Letošní jubilejní rok provázely naši vlast výstavy, koncerty, divadelní a filmová představení, a vydávání monotematických čísel periodik a sborníků k výročí ukončení Velké války a vzniku samostatného Československa. Tečku za oslavami v našem městě učinil i historik Ladislav Smejkal na poslední letošní přednášce Vlastivědného spolku Českolipska. Vybral si několik regionálních zastavení, které se do konceptu celoročních oslav nevešly, přesto stojí za připomínku.
V České Lípě žila v meziválečné době dvě jazyková etnika. Obyvatelé byli charakterizováni jako „tišší měšťané zarytě konzervativní, kteří rádi naslouchají i nacionálním myšlenkám, ale vyjít do ulic nejsou ochotní“ (charakteristika poradců Konráda Henleina). Centra zábavy byla různá a většinou se nebavili společně. Němci rádi navštěvovali kino Olympia, které bylo založeno v roce 1910, a kino v přízemí kavárny Union, které vzniklo o rok později. V nich se promítaly americké grotesky, později německy hrané a dabované filmy. Důležitou funkci plnila kina za 1. světové války. Film Sen rezervistů byl promítán při každém odchodu vojáků pěšího pluku na frontu. Po válce bylo kino Olympia rozšířeno. Ve velkém sále vystupoval např. houslový virtuóz Jan Kubelík (v roce 1926). Velmi oblíbené byly skeče Karla Gepperta, místního rodáka. Už svojí vysokou hubenou postavou byl předurčen ke komickým výstupům. Proslavil se v Berlíně, v České Lípě vystupoval pravidelně o Velikonocích. Úspěšně zde vystoupil soubor Donští kozáci. Tklivé písně ruských emigrantů se líbily i proto, že zdejší Němci četli ruské klasické romány více než ty německé.
Čeští obyvatelé navštěvovali kino v Národním domě, kde se konaly i přednášky Josefa Páty, znalce Lužických Srbů, a historika J. V. Šimáka. Hojně navštívena byla přednáška Františka Běhounka, účastníka výpravy Roalda Amundsena na Severní pól. V meziválečném období působilo na Českolipsku několik osobností, které svými zájmy, prací a osobním postojem i statečností překročili hranice regionu a shodou nepříznivých okolností se místo uznání dočkali osobních tragédií a zapomenutí. V letošním roce se podařilo vydat dvě knihy, které tyto křivdy napravují.
Kamenický Šenov a jeho starý hřbitov – to je velmi zdařilá vlastivědná publikace, jehož předlohou se stal rukopis Harryho Palme. Vnuk Eliase Palmeho, zakladatele továrny na výrobu lustrů v Kamenickém Šenově, mohl vést pohodlný život z nahromaděného majetku svého děda a otce, jak se to v třetí generaci významných továrníků stávalo. Harry Palme se vydal jinou cestou. Pokračoval v práci svých předků, stal se majitelem rodinné továrny. Byl to člověk velmi aktivní, místní patriot, který miloval svoji domovinu. Zajímali jej jeho předkové i lidé rodného města, zejména ti, kteří byli pochovaní na místním sklářském hřbitově. Skláři z Kamenického Šenova jezdili do světa na zkušenou, jejich životy byly pestré a zajímavé. Harry Palme sepsal jejich životopisy a popsal také domy, ve kterých bydleli. Tento objemný osmisetpadesátistránkový strojopis se stal inspirací ke knižnímu vydání. Palme hodně cestoval, zajímaly jej antické památky a archeologie. Navštěvoval Itálii, třicet let spolupracoval na vykopávkách v Pompejích. Svoje zážitky sepisoval do knih, které ale nevyšly. Stal se znalcem historie sklářství v severních Čechách. V roce 1945 to byl v očích tehdejších mocipánů německý kapitalista, který měl být odsunutý. Nakonec se mu podařilo získat povolení a zůstal v Čechách. Do své továrny nesměl, žil v malém domku v Práchni, kde v roce 1955 zemřel. Po válce napsal knihu Vznešená píseň o českém skle, která je stěžejním dílem o historii sklářství v oblasti Kamenického Šenova a Nového Boru, a která na vydání teprve čeká.
V tomto roce vyšla také kniha o Karlu Kostkovi od Susan Keller-Giger. Karl Kostka pocházel ze smíšeného manželství, narodil se ve Cvikově. Střední školu vystudoval v České Lípě, právní fakultu v Praze. Pracovat začal v našem městě jako soudní praktikant, brzy odešel do Obchodní a živnostenské banky v Liberci. Zajímala jej dělnická otázka, vypracoval se na odborníka česko-německého podnikání a národohospodářské otázky - do Hantschelovy Vlastivědy politického okresu Česká Lípa o ni napsal významnou stať. Založil Německou demokratickou svobodomyslnou stranu, liberální stranu, do které mohli vstoupit všichni slušní lidé, tedy i Židé. Politicky to byl velmi aktivní člověk: poslanec, senátor, v letech 1929-1938 starosta Liberce. Významná osobnost, muž s cylindrem Karl Kostka byl spravedlivý člověk. Odpůrce nacismu, zastánce Židů, demokratického Československa a prezidenta Beneše, kterého v roce 1936 pozval do Liberce. Severočeský Liberec v roce 1938 a působení místních henleinovců – to byla nebezpečná půda pro takto smýšlejícího člověka. Vzdal se funkce starosty a odstěhoval se do Prahy. Ani zde nezůstal v ústraní: začal vydávat list Deutsche Stimmen, politické noviny, které reagovaly na současné dění, bojovaly proti nacionálnímu socialismu v posledních chvílích hroutící se demokracie. Za války byl šikanován gestapem, byla mu odňata část důchodu, jeho děti přišly o zaměstnání. Skutečné utrpení a nenapravitelnou křivdu si prožil těsně po válce. Zástupci Národního výboru vyhnali celou rodinu z bytu, při cestě na shromaždiště byla jeho žena zraněna a brzy poté zemřela. Kostka musel spolu s ostatními Němci čistit pražské ulice. Při této činnosti jej poznal Jan Brož, bývalý ministerský rada pro zahraniční záležitosti. Ihned celou rodinu odvedl do bezpečí. Na přímluvu prezidenta Beneše, kterého oslovil Karl Kostka i jeho známí (např. režisér Jaroslav Kvapil), nakonec po zdlouhavém procesu získal on i jeho rodinní příslušníci české občanství. Dožil v Praze, zemřel v roce 1957.
Pohnuté osudy Harryho Palmeho a Karla Kostky se do bilance charakteristiky stoleté republiky a vztahů dvou jazykových etnik velmi hodí. I rodilí Němci dokázali rozpoznat nebezpečí nacismu, nedali se ovlivnit henleinovci a statečně bojovali. Ocitli se velkém nebezpečí za války i po ní. Jejich vlastenecký postoj byl „po zásluze potrestán“ a většinou dožívali zapomenuti, bez přátel, s pocitem nespravedlnosti a hořkosti v srdci.
A protože se poslední přednáška konala v adventním čase, kdy se vystavují betlémy, hodí se připomenout ty, které se týkají našeho regionu a staly se pojmem. Jsou to mimoňské betlémy. Zdejší řezbáři pracovali pro továrnu Fischel, která vyráběla ohýbaný nábytek. Z domova na zakázku vyplétali sedáky a hlavně vyřezávali opěráky. Pro město Mimoň vytvořili velký betlém, který byl umístěn na boční straně zdejšího Božího hrobu. Typickým rysem mimoňských betlémů jsou 10 až 15 cm vysoké malované dřevěné figurky v pohybu se soustředěnými výrazy ve tvářích. Mimoňští na um svých předků nezapomínají, každoročně v místním muzeu pořádají výstavu betlémů.