Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě se zapojilo do projektu Muzea a velká válka aneb 100 let od vypuknutí 1. světové války, který vyhlásila Asociace muzeí a galerií v rámci cyklu Muzea a 20. století. V průběhu roku si ve spolupráci s různými organizacemi na různých akcích toto výročí připomeneme.
První se konala 22. února. Vlastivědný spolek Českolipska – Klub přátel muzea připravil přednášku s názvem Vzpomínky na Velkou válku. Historik Ladislav Smejkal zde promítl fotografie ze sbírky bratří Kubálkových, českých vlastenců, kteří v České Lípě provozovali krejčovství. V roce 1915 byla v našem městě obnovena vojenská posádka. 4300 vojáků rekrutovaných z Královéhradecka patřila k 18. pluku. Na snímcích je zachycena vojenská přísaha na náměstí a pochod městem. Z fotografií vyzařuje slavnostní nálada a nadšení. Svátečně oblečení obyvatelé České Lípy, zejména ženy, mladé dívky a mladí hoši pokukují po zdatných vojácích. Tato idylka je v hlubokém kontrastu se zážitky lidí, kteří prožili válku jak v civilu, tak na frontě. Existuje hodně pramenů, které dokládají utrpení, hlad, zimu a velkou nejistotu lidí žijících v té době. Své vzpomínky sepisovali pro své potomky nebo z potřeby svěřit se a ulevit své těžce zkoušené mysli.
Ve věžičce zvonice v Jestřebí byl nalezen rukopis z roku 1932, který popisuje válečné události v této obci. Na vesnicích nepanovalo takové nadšení jako ve městech.
„Během osmačtyřiceti hodin byla provedena všeobecná mobilizace a 28. července v krátkých termínech po sobě bylo povoláno k vojsku velké množství ke zbrani schopných mužů z Jestřebí. Rodiče, manželky a děti doprovázely na nádraží ty, kteří se loučili, často za srdcervoucích scén. Všude panovala stísněná nálada a lidé zírali smutně. Všichni doufali, že válka skončí ještě v r. 1914.“
Od začátku provázel válku nedostatek potravin, zdražování, byl zaveden přídělový systém. Úřady vyhlašovaly sběry různých věcí pro válečné účely. Chybějící potraviny a věci denní potřeby se nahrazovaly různými náhražkami.
„Počátkem dubna (roku 1915) se zavedly lístky na mouku a chleba. Na osobu bylo přiděleno 1400 g mouky nebo 1960 g chleba týdně. …V tomto měsíci (květen 1915) se také začaly pro válečné účely sbírat staré kovy, musely se odevzdávat mosazné moždíře a měděné kotle. Následoval sběr kaučuku a vlny. … pro vojáky na frontě se sbíralo prádlo. Jako náhražka čaje se sušily ostružinové listy, vložky do bot se vyráběly z papíru, sbíraly se nátepníčky, ponožky, teplé čepice.“
V letech 1917 a 1918 zcela selhalo zásobování.
„V r. 1918, kdy už byl naprostý nedostatek všeho, přijíždělo každým osobním vlakem na tři sta lidí. Většinou byli z průmyslových oblastí a vrhali se ponejvíce na Dubsko, aby koupí nebo výměnou získali potraviny.“
Hlad byl největší problém. Používaly se náhražky, kvetla lichva, kradlo se, objevila se „nemoc z hladu.“ Dočteme se o tom v obecní kronice Cvikova z roku 1917.
„Lístky na cukr a maso byly odstupňovány podle majetkových poměrů, došly též karty na rýži. Vedle zeleniny a ovoce doporučovalo se využívání divoce rostoucích plodin, hub, bobulí, pampelišek, kopřiv. Na chlebové lístky se tehdy dostávaly místo chleba okurky a jako přídavek sušený umělý med. Výdej potravinových lístků byl obtížný a ještě horší bylo čekání před obchody, které bylo často neúspěšné. Roku 1917 chodili obyvatelé nakupovat na venkov k sedlákům. Kolika prosbám a žebroty se nezabránilo, protože sedláci požadovali drahocennosti a různé předměty výměnou za potraviny. Kdo ještě něco získal, často přišel zpět bez peněz i zboží, protože mnohým to bylo cestou zabaveno. V době žní se vyskytovaly krádeže, takže byly potřebné vojenské polní stráže. Podvýživa vedla k nemoci z hladu – hladový edem. Plížili se kolem nás lidé se zdravou pletí, ale s oteklýma nohama a rukama. Umírali obvykle na nepřestávající průjem a vodnatelnost."
Vojáci na frontách a v zákopech na tom byli ještě hůř. Jídla byl nedostatek a byl problém ho k vojákům dopravit. Jídlo si obstarávali, jak jenom to šlo. Můžeme se o tom dočíst v knize Příběh legionáře. Podle zápisků svého strýce Rudolfa Sergeje, který bojoval v Rusku, ji zpracoval českolipský rodák Jan Řehounek.
„Velmi nás trápí naprostý nedostatek vody. Každý večer, současně s menáží, dostáváme každý půl šálku vody – na kávu, na hygienu. Menáž dostáváme jen jedou denně – večer, za světla k nám zásobování nemůže vůbec. Většinou je to polévka, fazole, kroupy, krupicová kaše … Jídlo je hodně slané, a tak většina chlapců vyfasovanou vodu vypije hned po najezení. … Od dělostřelců jsem dostal kůži od špeku, na bramborovém poli jsme si nahrabali brambory a měli jsme svátek. Do víčka na jídelní šálek jsme hřebíkem nadělali díry, tímto improvizovaným struhadlem brambory nastrouhali a na polní lopatce, namaštěné kůží ze špeku, jsme pekli bramborák. Museli jsme ho sice nožem seškrábat, hrál všemi barvami, ale voněl a chutnal nám.“
Do Velké války vstupovali politici, vojáci i obyčejní lidé s idealistickou představou, že do švestek bude vše vyřešeno, tátové a synové budou zpět u svých rodin. Vojáci po úvodním nadšení vystřízlivěli, skutečná válka byla horší, než si dokázali představit.
Majitelé domu v Horní Libchavě našli při rekonstrukci sešit, který napsal František Stránský a ve kterém popisuje své zážitky z Velké války. Bojoval v Rusku. Nadšení Rakouské armády podporované důstojníky vystřídala tvrdá realita.
„28. srpna 1914 po kávě stál náš pluk seřazen v kolonách a důstojníci podněcovali nás chválou k dalším bojům, říkali, že za dva dny se spojí naše fronta s německou a pak prý poženeme Rusy až do Moskvy. Ještě než bude padat listí budeme už doma. Naši Němci nadšeně provolávali slávu Rakousku a Německu a řvali „dolů s Ruskem“. Avšak v tom nadšení začala do nás salvami střílet ruská kanonáda, čímž nastal zmatek k nevypsání a bylo po slávě.“
Český důstojník František Jaroš (pocházel z Mladé Boleslavi) popisuje bitvu na Piavě. Rakouská armáda zde byla poražena a stahovala se zpět. Za 3 dny zde padlo sto tisíc vojáků.
„Tato ofensiva bude takovým překvapením pro nepřítele, vypravoval ještě včera večer velitel divise důstojníkům, že se nepřítel k nějakému odporu vůbec nevzpamatuje! Náš postup bude jen zajímavou procházkou! Špatně jste si to, pánové, spočítali…. Pontony, kterých není již ani polovina, převážejí v strašné uzavírací palbě čerstvá vojska na druhou stranu neustále, a zpět přijíždějí plny raněných, kteří jsou současně s přivezenými italskými zajatci vynášeni na břeh a odnášeni dozadu. Více však než polovina zajatců i raněných hyne v děsném ohni italských granátů dříve, než se odsud dostanou. Naše baterie řvou jedna víc než druhá a palba italských těžkých děl jest čím dál tím hroznější. Naše hráz jest téměř rozmetána, země kolem nás se vaří, střepiny sviští a z nás stávají se hrůzné zelené příšery s vyvalenýma očima šílenců. Ve skráních to buší ranami kladiv, ústa prahnou žízní a proto hrabeme se v krvavých cárech kolem ležících těl, u nichž hledáme vodu neb cokoliv jiného k svlažení vyprahlých rtů.“
První světová válka je nám v dnešní době velmi vzdálená. Paměti obyčejných lidí, jejich upřímné výpovědi nás vedou k zamyšlení. Uvědomujeme si, že to psal člověk z masa a kostí, který měl svoje starosti a radosti, prožíval velkou lásku, vychovával děti, staral se o rodiče. Žil obyčejným životem kterým žijeme i my. Je nám blízký. Jeho všednodennost se změnila v hlad, útrapy, opuštěnost, strach. Je nám jich líto, máme k nim úctu a hlavně jsme rádi, že nám se válečné útrapy vyhnuly.