Anna Polanská / Lada Semecká / Dagmar Šubrtová
Výstava v Galerii Jídelna v České Lípě
12. 9. – 25. 10. 2015
… jak začít? Neumím, a ani nechci, psát recenzi. Co ovšem chci, a dokonce snad v tuto chvíli i musím (aby bylo završeno úsilí z přípravy nové výstavy), je vyjádřit svoje pocity z toho, co je nyní k vidění v Galerii Jídelna při Vlastivědném muzeum v České Lípě.
V pátek 11. září naplnila galerii tvorba tří nádherných duší, tří žen, tří výtvarnic, Anny Polanské, Lady Semecké a Dagmar Šubrtové. Nebudu zde popisovat jejich profesní životy, o nich si můžete přečíst na jejich webových stránkách. Chci jim vzdát hold za to, co k nám do prostor bývalého kláštera vnesly.
Jako zaměstnanec muzea mám obrovskou výhodu v tom, že mohu do prostor galerie vstoupit téměř kdykoliv, v naprostém tichu a klidu, kdy muzeum není přístupné veřejnosti. Ale upřímně, jsem si jista, že takovou chvilku klidu zde může najít každý, protože „návalu“ se u nás dočkáte jen při velkých občasných akcích muzea.
Tak tedy v pondělí, kdy je venku trochu zamračeno, vcházím plná očekávání a těšení (byť jsem v pátek výstavu zahajovala společně s ostatními a měla bych vědět, co přijde) do galerijní chodby. Z Rajského dvora je slyšet pouze voda tekoucí do fontány, a to, co ucítím, mě skoro překvapí. Velmi příjemně … naskočí mi husí kůže, jako při každém hlubším zážitku. A to je to zvláštní, přichází duchovní zážitek. Nečekala jsem, že by to mohlo být tak silné, ale je. První, s čím se setkává můj pohled, je skleněný obraz Lady, cyklus Proudění… a se zurčící vodou v pozadí je to vše neobyčejně reálné. A každý další obraz mě vede k hladině mého oblíbeného Chotovického rybníka. Struktury na obrazech jsou jako byste prsty čeřili hladinu, a tak se dotýkám a rozčeřím skleněnou plochu do drobných vln. Opět velké privilegium zaměstnance muzea, mohu se dotýkat těch nejúchvatnějších exponátů, které mě přivádí až k meditaci. Hloubka obrazů je jako hloubka duše, přináší Pokoj. Prouděním procházím až k Severní obloze, krystalu posetému tisíci vyšívaných teček, hvězd. Prožívám si chvíli až dětskou radost z pozorování toho drobného hemžení. Za okny poprchává a já se dívám uvnitř klášterní chodby přímo do nebe.
Trochu si oddechnu a vcházím do refektáře (Galerie Jídelna), opět husí kůže, jinak to ani nejde, přijďte si to vyzkoušet. Na dvou stolech jako by mi Anna nabídla dary naší Země. Stejně jako příroda působí na kámen a dřevo, tak Anička opracovává s urputností a něhou zároveň skleněné objekty. Mám štěstí, můžu si je pohladit a je to jako cítit kůru stromu, šneka, kámen, cokoliv budu chtít. Jsou tady Předjaří, vodopády, hory, útesy i rybky. A dokonce jediný červený moment výstavy, míří přímo do mého srdce.
Pohled na Krajinu v dešti, snad že prší i dnes venku, snad proto, že je tak nádherná, učiní další zásah na mojí kůži.
V čele místnosti vše tiše hlídá Dášina Stella Maris – temná s vyšitými hvězdami. Vím, jak rozměrná je, když ji máte v rukou a jak se mému pohledu zmenšila zavěšena ve výklenku, stejně, jako se nám zdají malé hvězdy na nebi.
Když se vracím zpět chodbou plnou Proudění, mohu si vyloudit pár vesmírných zvuků, paličkou na obrovském terči (Vesmír od Lady)… pár minut mi trvá, než jsem schopná přestat, domeditovat a z výstavy odejít.
Výstava asi nebude tím pravým pro každého. Nemusí být. Ovšem ti z vás, kteří právě hledají klid v napjatém dni, sílu přírody, její oporu a kdo ví, co všechno nám někdy ještě schází, přijďte do Galerie Jídelna a zkuste chvíli pobýt.
Děkuji Aničce, Ladě i Dáše ze srdce.
Výstava potrvá do 25. října 2015.