Druhý koncert letošního cyklu Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica se konal v těsné blízkosti Zahrádek v kostele svaté Barbory, který leží v místě po třicetileté válce zaniklé obce Mnichov. Zahrádecká zastavení festivalu Lípa Musica jsou již tradiční a pro osvětlení po staru - při svíčkách zde vzniká jedinečná atmosféra.
V programu věnovaném Franzi Schubertovi vystoupili zpěvák Stanislav Předota, který se zároveň podepsal pod dramaturgii večera, klavíristka Petra Matějová a recitátor Josef Pejchal. Době, ve které Franz Schubert žil, šli protagonisté večera naproti do té míry, že se hrálo na kopii kladívkového klavíru od firmy Walter und Sohn z roku 1805 a kromě Schubertových skladeb atmosféru romantického večera umocňovaly verše Schubertových současníků Johanna Mayrhofera, Friedricha von Mathissona nebo Friedricha Schillera.
Schubert je typickým romantikem i v tom, že mu nebyl vyměřen příliš dlouhý život a tak jako náš Mácha, ruský Puškin či Angličan lord Byron odešel z tohoto světa až příliš předčasně. Zemřel mlád a proto se i v jeho tvorbě objevují natolik elementy mladého sentimentálního člověka, jehož emoce jsou v konfrontaci s životní zkušeností o to více v rozpuku. Na druhou stranu měl Schubert coby vídeňský rodák příležitost vstupovat do světa hudby po boku velikánů předešlého století, jako byl například dvorní kapelník Antonio Salieri, u nějž bral lekce kompozice.
Večeru byly přítomny všechny druhy emocí tolik symptomatických pro romantismus. Ať v poezii či hudbě se zrcadlily sentimenty jako láska k životu, láska k bližnímu i k Bohu, přítomen byl i bol, který láska nejednou přináší, zastoupena byla i ponurost typická pro gotické romány přelomu osmnáctého a devatenáctého století, touha po svobodě, rozletu a rozkvětu mládí.
Společným rysem prvního a druhého večera letošního ročníku festival bylo to, že se v obou představila hudba zpívaná. Na druhou stranu se oproti úvodnímu koncertu Evy Urbanové jednalo o setkání o mnoho intimnější, neboť nebylo směřováno stovkám diváků.
Krom podtitulu Básník a noc se mohl večer jmenovat i trochu tarantinovsky Od soumraku do úsvitu s preromantickou a romantickou poezií. Celý večer byl rozdělen na pět částí, ve kterých se prolínalo zpívané a mluvené slovo. Tématem prvního zastavení byl radostný večer při západu slunce. Kontemplování nad usínající přírodou přešlo v dychtivé čekání na milou, které trvá až do samé noci, jež s sebou přináší temné přízraky a vracející se stopy mýtické minulosti. Následuje zklamání z lásky, neboť milá, na kterou básník celou noc čekal, nepřišla. Zklamání však střídá nové ráno a nová naděje. Cyklus lyricky prodchnutých básní tak získal na příběhu nenaplněné lásky, ze které se zrodila jediná věc, naděje ve večery příští a čekání na lásky vykoupení. Svět se probudil do nového dne a i básník, smějící se uslzenýma očima, pozapomněl na strasti předcházející noci.
Všechny tyto emoce se podařilo interpretům sdělit a s nimi přenést na obecenstvo i naději, která je poselstvím nejen romantismu, který se ukázal být stále živým a nikoliv pouze pojmem z dějin umění.
Více fotografií Vítka Černého a sestřihy videí naleznete na stránkách www.lipamusica.cz.