„Neznámým obětem z pochodu smrti z května 1945“ Tento nápis nalezneme na pomníčku v lese nedaleko Dolní Libchavy. Zřejmě úmyslně je takto stručný a obecný. Téměř sedmdesát let se těm, kteří o tomto místě chtěli vědět více, předkládala verze o masovém hrobu 38 vězňů z pochodu smrti, který naším městem procházel v dubnu roku 1945, a kteří zemřeli na tyfus. Původně prý byli narychlo pohřbeni v Dolní Libchavě na pozemku čp. 106, ale potom z hygienických důvodů přemístění do nedalekého obecního lesa. Vše také mohlo být jinak!
Takto vysvětlená událost je dnes zpochybněna z několika důvodů. Abychom ji pochopili, musíme se vrátit na konec války na pomezí Lužice a Čech. Tady probíhaly boje, které nejsou příliš známé, ale jejich odhalování upozorňuje na velkou brutalitu, která je provázela.
Dne 16. dubna 1945 zahájil 1. ukrajinský front maršála Koněva tzv. berlínskou operaci. Cílem bylo překročit řeky Odru a Nisu a dobýt Berlín. V rámci zmíněného frontu se podílely na ofenzivě 52. sovětská a 2. polská armáda. Postup těchto dvou armád byl zastaven protiútokem německé 4. tankové armády z prostoru mezi Löbau a Zhořelcem. V důsledku četných protiútoků byla nucena Rudá armáda a 2. polská armáda přerušit ofenzivu a přejít do obrany. Fronta se na některých místech posunula takřka o 30 km a Wehrmacht dosáhl svého posledního taktického vítězství v této válce.
Při těchto bojích došlo k několika válečným zločinům, které ale dosud nejsou zcela objasněné. V létě 1961 byly v tehdy Německé demokratické republice odhaleny u Uhystu a Wuischke hromadné hroby, kde bylo nalezeno několik desítek ostatků sovětských a polských zajatců. Netrvalo dlouho a bylo zjištěno, že v daných prostorech působil motorizovaný oddíl polního četnictva 88 b, kterému velel kapitán Walter Schäfer. V září a říjnu 1961 došlo k zadržení šesti bývalých příslušníků polního četnictva včetně samotného Schäfera. Výslechy podezřelých postupně odkryly brutalitu, chladnokrevnost a vypočítavost pachatelů. Všichni se plně etablovali do života v NDR a žili své „nové“ spořádané životy. Případ rozkrývali příslušníci východoněmecké Stasi. Vše probíhalo standardně do doby, než jeden z podezřelých Helmut Röber začal vypovídat i o činnosti jednotky na území tehdejší Říšské župy Sudety. Röber se doznal, že se svými kolegy dojel někdy okolo 3., nebo 4. května 1945 do České Lípy, kde měli provádět střežení a řízení cest. Den po příjezdu, měli v jedné z „místních částí“ zadržet asi 20 totálně nasazených (Poláků a občanů SSSR), které měli shromáždit v obci a odvést do nedalekého lesa. Zde byli totálně nasazení podle tvrzení Röbera zastřeleni. Popis cesty k lesu a další reálie sedí na obec Dolní Libchavu. Příběh mrtvých v lese u Dolní Libchavy získává svůj druhý rozměr. Ačkoliv Schäfer připustil přítomnost svého oddílu v České Lípě, tak k činu se nepřiznal, ostatní ztratili paměť, nebo tu prý „nebyli“. Další vyšetřování Stasi k této události, a hlavně naší StB, bylo liknavé. Celý případ se uzavřel rozsudkem východoněmeckého soudu, kdy byl případ Česká Lípa vyloučen pro nedostatek důkazů a chybějící místo činu. Zvláštností v případu bylo více! I tak padly nakonec rozsudky k nepodmíněným trestům od 5 let po doživotí.
Už dříve někteří badatelé zpochybňovali to velké množství zemřelých na tyfus v tak krátké době – to nebylo reálné. Otazníky zůstávají, ale vše by zřejmě vyjasnila exhumace obětí, která by nám dala tolik potřebných odpovědí a důkazů co se zde stalo na konci války. Možná bychom tím jako společnost splatili dluh nevinným obětem, důstojně je pochovali a objasnili jeden případ. Otázka, zda byl v České Lípě spáchán válečný zločin, by tím byla zodpovězena…