V pátek 19. října se odehrál poslední z neklasických koncertů letošního ročníku festivalu Lípa Musica.
Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz společně vystupují pod názvem Tara Fuki již přes deset let. A že je pouto, které je spojuje, pevné a silné, bylo citelné po celou dobu koncertu, především během improvizací.
Dvě ženy, dva hlasy, dvě violoncella. Ovšem takhle snadné to s Tara Fuki není. Koncertní program, jenž byl poskládán především ze skladeb z dva roky starého alba Sens, zaujal pestrou emoční škálou.
Kromě strunných nástrojů jsme měli možnost slyšet hru na hang, melodický perkusní nástroj, jenž se skládá ze dvou kovových částí podobných miskám. Andrea Konstankiewicz ve dvou skladbách představila oba způsoby hry na tento „plechový buben“, jak v sedě, kdy je hang položen na klíně, tak hru ve stoje. Snový zvuk tohoto mladého hudebního nástroje jsem měla možnost slyšet naživo teprve podruhé, a proto pro mě bylo jeho užití vrcholem koncertního večera.
Čistý zvuk violoncell a ženských hlasů byl podpořen a především umocněn častým používáním smyček a dalších elektronických efektů (tzv. „krabičky“, jež hudebnice během svého vystoupení průběžně sešlapávaly). Tento postup tvoření hudby naživo umožňuje nejdřív nahrát třeba rytmický podklad, na nějž jsou následně nahrány další a další vrstvy. Výsledný zvuk tedy obsahuje mnoho jednotlivých stop a je velice mohutný. Tyto plné pasáže skvěle kontrastovaly s pasážemi či skladbami intimními, ve kterých byl kladen důraz jen na zpěv a violoncello bylo „jen“ doprovodem.
Energie koncertu byla velice proměnlivá. Publikum si jistě všimlo, že před vystoupením nebyl k dispozici program, Tara Fuki totiž svá vystoupení skládají dle aktuálních pocitů a většinu skladeb představí úvodním slovem. Program tak stával jak ze skladeb známých, tak i úplně čerstvých, ještě neotextovaných.
Komunikace s publikem byla dalším prvkem, na nějž není publikum tohoto festivalu zvyklé. Výzvy k tanci a ke zpěvu, byť nebyly vyslyšeny (v zadní řadě, kde jsem seděla, se k refrénu přidal pouze jeden mladík a ani z předních řad nebylo slyšet zpěvu), však přispěly k uvolněné atmosféře celého podvečera.
Třináct skladeb a jeden přídavek bylo oceněno potleskem a mnoha spokojenými úsměvy ve tvářích. Zkrátka - i „neklasické“ koncerty mají ve festivalovém programu své místo.
