Sobotní večer, 30. září 2017, konec babího léta. Zajít do Centra textilního tisku v České Lípě na vystoupení špičkových německých kytaristů, dua Café del Mundo, byl dobrý nápad. Večer byl anoncován jako „Tanec radosti“. První radost nám udělal ředitel festivalu Martin Prokeš hned v úvodním proslovu. Pozval nás na komorní koncertní cyklus, který Lípa Musica chystá na první pololetí příštího roku právě zde, v CTT. Propojení s festivalem a zkušenosti jeho organizátorů mohou přinést do města další zajímavé kulturní zážitky. Těšme se!
Radost pak pokračovala. Přišel jsem připraven, Google to jistil. Jan Pascal (1975), starší z účinkující dvojice, má asi zajímavé geny po předcích. První kytaru prý dostal od dědečka ve Španělsku, ale zda byl dědeček Španěl, se nedá zjistit. Mladý génius vyrůstal údajně se svou slezskou babičkou, sopranistkou a kostelní hudebnicí a tak dále a podobně, samé střepy informací bez souvislostí, skoro jsem se z toho pogoogloval. Pravda je, že na pódiu působí velmi čiperně, vypadá jako Španěl a hraje jako o život. Jeho kolega Alexander Kilian (1987), původně zázračné dítě, získal údajně multikulturní hudební výchovu od Gruzínce jménem Zaza Miminošvili, který učí na Musikschule Bauland v Osterburken, školu vedou Nikola Irmai-Koppányi & István Koppányi (!). Alexander absolvoval četné mistrovské kurzy a koncerty v Izraeli, Rusku, Gruzii, Španělsku a Itálii. Velmi multikulturní, že. Ale výsledek stojí za to, ten člověk hraje jako běs.
Všude o nich píší jako o hráčích flamenca; já bych spíše napsal, že hrají na kytary stylem, který z flamenca vychází, ale jejich hra je mnohem bohatší a pestřejší. Na pódiu sedí jako španělští flamencoví hráči, pravou nohu přehozenou přes levou; klasický český učitel hry na kytaru by jim asi vysvětlil, že se takhle hrát nedá. Ale dá. A hodně dobře. A dokonce virtuózně.
Slyšeli jsme duo, které hraje jako jeden člověk. Nevím, kde všichni recenzenti přede mnou berou názor, že Jan a Alexander jsou jako oheň a voda. Ve hře každého z nich byl oheň, ba až požár, ale také dokázali hrát krásné pasáže, klidné jako hladina tůně. Krásný tón a dokonalá technika u obou. Neuvěřitelně rychlé běhy, ve kterých je slyšet každý tón, dokonalé „předávky“ sóla a doprovodu: zavřete oči, a nepoznáte, ve kterém okamžiku si pánové prohodili role, dělají to i několikrát během jednoho melodického běhu. To, čemu muzikanti říkají „laufy“, tedy bleskové sledy tónů, často hrají unisono nebo dvojhlasně. A dokonale přesně. Za celý koncert jsem neslyšel, že by se při tom rozešli v rytmu. A je třeba zdůraznit, že jejich úpravy skladeb jsou na změny rytmu a tempa velice bohaté! Zaznělo dvanáct skladeb, z toho polovina vlastních. Tedy od Café del Mundo, jak pánové své duo nazývají. Vedle toho dvakrát Astor Piazzolla, dvakrát Chick Corea, jednou Manuel de Falla, vše v osobitém podání. S napětím jsem očekával, jak zpracovali světoznámé Tico-tico, které složil brazilský skladatel Zequinha de Abreu (1880 – 1935). Stalo se populárním po celém světě, okolo roku 1945 se s jeho nahrávkou prodaly dva miliony desek. Zařadit takovou skladbu je vždy riziko, protože ji řada posluchačů zná, a srovnávají aktuální provedení se vzpomínkami na to, co slyšeli dříve. Pánové to zahráli bravurně, v půlce nasadili dvojnásobné tempo a nakonec ještě přešli do vyšší tóniny. Trošku cirkusové, ale mám silný dojem, že si z toho dělali švandu. Když to zvládají virtuózně, je to zcela v pořádku a divák je spokojen.
Koncert byl úplně vyprodaný, publikum se chytlo rychle. Už po šestém čísle (jestli jsem dobře počítal) se ozvalo volání „bravo“. Po poslední skladbě nastala smršť: výkřiky, ovace vestoje a všeobecné nadšení. Nakonec to bylo na tři přídavky: do prvního pánové zamontovali citaci z valčíku Na krásném modrém Dunaji, druhý byl v ruském stylu a vyvrcholil nejrychlejším tempem celého večera. Po něm umělci odešli, leč museli se samozřejmě vrátit. Zahráli nádhernou pomalou věc, publikum se uklidnilo a Tanec radosti skončil. Nebyla to jenom virtuózní exhibice sehrané dvojice, byla to krásná hudba propojených duší.
Karel Tampier 1. 10. 2017