Moták Josefa Geberta z listopadu 1943

Několik podivínů z Nového Boru se už čtyři roky snaží jakýmkoli způsobem mě skandalizovat, protože nedokážou věcně vyvrátit obsah mých článků o borském lynči z června 1945. Nakonec tito kádrováci ze starých časů vyrukovali s tvrzením, že prý můj táta – viceprezident Krajského soudu v Mostě – po válce odsoudil nemocnou a úplně nevinnou babičku k trestu smrti, že jsem proto exemplární případ pro psychiatry a taky proto tak snadno podléhám vábení landsmančaftu, samozřejmě za jidášský groš…

Případ Anny Gebertové, která udáním ze msty způsobila smrt svého manžela z rukou nacistů v únoru 1944, a byla za to po válce mimořádným lidovým soudem odsouzena k trestu smrti, jsem popsal v článku http://www.i-noviny.cz/nazor/jeden-z-pripadu-mimoradneho-lidoveho-soudu-v-moste-1946. Podkladem byla kapitola rigorózní práce Mgr. Ivany Hrachové. Autorka se potom provdala a už jako PhDr. Ivana Rapavá vydala 256-stránkovou publikaci „Mimořádný lidový soud v Mostě v letech 1945-1948“ (Albis International, Ústí nad Labem 2010).

V knize se k případu udavačky Gebertové vrátila a v přílohách zveřejnila také dopis Josefa Geberta, který se mu podařilo tajně poslat příbuzným čtvrt roku před popravou. V přepisu motáku pro potřeby soudního jednání je množství chyb, nelze ale odlišit chyby pisatele od chyb vzniklých až při přepisování. Zdá se, že dokument – možná jen podle diktátu? – psal lounský úředník, který češtinu moc neovládal, viz např. opakovaná záměna slov „pujdu“, „pujde“ místo logického „budu“, „bude“). Proto jsem podklad opsal i s chybami a kvůli přehlednosti měním jen velká písmena na počátku vět. I přes množství zkomolených slov je smysl dopisu jednoznačný:

Poznámka: Ls 38/46, k 1

Obálka: Pan Václav Fridrich, Zbrašín, p. p Opočno u Loun.

Mili Svagře Sestro a Otče

Nejprvé Vám zasílám Vám všem ve spolek srdečný pozdrav a stálou vzpomínku na Vás všechny. Tento dopis až přečtete a dobře uložte by Vám nikdo na něj nepřišel. Píšu ho na černo s kriminálu jen abych Vás virozuměl, ze dne 6/12. t. m. odpoledne o 14 a ½ hodiny pujdu stát před valečným ekstra souden Pujdu souzen pro drzení pistole a poslech radia vinu na tom nese moje paní a Frantík na natlák né paní Píšu Vám to proto by ste věděli kdo mne udal, dnes je to mrzí ale už se nedá na tom nic mněnit, ten den 6/12. rozhodne zdali se ještě jednouch vrátím nep né. Vrátím li se po valce pak pujde má paní souzená a sin také jako zrádcové A nevrátím se proto Vám píšu tento dopis který dobře uložte by Vám na něj nikdo nepřišel a po valce předejte úřadům oni už to zařídí samy Obdrží to co zasluhuje tejd se ji nesmíte zmínit o nicem by se Vám také nepomstila Dnes toho lituje co učinila ale je vše zbytečné Kdyby si Vám stěžovala tak ji politujte a mislete si co chcete. S tímto dopisem po valce se můžete uchazet o mý majetek. Kdybych se nevrátil nep ona obdrží její trest co zasluhuje a František také, třebas jednal na její nátlak a ví jste jen samotné pozůstalé po mne, a to úřadý zařídí. To jsou dvě auta a veškeré zařízení, a také peníze ty by jí vzali. Tak držte prsty ten den by nepřišel o hlavu a pak bych zařidil vše sám, proto Vás ještě jednouch upozornuji by ste ten dopis dobře uschovali až přijde čas by ste ho mohli úřadům předložit. Můžete byt ujištěni že na takové udavače a zrádce pujde soud nemilosrný, ten majetek co zůstal po mne a nevratim se musíte za každou cenu dostat. Zde pisu zatvrzení smím podpisem.

Potvrzuji, ze muj Svagr Fridrich Václa jeho žena(?) Anna je opravněná převzíti muj zbylí majetek když se nevrátím do jednoho měsíce po valce a vyplatí memu starému Otci 5.000 K na přilepšenou.

Praha Pangrac dne 29/11 1943.                                           Josef Gebert v. r.

Upozorňuji Vás ještě jednouch dobře uschovat až po valce použít a zadnemu nic neříkat jinak by ste byli tetka i vi trestné.

Tímto koncím muj dopis nevratimli se vickrate k Vám nezapomente že sem padl zrádnou rukou mé paní víte jak se jí máte za to odměnit.

Ještě Vás všechny ve spolek zdravím a líbám                        Josef Gebert v. r.

Dopad by soud že mě nechaj hlavu tak Va napisu, zase na černo jinak je konec.

Nenechte na Vás od nikoho nic pozorovat, musíte být pevné(?).

Dr. Rapavá v uvedené knize shrnuje a hodnotí případ takto:

Anna Gebertová byla 2. června 1945 zatčena. Protože ovšem vypověděla, že udání učinil její syn František, v tu dobu nezvěstný, byla v září propuštěna. Dalším šetřením se ale ukázalo, že původcem udání nebyl syn, ale jeho matka. Gebertová byla 22. října 1945 vzata opět do zajišťovací vazby. Žalobní návrh byl podán 5. prosince 1945 a obžalované byl sdělen 8. ledna následujícího roku. Hlavní přelíčení se konalo v počátečních dnech činnosti MLS v Mostě, dne 17. ledna 1946 v odpoledních hodinách. Z archivního materiálu je zřejmé, že Gebertové byl kontakt s jejím obhájcem umožněn až 14. ledna, tedy pouhé tři dny před hlavním líčením. Navíc soudem určený obhájce JUDr. Zima neovládal dobře německý jazyk, zatímco Gebertová měla zase potíže s češtinou. Žádala proto o ustavení jiného obhájce, s nímž by mohla bez problémů komunikovat, nebo o tlumočníka. Ze zápisu o hlavním líčení není zřejmé, zda byl tlumočník přivolán. Obhájce ovšem zůstal nezměněn.

Na žádost obžalované bylo předvoláno několik svědků, kteří potvrdili, že se Gebertová skutečně snažila o propuštění svého manžela a k procesu u zvláštního soudu mu obstarala německého advokáta. Bylo také prokázáno, že mu ještě v Lounech přinesla do vazby jídlo a oblečení a že jej při jedné z návštěv v pláči prosila za odpuštění. Navzdory těmto zjištěním uznal soud Annu Gebertovou vinnou a jednomyslně ji odsoudil k trestu smrti. (Pozn. 462: Senát Miloslava Tichého, soudci z lidu byli Václav Šrůta, Alois Ješátko, Martin Rössler a Antonín Raisig, veřejný žalobce Josef Kraus, obhájce ex offo Václav Zima.) Ve 21 hodin byla Anna Gebertová předvedena do severní části dvora budovy MNV v Lounech a ve 21 hodin a deset minut popravena. Soudní lékař MUDr. Baloun konstatoval o pět minut později smrt. Stalo se tak přibližně pět hodin poté, co vznikl její snímek v zasedací síni MNV v Lounech.

V odsouzení Anny Gebertové k trestu smrti hrálo roli hned několik závažných skutečností. Anna Gebertová se hlásila k národnosti německé, zatímco Gebert byl Čech. Při prvotním vyšetřování Gebertová vypovídala falešně a vinu svalovala na svého syna, o němž neměla žádné zprávy. Domnívala se tedy, že padl na frontě. Její následné výpovědi proto působily, ve světle prvotního křivého udání, poněkud nevěrohodně. V neprospěch Gebertové hrála i skutečnost, že se její případ dostal před soud hned v lednu 1946, tedy v prvních dnech činnosti MLS v Mostě. Jak dosavadní výzkum činnosti jednotlivých MLS dokazuje, v počátečních měsících padaly skutečně přísné tresty, a to zejména pod tlakem veřejnosti a tisku. Je nepochybné, že původcem udání byla Gebertová. Nelze také zpochybňovat tragické následky, které udání mělo. Přesto se domnívám, že soud měl přihlédnout k okolnostem, za nichž Gebertová udání učinila. Je zřejmé, že se nacházela pod silným psychickým tlakem a na policii šla v určitém návalu zlosti, možná bezmoci. Její další kroky, které podnikala, svědčí o tom, že svého činu vzápětí litovala a snažila se svého manžela ještě zachránit. (Pozn. 463: Skutečnost, že Anna Gebertová svého činu litovala, dokazuje i dopis, který napsal Josef Gebert necelé tři měsíce před popravou svým příbuzným. Nutno podotknout, že Gebert byl poměrně prozíravý. Své příbuzné urputně nabádal, aby o daném dopise vůbec nehovořili, pečlivě jej uschovali a po válce použili proti Gebertové a synovi Františkovi jako důkaz zločinu, kterého se dopustili. Jeho svědectví mělo zároveň sloužit k tomu, aby po něm Gebertová nezískala žádný majetek a vše připadlo jeho příbuzným. V závěru dopisu Gebert pronesl takřka prorocká slova, a to že „na takové udavače a zrádce bude soud nemilosrdný“.) Domnívám se, že pokud by byla Gebertová souzena později, byl by jí uložen mírnější trest.

Tzv. velký retribuční dekret č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945 (viz http://www.totalita.cz/txt/txt_zakon_1945-016.pdf) stanovil tresty za udavačství v § 11 jednoznačně: Mělo-li udání za přímý nebo nepřímý následek ztrátu svobody většího počtu lidí nebo těžkou újmu na zdraví, trestá se doživotním žalářem, mělo-li za následek něčí smrt, trestá se smrtí.

V § 16 jsou i případné polehčující okolnosti striktně omezeny a k důvodům jako je účinná lítost, nemoc pachatele apod. nelze přihlédnout: Soud může snížiti trest i pod dolní hranici sazby a zaměniti jeho způsob za mírnější, v případech pak zvláštního zřetele hodných v odsuzujícím výroku upustiti od potrestání, je-li obecně známo, nebo lze-li bez průtahů prokázati, že obžalovaný jednal s úmyslem prospěti českému nebo slovenskému národu nebo Československé republice či jejím spojencům nebo jinému obecnému zájmu, nebo že se pozdější svou činností zasloužil o osvobození republiky z nepřátelské moci, nebo o nápravu, nebo o zmenšení zla nepřítelem způsobeného a že po svém obrácení na cestě povinnosti už vytrval. Tohoto ustanovení však nelze použít, převyšuje-li škoda pachatelem zaviněná neúměrně obecný prospěch jím sledovaný.

Na závěr uvedu ještě hodnocení historika Benjamina Frommera, který vydal analýzu tříletého poválečného období pod titulem „Národní očista – Retribuce v poválečném Československu“ (Academia Praha 2010):

Československo nebylo osamělé ve své snaze potrestat válečné zločince a kolaboranty. Úsilí prezidenta a vlády o retribuci nebylo samo o sobě pomýlené. V mnoha ohledech se jednalo o vysoce morální snahy. Hrůzy 2. světové války vyžadovaly odpověď a rozšíření retribučních soudů po Evropě jasně ukazuje, že šlo o cosi více než jen o politicky motivovanou pomstu. Nicméně československá vláda se při vytváření klíčového právního předpisu dopustila chyby. Strůjci tohoto už ze své podstaty vadného právního dokumentu, tohoto „osudného a ostudného dekretu“ (viz Pavel Tigrid) přijali opatření, jež dovolovala, ba dokonce podporovala vznik hrubých pochybení, k nimž došlo později. Koneckonců soudy mohou být spravedlivé jen do takové míry, jakou jim dané zákony dovolí (str. 137).

Ve standardním justičním systému by takové diskrepance mezi jednotlivými rozhodnutími odstranilo odvolání či obnova řízení. Velký retribuční dekret v českých zemích však obviněným žádnou takovou naději nenabízel. Není divu, že řada lidí uvítala konec retribuce s úlevou. Se sedmi stovkami popravených a dvaceti tisíci osob za mřížemi se česká retribuce ze zpětného pohledu zdá jako mimořádně přísná. A přesto v té době čelily lidové soudy soustavné kritice pro svou údajnou přílišnou mírnost. Komunistický tisk si nejtvrdší útoky rezervoval pro žalobce a profesionální soudce. Ovšem stoupenci přísné retribuce nakonec vyjadřovali svoje zklamání i na adresu soudců z lidu. Komunistický režim později jejich neuspokojivá rozhodování u soudu sváděl na nedůsledný výběr lidových soudců. V prosinci 1948 ministr spravedlnosti Alexej Čepička tvrdil, že před únorem profesionální soudci buď totiž vylučovali „čestné příslušníky dělnické třídy“ ze služby u lidových soudů, anebo omezovali jejich počet tak, aby mohli být přehlasováni. Gottwaldova zetě Čepičku jen stěží můžeme považovat za nejvěrohodnějšího svědka, nicméně jeho stížnost ilustruje selhání lidových soudců z hlediska dodržování linie komunistické strany. Když v květnu 1947 jeden článek v Mladé frontě hodnotil retribuce, ocenil soudce z lidu, že se velkým retribučním dekretem nenechali svazovat: „Jen soudcům z lidu můžeme děkovati za to, že ostří nevyhovujícího zákona byla v nutných případech otupena a že mnohdy bylo nalezeno i řešení případů, na které zákon nepamatoval.“ Během necelých dvou let prošla česká retribuce zásadním vývojem. Bez ohledu na množství nedostatků se lidové soudy vyvinuly do podoby profesionálních soudů, které poskytovaly obviněným kolaborantům a válečným zločincům možnost se bránit, zveřejnit své životní příběhy a případně tak očistit své jméno (str. 194-195).

Popsaný případ lze jistě vnímat i jako rodinnou tragédii, jaká se mohla odehrát jen v nenormálních časech. Nevíme ani, jestli válku přežil aspoň syn František. Ve světle faktů lze ale kategoricky odmítnout tvrzení, že by se pět soudců Anny Gebertové jednomyslně dopustilo záměrné justiční vraždy! Stejně odmítám jakékoli zneužívání tohoto případu k špinění památky mého táty, který jako svědomitý soudce musel po nástupu komunistů justici opustit a už před čtyřiceti lety zemřel.

Tento článek dokládá, jak jeho práci hodnotil dobový tisk, shodou okolností právě po lednových lounských procesech v roce 1946. Příznačné je, že kritika se tehdy ozývala jen z Rudého práva, ovšem ze zcela jiných důvodů – například kvůli osvobození neprávem obžalovaného horníka R. Sommera a jeho propuštění z vazby (viz ukázky z tisku v příloze mého prvního článku o udavačce Gebertové).