Jak být ženou

Upřímně se divím, vážené dámy, že mě tady žádná z vás nepředešla. Bestseller britské novinářky Caitlin Moranové How to Be a Woman je kniha nečekaně drsná a věcná, ale určitě se nad ní budete taky válet smíchy. Není to běžné „čtivo pro ženy“, jak by se podle obálky zdálo.

Může naopak zapůsobit jako účinný protijed současného fenoménu 50 + 50 odstínů šedi + temnoty, které prý fungují jako „porno pro mamky středního věku“ (jako by ten bizarní příběh byl naplněním jejich nejodvážnějších snů).

Jak být ženou je při povrchním pohledu román zrání. V prologu se píše rok 1988 a Caitlin právě slaví třinácté narozeniny. Žije v obecním domku s rodiči a pěti mladšími sourozenci (později přibyli ještě další dva), a pronásleduje ji parta puberťáků: Očividně jsem v roli slabé antilopy, která se oddělila od stáda. A ti grázlové jsou lvi. Tohle pro antilopu nikdy nedopadne dobře. Mám na sobě holínky, nejlevnější brýle, ve kterých vypadám jako Woody Allen, a tátův těžký vojenský kabát. Přiznávám, nevypadám úplně žensky. Diana, princezna z Walesu, vypadá žensky. Já jsem… neženská. Jsem vyřízená. Se svými osmdesáti kily nejsem zrovna stavěná na divoké honičky. Jsem spíš metráček než rychlá rota. Jak pronásledování skončilo a jak Caitlin oslavila narozeniny, to si přečtěte přímo v nabídce nakladatelství Host (až dole): http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/ostatni/item-803

O 22 let později, v epilogu z roku 2010, už s námi komunikuje sebevědomá a šťastně vdaná matka dvou dcer, oceněná novinářka (Sloupkařka roku) i spisovatelka (National Book Awardsv sekci Popular non-fiction book). Svou původní profesi autorka nezapírá. Po neuvěřitelně komických příhodách z jejího života obvykle následuje pronikavá analýza feministických témat dneška. Hlubokou poklonu za kongeniální překlad zaslouží Petra Jelínková, která přetlumočila britská specifika bez ztráty humoru i přesvědčivosti.

Možná vás pojem „feminismus“ trochu vyděsil. Zbytečně. Moranová má muže ráda a nijak se tím netají. Jenom chce učinit svět rovnocenným pro muže a ženy. Pro váhavé čtenářky to definuje takto: Tady máte rychlý návod, jak okamžitě poznat, jestli feministka jste, nebo nejste. Sáhněte si do kalhotek. (1) Máte vaginu? (2) Chcete za ni být zodpovědná? Pokud jste na obě otázky odpověděla „ano“, tak vám gratuluju. Jste feministka. A dál píše: Proč bych proboha měla být jen proto, že jsem žena, na všechny „milá“? A proč by ženy měly tolik dbát na to, aby byly ke všem a za všech okolností „laskavé“ a „chápavé“? Nenabízím dvacetiprocentní „bonus za podobnost genitálií“, když potkám někoho dalšího v podprsence. Když je někdo debil, tak je zkrátka debil – bez ohledu na to, jestli oba stojíme v delší frontě na záchod nebo ne. … Mám své pravidlo, které mi v situacích, kdy mě tlačí čas a potřebuju se rychle rozhodnout, pomůže posoudit, jestli jde o sexistickou volovinu, nebo ne. Je to následující otázka: „Dělají to muži? Dělá tohle mužům taky starosti? Musí tím muži ztrácet čas? Tvrdí někdo mužům, aby to nedělali, protože to ´ubližuje ostatním´? Musí sakra muži psát knihy o takových otravných, zaostalých, nesmyslných blbostech? Byl by James Bond kvůli tomuhle nejistý?“ Odpověď téměř vždycky zní: „Ne. Klukům se obvykle neříká, že se musí chovat tak či onak. Prostě si nějak poradí.“

Vyberu aspoň pár dalších ukázek, abych vám styl Moranové přiblížil.

*

O měsíčkách jsem se dozvěděla teprve před čtyřmi měsíci. Moje matka mi o nich nikdy neřekla – „Myslela jsem, žes to všechno pochytila z televize,“ odpověděla neurčitě, když jsem se jí na to o několik let později ptala – a o celé téhle záležitosti s menstruací jsem se dozvěděla až z reklamního letáčku o tamponech, který do živého plotu před naším domem zahodila kolemjdoucí školačka. – Není divu, že ženy byly muži tak dlouhou dobu utlačovány, napadá mě, když si v koupelně drhnu kalhotky kartáčkem na ruce a dehtovým mýdlem. Odstraňování zaschlé krve z bavlny je pěkně svinská práce. Před vynalezením pračky jsme byly příliš zaneprázdněné drhnutím, než abychom mohly agitovat za volební právo.

*

Nad „knihou pro dospělé“ (Jilly Cooperová: Jezdci) objevuje Caitlin sexualitu: Když to zkouším poprvé, – asi v půlce páté kapitoly –, trvá mi dvacet minut, než se udělám. Nevím úplně přesně, co to provozuju. V knize se tak dlouho „noří“ do „vlhkého křoví“, až se stane něco úžasného. Začnu se dráždit – s jazykem sevřeným mezi zuby v naprostém soustředění – na tomhle naprosto neznámém místě, které přitom mám už celých třináct let, a odhodlaně zkouším všechno možné. Když se konečně udělám, lehnu si, úplně mokrá, vyčerpaná, s bolavou rukou a úplně bez sebe z toho vzrušení. Cítím se skvěle. Cítím se šťastná jako blecha nebo jako vévodkyně z Yorku, když ji políbí Andrew. Cítím se tak nějak čistá, lehká a šťastná. – I když se po pár týdnech dozvím, že se to jmenuje masturbace, nikdy tomu tak neříkám. Slovo „masturbace“ zní, jako by to byla nějaká úchylka nebo exotická nemoc. Divný je i výraz „dráždit se“, který zavání nebezpečím a agresí. „Honit si poštěváček“ je holý nesmysl, kam by asi tak běžel? „Onanovat“ zní těžkopádně a neosobně, jako byste točili klikou, abyste uvedli do chodu skřípějící kola nějakého těžkého stroje. To, co dělám já, je ale přece plné fantazie, jemné a něžné. Říkám tomu prostě „to“ a brzy k „tomu“ potřebuju víc inspirace než Jezdce, ať už jsou jakkoli revoluční.

*

Prakticky žádná žena v Británii dnes nenosí kalhotky, které by jí skutečně seděly. Místo aby měly něco, co rozumně a příjemně zakryje zadek, což bych já od dobrých kalhotek očekávala, nosí jen o málo víc než jakýsi páseček přes hýždě nebo ozdůbku zadku. – Samozřejmě je to symptomem přetrvávajícího šíleného přesvědčení, že žena musí být v každém okamžiku připravena na nečekanou inspekci toho, že je „totálně sexy“. V tomto ohledu ale ženy hromadně ztrácí rozum. Dámy! Kolikrát jste si v posledním roce opravdu musely vzít malinkaté pidikalhotky? Jinými slovy, ať je to úplně jasné – kolikrát jste prožily zcela náhlé a nečekané sexuální dobrodružství s náročným, kritickým znalcem erotiky v plně osvětlené místnosti? Přesně tak. Zrovna tak byste u sebe mohla neustále nosit domino pro případ, že budete muset rychle zabavit skupinu postarších dam. A i to se může stát s větší pravděpodobností.

*

Flirtování v práci je pro feministky zrádné téma. Některé ženy prostě neflirtují. Nechtějí to, nemají na to povahu, byly by z toho celé nevrlé a třeba by i chtěly někomu jednu vrazit. Z flirtování mají stejný pocit, jaký já mám z čehokoli, co vyžaduje sílu paží, vysoké podpatky nebo prostorovou představivost. Prostě je to sere. Ale současně platí i tohle: Pokud jste rozená koketa, není to otázka pohlaví, věřte mi. Flirtujete s každým, s muži, ženami, dětmi, zvířaty. Při telefonické rezervaci flirtujete s automatickou odpovědí operátora: „Stiskněte trojku pro další možnosti.“ – „Zlato, myslím, že pro to, co já chci, možnost nemáš.“ Pro mě je flirtování jako ta scéna z Mary Poppinsové, kde Mary říká, že „u každé práce může být legrace“. Stačí zjistit, v čem se ta zábava skrývá, a je to: z práce je najednou hra!

*

Pokud se nepletu, je moje sbírka „bot, které nenosím“, úhledně poskládaná v krabici pod postelí jako terakotová armáda ve velikosti šest, velice skromná ve srovnání se spektrem sbírek nenošených dámských bot ostatních žen. – Prozradím vám to, co jsem si postupně uvědomovala třináct let a co stejně ve skrytu duše víme od chvíle, kdy jsme si poprvé nazuly boty na podpatku: že na světě je (nanejvýš!) jen asi deset osob, které by měly nosit podpatky. A šest z nich jsou transvestiti. Ostatní by se na to měly… vykašlat. Kapitulovat. Smířit se konečně s tím, co nám napovídá příroda. Že se v nich nedá chodit. V TĚCH ZATRACENÝCH KRÁMECH SE NEDÁ CHODIT. To bychom rovnou mohly chodit ven v antigravitačních botách nebo na kolečkových bruslích.

*

Moranová hájí právo nenechat si společností vnutit pocity viny, že potrat je „špatná věc“. Pozastavuje se nad tím, že mluvit o vlastním potratu je podobné tabu jako třeba zveřejnit svou homosexualitu. Na tenhle odstavec určitě nezapomenete: Irka odchází po pěti minutách (tj. ze „zotavovny“). Musí stihnout autobus na nádraží a tam přestoupit na autobus do přístavu, aby stihla večerní trajekt. Odchází celá rozbolavělá. Je nehorázně evidentní, že by neměla být nucena cestovat takto do cizí země, jen aby mohla svůj život nechat ve starých kolejích. Zajímalo by mě, jestli irští soudci někdy viděli tak mrtvolně bledou ženu, jak skládá bankovky na stůl recepce v zemi, kde nezná jedinou živou duši, a pak krvácí celou cestu z Essexu až do přístavu Holyhead. Zajímalo by mě, jestli její otec tento zákon schvaluje, protože si myslí, že se na ni nevztahuje. A jestli by ten zákon začal nenávidět, kdyby viděl, kam jeho dceru dovedl. – Když pak jedeme pryč – manžel řídí dost neopatrně, protože mě strašně pevně drží za ruku –, říkám: „Budeme muset promyslet nějakou spolehlivější antikoncepci.“ A on odpoví: „Jo,“ a stiskne mi ruku ještě pevněji. A to je všechno.

*

Bylo by lákavé vybírat další ukázky, ale uvedu už jen názvy několika z 16 kapitol: Nevím, jak říkat svým prsům – Jsem tlustá! – Jsem zamilovaná! – Budu se vdávat! – Dala jsem se na módu! – Proč mít děti – Chirurgické zákroky…

Snad jsem vás přesvědčil, že kniha Caitlin Moranové není jen pro ženy. Rozhodně by si ji měli přečíst například pánové, kteří se v Hydeparku i-novin pod titulkem „Krásné ženy“ bez zábran vybavují jako předpotopní machové. Je příznačné, že je tam žádná ženská neodkázala do patřičných mezí (asi od nás dámy jinou kulturu bohužel nečekají). Moranovou by si měl vzít s sebou na Hrad i náš pan nastupující prezident, on už bude vědět proč. Ale ta kniha pobaví, potěší a přitom donutí k zamyšlení nad zdánlivými samozřejmostmi každého.

V Británii se prodalo 400 000 výtisků, ve Spojených státech se Moranová dostala na žebříček The New York Times a překládá se do dvaceti jazyků.

P. S.: Pokud jsem vás dnes místy pohoršil, porovnejte si, co o knize napsala jedna z vás – http://www.iliteratura.cz/Clanek/30941/moran-caitlin-jak-byt-zenou

A tady jsou další dvě ukázky –

http://www.knihcentrum-revue.cz/ukazky-z-knih/caitlin-moranova-jak-byt-z...