Historky z volební komise

I letos v říjnu nastoupím do jedné z okrskových volebních komisí. Podobně jsem už asistoval u všech typů voleb, mohu tedy upozornit na některé postupy, které se v praxi osvědčily. Nebo taky naopak… A možná se něco nového dozví i volič.

Předseda dohodou, nebo losováním?

„Okrsková volební komise si na svém prvním zasedání určí losem ze svých členů předsedu a místopředsedu. Losování řídí zapisovatel,“ viz volební zákon, § 18/3. Ale s klasickou losovačkou papírků z krabice se setkáte málokdy. Obvykle navrhne zapisovatelka oba funkcionáře rovnou: „Předsedu by mohl dělat pan X, místopředsedkyni tady paní Y.“ Není to sice přesně podle zákona, ale když s tím všichni souhlasí… Pokud by ovšem třeba jen jediný člen trval na dodržení zákonného postupu, losovat by se mělo.

Mimochodem: obavy z náročnosti funkce předsedy jsou zbytečné, je jen první mezi rovnými. Zúčastní se proškolení, oficiálně zahajuje a končí hlasování v obou dnech voleb, operativně řeší případné problémy a dává o nich hlasovat, zápisy podepisuje jako první a nakonec společně se zapisovatelem doveze výsledky voleb na městský úřad. Jeho odměna 1 600.- je dobrou příležitostí i pro studenty, ostatní dostanou 1 300.- Stejně musí všichni čekat ve volební místnosti, dokud se předseda nevrátí a nepotvrdí, že jsou zápisy v pořádku. A místopředseda? Když se předseda zrovna nervově nezhroutí, místopředseda nemá žádné zvláštní povinnosti.

„Spravedlivé“ rozdělení seznamů

Hned když se náš nový předseda v pátek po poledni ujal funkce, prohlásil: „Seznam voličů má 16 stránek, tak si to spravedlivě rozdělíme, aby každý měl dvě stránky.“

Hned jsem proti takovému nesmyslu protestoval. Kdybychom to skutečně realizovali, volič by se musel zorientovat podle osmi (!) cedulek s písmeny abecedy od-do a zamířit vždy k tomu členovi komise, který má jeho písmeno na starosti. Začátek stránky v seznamu se obvykle ani neshoduje s předělem mezi počátečními písmeny. Kromě toho by každý z nás musel celé dva dny být neustále v pohotovosti na své židli.

Paní zapisovatelka ale jen suše sdělila, že už to tak rozhodl předseda komise. Dalo mi nakonec dost práce přesvědčit většinu přítomných, že – abychom mohli nést odpovědnost za korektní výsledky voleb – máme taky spolurozhodovací pravomoc, viz § 18/2: „Usnesení je přijato, vyslovila-li se pro něj nadpoloviční většina přítomných členů.“ Předseda tedy sice jedná s městským úřadem nebo se statistiky jménem celé komise, ale v zásadních věcech nic nerozhoduje. Zapisovatel – obvykle je to zaměstnanec úřadu – ani nehlasuje, má ale poradní hlas. Proto by měl sám znát zákon dokonale.

Dělení seznamu na dvě části podle abecedy, někdy dokonce na tři nebo čtyři – to by snad mělo smysl jen ve špičkách po skončení pracovní doby a nákupů nebo při návalu voličů před koncem voleb. Odškrtávat voliče v seznamu stihne většinou jediná dvojice. Často přicházejí volit páry nebo rodiny, a ty jsou stejně uvedeny na téže stránce seznamu.

Příliš aktivní členka komise

Po půlhodině marného čekání na dalšího voliče konečně mohla členka naší komise s nefalšovaným nadšením přivítat příchozí, svou známou, mezi řečí jí dala orazítkovanou úřední obálku a teprve pak ji chtěla zakroužkovat v seznamu. Jenže ji tam nenašla, protože volička patřila do sousedního okrsku. Mezitím už ale odvolila do naší urny!

Co s tím? Průšvih jsme museli napravovat s předsedou komise v sousední třídě. Tam si paní zakroužkovali ve svém seznamu a samozřejmě jí už nedovolili volit podruhé. Po skončení voleb si předseda „vylosoval“ jednu z našich odevzdaných obálek a započítal ji do výsledků svého okrsku. V součtu za oba okrsky byl tedy výsledek korektní a měli jsme svědomí čisté.

Kvůli regulérnosti voleb by měla komise vždy pracovat minimálně ve dvojicích. Jeden najde voliče v seznamu, druhý mu přes rameno kontroluje platnost průkazu a jednoznačnou identifikaci. Teprve po zakroužkování pořadového čísla voliče v seznamu lze vydat úřední obálku, případně taky novou sadu hlasovacích lístků.

Jen odškrtávat v seznamu nestačí

Předseda komise dohlíží na pravidelné střídání dvojic u seznamu, vyšle jinou dvojici s přenosnou urnou k voliči, který se nemohl dostavit, umožní členům postupně odejít na oběd apod. Ale vždy by měla aspoň polovina členů dohlížet na korektní průběh voleb.

Pomohou třeba voliči najít správný okrsek, upozorní na vyplněné vzory lístků na nástěnce i na kandidáty, kteří na poslední chvíli odstoupili a bylo by proto zbytečné dát jim preferenční hlas. Je taky třeba dohlížet, aby za plentu chodili voliči jednotlivě a aby vhodili do urny jedinou úřední obálku – ne tu poštovní, ve které úřad rozesílá volební lístky (vždycky se v urně nějaká najde). Ještě před uzavřením volebních místností by si každý člen komise měl taky projít metodické pokyny, případně volební zákon. A teprve zbývající volný čas věnovat luštění sudoku, anglické mluvnici nebo štrikování.

Nejspíš ani nevíte, že „nevykonává-li člen komise funkci a jeho nepřítomnost trvá déle než dvě hodiny, členství v komisi zaniká,“ viz § 17/5f. Jde o mimořádný případ, který jsem zažil jen jednou: člen komise v pátek bez omluvy vůbec nepřišel. To je ovšem vina volební strany, která deleguje nespolehlivého člověka. Pokud by počet klesl pod stanovené minimum 6 členů (§ 15/c), má předseda i starosta starosti navíc, protože musí ihned doplnit náhradníka.

K čemu slouží úřední obálky

Orazítkované obálky předepisuje zákon a komise je vydává jmenovitě podle seznamu, aby se zabránilo možným podvodům. Vždycky doporučuji první stovku obálek naporcovat po deseti na stůl vedle seznamu voličů. Tak je neustálý přehled o tom, kolik lidí už přišlo volit. Když si po 1-2 hodinách sečtete zakroužkované voliče v seznamu, musí počet průběžně souhlasit s vydanými obálkami. Další zásoba úředních obálek zůstává v krabici někde na viditelném místě, aby nikdo nemohl komisi ani dodatečně obvinit, že bylo možné s obálkami nedovoleným způsobem manipulovat.

Vždycky mi bylo divné, že úřad připraví pro každou komisi hromádku úředních obálek, a když dojdou, dodá další dávku podle potřeby. Po skončení voleb komise vrátí zbytek do krabice – a jejich počtem se nikdy nikdo nezabýval. Ale to není jen místní záležitost, v metodice o tom taky nic nenajdete. Zákonodárci to asi nějak nedomysleli.

Platné a neplatné hlasy

Skoro vždy se u voleb setkám taky s jedinci, kteří tam jsou jen do počtu a svou funkci berou jako formalitu a přilepšení ke kapesnému (pak ovšem nevím, proč je tam strana poslala). Do komisí ale nastoupí svědomitější studenti a další členové, kteří budou všechno dělat poprvé. Každému by mělo být předem naprosto jasné, jak má komise postupovat při sčítání hlasů. K tomu slouží metodické Pokyny pro postup okrskových volebních komisí. Mají sice 30 stránek, ale stačí s tužkou v ruce prostudovat necelé čtyři.

Například už jen hodnocení platnosti hlasu není snadná záležitost. Neplatná je samozřejmě prázdná úřední obálka, volně vložený hlasovací lístek bez obálky, lístek v jiné než předepsané obálce, přetržený lístek, víc než jeden lístek v jedné obálce (pro různé strany, ale překvapivě i dva nebo víc lístků pro stejnou stranu). Minule jeden naivní volič hlasoval pro svou stranu snad deseti shodnými lístky a tím ji připravil i o ten jeden hlas, na který měl zákonné právo.

Zákon uznává jen jediný platný lístek v předepsané úřední obálce, ale i „jeden platný lístek a jiné písemnosti“, které volbu nijak nezpochybňují. Roztržitý volič kdysi odevzdal v obálce i svůj občanský průkaz. Mohli jsme mu ho samozřejmě vrátit až po skončení voleb, protože dřív nelze urnu otevřít.

Preferenční hlasy

Záznam zakroužkovaných hlasů pro jednotlivé kandidáty do předem připravených archů systémem „čtyři čárky svisle, pátá napříč“ je úmorná rutina, na které se musí vždy podílet aspoň dvojice z konkurenčních stran. Čárkovače musí ale občas někdo vystřídat, protože po půlhodině otrockého čárkování začne už dělat chyby skoro každý.

Překvapivě se stále vyskytují voliči, kteří nedokážou do čtyř počítat. Lístek s větším počtem označených kandidátů – bez ohledu na to, zda je mezi nimi i některý z těch odvolaných – se do přednostních hlasů nezahrnují. Takový hlas pro stranu ovšem platí.

Tabulka výsledků

Samotné otvírání obálek (včetně pracného rozřezávání těch zbytečně zalepených!) a kontrola lístků je rozhodující moment pro posuzování platnosti hlasu. Pro tyto nejdůležitější činnosti jsou snad vhodná dvě dílčí pracoviště po 3-4 lidech. Při rutinním přepočítávání obálek nebo lístků stačí pracovat ve dvojicích, aby každý součet hned překontroloval ten druhý.

Osvědčila se praktická tabulka k postupnému vyplňování základních údajů: počet voličů v seznamu / počet voličů, kteří odvolili = počet vydaných obálek / počet odevzdaných obálek ve schránkách / počet platných lístků (celkem a pro jednotlivé volební strany) / počet neplatných hlasů.

Zapisovatelka tuto tabulku určitě uvítá, protože z ní po ověření jen opíše výsledky do protokolu. Počty přednostních hlasů dopočítáte přímo v čárkovacích seznamech kandidátů.

Členové komise skládají slib

Členství ve volební komisi vzniká podepsáním slibu: „Slibuji na svou čest, že budu svědomitě a nestranně vykonávat svoji funkci a budu se přitom řídit Ústavou, zákony a jinými právními předpisy České republiky“ (to ovšem předpokládá znalost metodiky i volebního zákona). Teprve pak člen dostane průkazku a ujímá se funkce. Ještě připomenu, že činnost okrskové komise je podle zákona ukončena teprve patnáctým dnem po vyhlášení výsledků voleb, viz § 45. V té době je totiž každý člen povinen zúčastnit se projednávání a řešení případných „návrhů na neplatnost hlasování nebo neplatnost voleb“.

Výsledné zápisy podepisují všichni členové komise s tím, že osobně ručí za korektnost celého průběhu voleb a všech popsaných kroků. Názor většiny tady ale neplatí! Každý člen má teoretickou možnost využít poznámku: „Zápis odmítl podepsat: … Důvody odmítnutí jsou uvedeny v samostatné příloze k zápisu.“ To by ovšem bylo pět minut po dvanácté, hlavně studenti ale mají o této možnosti vědět. V krajním případě mohou tím odmítnutím argumentovat, pokud by starší rutinéři bagatelizovali jejich připomínky, návrhy a protesty, protože „se to tak dělalo vždycky“…

Těmito poznámkami nechci vzbudit představu, že práce v okrskové volební komisi znamená neustálé spory a hašení hrozících konfliktů. Skutečnost je úplně jiná. I když jsme se o některých postupech museli chvíli dohadovat, vždycky jsme našli přijatelné řešení. Každý sice zastupuje jinou ze soupeřících volebních stran, ale většinu členů stranická příslušnost ostatních vůbec nezajímá a v komisi vládne přátelská, kolegiální atmosféra. Jen v sobotním odpoledni se zákonitě projeví časový stres, jako by komise soutěžily, kdo odevzdá výsledky jako první. Je to pochopitelné: každý chce být co nejdřív doma, aby už jen mohl sledovat průběžné výsledky jako ostatní voliči.