Před padesáti lety, v září roku 1967, vznikl Klub přátel muzea. Byl tak položen další kamínek do mozaiky bohaté historie vlastivědné a muzejní práce na Českolipsku, ve které se prolíná vlastenectví Němců a Čechů k tomuto regionu.
Pomyslná mozaika se začala plnit před 140 lety. V červenci 1877 uspořádalo několik zájemců výlet na zříceninu Ostrý u Benešova nad Ploučnicí. Tam, a posléze v hostinci Klügel v Oldřichově u Františkova nad Ploučnicí, se domluvili na realizaci myšlenky, kterou se zabývali již delší dobu – založit vlastivědný spolek. Myšlenka byla realizovaná na jaře následujícího roku, kdy byl spolek pod názvem Nordböhmischer Excursions-club úředně schválen. Jeho činnost byla velmi rozsáhlá, svým moderním a progresívním programem přesahovala hranice regionu. Spolek pracoval aktivně až do roku 1938, kdy byla jeho činnost utlumena, poválečné poměry po roce 1945 byly už natolik jiné, že obnovení německého spolku nebylo reálné.
V meziválečném období vznikl z iniciativy školního inspektora Josefa Maštálka Český muzejní spolek, který se soustředil zejména na přípravu Hraničářské výstavy českého severu v Mladé Boleslavi, vybudování českého muzea a vydávání vlastivědného časopisu, který dostal název Bezděz. Začátek 2. světové války aktivity spolku utlumil.
S velkým nadšením jej v létě v roce 1945 se změněným názvem - Muzejní spolek pro Kraj Českolipský - obnovili bývalí členové, zejména učitelé. Do čela se postavil opět Josef Maštálko a v komplikované době navrhl smělý program vlastivědné práce: vybudování velkého muzea, sbírkotvornou činnost a vydávání časopisu. Cesta k plnění těchto úkolů byla krkolomná. Prvorepublikový sbírkový fond českého muzea byl před válkou uložen v Zákupech a v Bělé pod Bezdězem, nyní byl přemístěn nejprve do Wedrichova muzea v Havlíčkové ulici a později do domu č. 8 v dnešní Moskevské ulici, kam se převezly i exponáty z bývalého německého muzea (které sídlilo v Červeném domě).
O vybudování stálých expozic a pořádání krátkodobých výstav se uvažovalo na několika místech. Kulturním stánkem se mělo stát zrekonstruované Wedrichovo muzeum rozšířené o další budovu. Další smělé plány řešily zřízení tzv. muzejní čtvrti v České Lípě v okolí zámku, Richterhofu a Červeného domu. V těchto prostorách měla být umístěna stálá muzejní expozice, galerie, lapidárium, botanická zahrada a depozitáře. Wedrichovo muzeum mělo soustředit přírodovědné sbírky, církevní památky se měly instalovat do ambitu kláštera. Velmi zajímavá koncepce nebyla z důvodů finančních ale také politických uskutečněna, naopak, zámek, který takto mohl být zachráněn, byl přes protesty zbořen. Později potkal stejný osud i budovu Wedrichova muzea.
Časopis Bezděz oživl v letech 1947/48, kdy vyšlo šest čísel. Rok 1947 byl pro spolek příznivý, přihlásili se do něj noví členové z řad úředníků a živnostníků. Konkrétní a dodnes viditelné stopy vlastivědné práce tohoto období se nachází např. na sídlišti Slovanka, kde byla v roce 1947 zasazená již druhá Lípa Svobody (tu první z roku 1928 zničili před válkou němečtí obyvatelé), a také v muzeu, kde je ve stálé expozici umístěn Českolipský kroj, který ve stejném roce navrhl Bohumil Kinský.
Únorový převzat v roce 1948 zcela změnil smělé plány vlastivědných pracovníků. Další čísla časopisu Bezdězu už nemohla vyjít a tehdy i práce ve spolku upadala do naprosté pasivity. Muzeum, v roce 1949 přejmenované na Krajinské vlastivědné muzeum v České Lípě, otevřelo ve městě v roce 1951 tři expozice: v Červeném domě a přilehlých budovách to byla expozice národopisná, ve Wedrichově muzeu přírodovědná a v ambitu kláštera expozice výtvarného umění a církevních památek. Na těchto místech se pokladní a průvodci střídali po třech dnech.
Zákon o spolcích v roce 1951 zastavil jejich činnost v celé republice a také nepřál aktivní činnosti muzeí s veřejností. V České Lípě však byli lidé, kteří měli zájem spolupracovat na obou stranách: pracovníci muzea se nechtěli uzavírat veřejnosti a mezi ní bylo několik zájemců, kteří o historii města chtěli vědět více. Hledala se vhodná forma jak splnit podmínky zákona a jak pod komunistickou ideologii, která svazovala ruce, nechat prosáknout nestranné a mnohdy velmi zajímavé historické příběhy i vzpomínky pamětníků. Řešení přišlo v roce 1953, kdy vznikl Okresní dům osvěty. Mezi několika kroužky byl i přírodovědný, který se zajímal o vlastivědnou práci (a pořádal výstavy hub, které se obnovily a každoročně se konají v muzeu), a vlastivědný, který vedl výtvarník Josef Poláček a který spolupracoval s ředitelem muzea Břetislavem Vojtíškem, ředitelkou archivu Marií Vojtíškovou a středoškolským profesorem Jaroslavem Panáčkem. Pro zájemce pořádali přednášky a vycházky.
V roce 1958 podpořili vydání publikace Z kroniky revolučního hnutí v České Lípě, která publikuje vzpomínky na Velkou válku dvou českolipských rodáků a únorové události roku 1948 v České Lípě. V tomto roce byla v městském kině instalována výstava s názvem Již nikdy Mnichov k 20. výročí událostí z roku 1938, na které byly zveřejněné dokumenty a fotografie z předválečného a válečného období. Mnozí lidé po jejím zhlédnutí přinášeli do muzea a archivu dokumenty a fotografie z té doby, a také ty, které nacházeli v domech po odsunutých Němcích. V šedesátých letech probíhaly výstavy k výročí osvobození Československa, vyšla také publikace Vzpomínky komunistů Českolipska. Mnozí upřímně přiznali normální a bezproblémové soužití Čechů a Němců. Pomalu se obrušovaly hroty tehdejší ideologie, která jednoznačně považovala vše německé za fašistické.
V uvolněných šedesátých letech se v České Lípě konaly oblíbené a hojně navštěvované festivaly Arbesova Česká Lípa, které přesáhly význam regionu. Opravoval se také augustiniánský klášter, do kterého se v roce 1968 přestěhoval archiv a Okresní vlastivědné muzeum. Po doporučení státních orgánů k zakládání spolků už nic nestálo v cestě k založení Klubu přátel muzea, jehož hlavní iniciátorem se stal Břetislav Vojtíšek.
Svobodu, zájem o veřejné dění, pravdivé a nic nezatajující vzpomínky a vyprávění přerušila okupace Spojeneckých armád v srpnu 1968. Za dva roky zavedená normalizace zcela utlumila (ale nezrušila) činnost Klubu přátel muzea, nastolila nezájem lidí a opět svázala ruce vlastivědným pracovníkům. Začal se tvořit další kamínek do mozaiky, o kterém si povíme někdy příště.