crystal zve diváky do divadla titulkem Úsměvná detektivka a Petr Nárožný. Zase se budeme smát, lid to chce.

Jako bonbonek potom máme v nabídce zcela jiný druh obskurnosti, který zavládne v Jiráskově divadle už příští týden. Bude jím večer světových muzikálů. V jeho rámci nás protagonisté provedou světem, kterému se leckdo s úspěchem vyhýbá. Přijedou hvězdy Superstar Míša Nosková a Jan Kříž. Tuto uměleckou dvojici doprovodí sólista Státní opery Praha Oldřich Kříž, který by fakt jako měl umět zpívat, takže si spolu všichni budeme moci zabékat muzikálové melodie od staré klasiky až po současný surrealismus.

V Novém Boru jsem letos zavítal pouze na ochotníky z Nopodě, kteří zde odehráli komedii Františka Ringo Čecha. Sympatické přestavení, autorově předloze věrné nastudování, divadlo skoro plné. Příští pondělí naváže na komediální vlnu brilantní Goldoniho kus Sluha dvou pánů. Nepřijede s ním ale Mirek Donutil, nýbrž soubor Divadla Zlín.

Novoborské divadlo jde ale i odvážnější cestou a bere na sebe nemalé společenské výzvy. Tou největší je uvedení hry 32 hodin mezi psem a vlkem ke konci měsíce. Tento kus, kterého se chopilo Činoherní studio Ústí nad Labem, asi netřeba blíže představovat. Někomu to možná přijde jako provokace, ale je dobře, že tato hra existuje a je dobře, že bude uvedena právě zde. Jakkoliv je pro místního člověka nemožné vnímat děj z naprostého diváckého odstupu a bez emocí. Je to hra o bolesti, která se v tomto případě odehrála za rohem. Tož zlomte vaz, to se totiž na divadle tak říká.