O blokádě Brna a nacionalismu v našem okolí

V České republice v posledním desetiletí patří ke smutnému  prvomájovému koloritu pochody neonacistů. V sudých letech si dávají dostaveníčka v Praze, v lichých a tedy i letos je na řadě Brno. S akcí naštěstí přichází protiakce.

Několik let byl relativně klid. V poslední době se však množí pokusy neonacistů se legitimizovat jak na politické scéně, tak na ulici, kde si mají tendence vyhrazovat funkce garantů veřejného pořádku a vykonavatelů pouliční spravedlnosti. K tomu patří jejich demonstrativní pochody částmi měst, ve kterých je zvýšená koncentrace sociální patologie spojená s dominantním zastoupením romského obyvatelstva.

Letošní pochod, který byl soudně přes několikerá právní napadení povolen, má vést právě tudy. Trasu se úřadům podařilo částečně zkorigovat, ale i tak by měl průvod projít ulicí Cejl, která je spolu s přilehlými ulicemi nazývána Brněnský bronx. Takovou zkušenost Brno dosud nemělo.

Proti nedělnímu pochodu se rozvinula iniciativa, která svolává protiakci a má v plánu pochodu zabránit. Akce Brno blokuje se navíc snaží pod svá křídla shromáždit všechny, kterým vadí rasismus, xenofobie a porušování lidských práv. Blokující se tak rozhodně snaží zbavit prizmatu extrémní levice, jejíž nálepka byla v minulosti automaticky dávána všem, kterým vadí jakékoliv formy nacionalismu a nacismu.

Účastníci letošní blokády Brna se však rekrutují ze všech vrstev sociálního spektra, bude zde vedle sebe stát pankáč i intelektuál, akci podpořila i Masarykova univerzita v Brně a s ní i většina mých bývalých kolegů, kteří v Brně dosud žijí. Netřeba zapomenout ani na záštitu celé řady známých osobností, mezi kterými jsou mimo jiné zpěvačka Iva Bittová, moderátor Jan Kraus, senátor Jaromír Štětina, novinář Jakub Patočka, herečka a politička Táňa Fischerová, herečka Simona Babčáková, Jan Müller, mistr světa v thajském boxu v supertěžké váze, raper Bonus a mnozí další.

Protestující mají za cíl zabránit neonacistům vstoupit do ulice Cejl, v jejímž okolí žije většina brněnských Romů. Jak to může v sobotu odpoledne dopadnout? Doufejme, že policie vše zvládne a nepustí se těch, kteří se rozhodli být reálnou hrází proti násilí a netoleranci. Osobně bych pokládal sobotu za úspěšnou ve dvou případech. Budu spokojen pouze pokud bude demonstrativní pochod Brnem těsně před začátkem zakázán nebo krátce po zahájení rozehnán, jakýkoliv jiný výsledek bych pokládal za špatný a varující.

V Brně budou obě strany poměrně jednoduše identifikovatelné. Nácek se náležitě vystrojí a bude vypadat prostě jako nácek. Na druhé straně budou stát všichni ostatní normální. Jiné je to ale v každodenním životě, a to nechci hlásat náckovskou paranoiu. Pravdou ale je, že nácka, takového kryptonácka, co si ani neuvědomuje, že náckem je, potkáte kdekoliv. S tím se pojí i má nedávná zkušenost z České Lípy.

Ironií osudu budiž i to, že jsem se tehdy zrovna vracel z Romfestu, který se na podzim konal v KD Crystal. Byla už noc, ale nebylo natolik pozdě, abych si nemohl dát jedno pivo od cesty v nedalekém baru Bejvák. Když jsem bral za kliku, slyšel jsem jak někdo asi tak před muzeem skanduje verše známého prasochorálu od někdejší skupiny Orlík. Noční Lípou se ozývalo: „Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ, jsi Čech, Čech, Čech, tak dělej Čechům čest …“ Oklepal jsem se, vešel dovnitř a objednal si pivo. Když jsem byl asi v jeho polovině, tak ty kluci došli do Bejváku také. Nebylo těžké je poznat, s jejich příchodem se totiž stejný prasochorál rozezněl znovu, tentokrát z Jukeboxu.

Zajímavé je, že to byli kluci, kteří na nácky ani trochu nevypadali. Nebyli vylepaní, neměli na sobě své vycházkové stejnokroje. Vypadali jako všichni ostatní v baru. Protože však bylo uvnitř plno a celkem horko, brzy si kluci sundali mikiny a na stejných tričkách měli, hádejte co, vytištěná slova svého prasochorálu.

Dopil jsem a řekl jsem si, že toto stojí za snímek. Protože nejsem žádný paparazzi, šel jsem za hochem, který se zdál být tmelícím prvkem absurdního tria a požádal jsem ho, jestli bych si mohl jeho tričko vyfotit, s tím, že mě velmi zajímá. Chlapec hrdě narovnal záda, aby text vypadal na fotografii dobře.

Fotka mi ale nestačila. Chtěl jsem vědět, odkud se bere motivace vzít si na sebe podobný model, a tak jsem začal: „Kluci, vy jste jako z nějakého sportovního týmu, že máte na sobě stejná trička?“ „Ne, to máme objednané z internetu, je tam firma, které pošleš mailem text a ona ti ho udělá na tričko.“

Následovala další otázka, kde jsem se ptal na věk a profesi, protože sociologický profil kluků se jevil čím dál zajímavější. Dozvěděl jsem se, že trojici mladíků bylo od dvaceti do jednadvaceti let a chodili spolu na střední školu. Dva z nich jsou již pracující, ale nikoliv v dělnických profesích, třetí hoch, ten, se kterým jsem mluvil, studoval školu vysokou. Od sociálního statutu a zaměstnání jsme se ale vrátili k potisku triček. „A proč jste si nechali na trička otisknout právě tohle,“ ptám se a dostávám velmi otevřenou odpověď: „My jsme se rozhodli nechat si tyhle trička vyrobit, protože si myslíme, že v české společnosti je málo nacionalismu, to je asi tak hlavní důvod.“

Tato upřímnost mě zcela odzbrojila a naplnila pocitem, že zde není všechno tak docela v pořádku. Vypil jsem druhé a s tíživým pocitem jsem šel spát. Před spaním jsem přemýšlel, jaká forma nacionalismu je pro společnost nebezpečnější, vlastně o tom samém přemýšlím stále. Jsou horší náckové na Cejlu, kde o nich každý ví a každý je pozná nebo nebezpečí pro společnost představují spíše ti, kteří v rozpuku mládí místo o holkách hovoří o nedostatku nacionalismu, zatímco jejich rodiče v Boru a jinde hovoří o historické pravdě a přitom historii sami manipulují?

Těžko říci, jestli kluci sundají trička nebo jestli odpůrci pomníku přestanou plivat síru, těžko říci, jak to dopadne pozítří v Brně. Každopádně přeji blokádě Brna úspěch, snad to nedopadne jako v Krupce, odvahu, NO PASARÁN!