Druhý festivalový týden zahájila dvojice koncertů, která publika nabídla chvíle hloubavé i radostné ve společnosti vynikajícího hudebního tělesa Hradišťan, jež je stálicí české hudební scény již více jak tři desetiletí a své publikum si získává osobitým pojetím lidové, ale i klasické a etnické hudby. Znamenitá interpretace, originalita a duchovní hloubka, to jsou atributy, které si Hradišťan utvářený osobností Jiřího Pavlici nese ve své duši a jejichž zživotnění nabídl i dychtivému cvikovskému a novooldřichovskému publiku.
Večer, jímž posluchače slovem provedl sám Jiří Pavlica, tematicky usazený třemi fenomény – láska, život a smrt – pulsoval v duchu myšlenky „bez usebrání není radosti a bez radosti nemůže nastat usebrání“. Muzikanti na úvod přinesli radostný pozdrav z Moravy, přímo z pokladnice velehradského kláštera, a v duchu zmíněného motta také modlitbu Anděle boží.
Téma lásky představil Hradišťan na úvod osobitým pojetí lidové písně Lásko, milá lásko, a také lyrickými i zemitými moravskými lidovými písněmi ze sbírky Leoše Janáčka. Kontrast ve vnímání této „sole života“ u žen a mužů rozprostřeli muzikanti na plochách jímavé melancholické písně Vlaštověnka lítá v podání zpěvačky Alice Holubové a temperamentní písně Poseďme ve sklípku, bratříčci milí s připomínkou Šalamounovy Písně písní, do které Jiří Pavlica zakomponoval navíc i hudební motivy jihoafrické.
Svorníkem k dalšímu tématu se stalo zařazení písně Kos se směje, kos si hvízdá určené pro děti z programu Studánko, Rubínko v podání zpěváka a hráče na dechové nástroje Davida Burdy.
Blok věnovaný fenoménu života zahájilo Pavlicovo zamyšlení nad jeho křehkostí, proměnlivostí a pocity vykořeněnosti. Silně křesťanské vnímání daru života, daru, který je zdarma, je však tím nejdražším, hudebně muzikanti odstartovali populární písní Anděl strážný. Zajímavým prvkem večera byl návrat k tradici staroslovanské k věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi – zařazení chorálu Obrana filosofa Konstantina zpívaný ve staroslověnštině. V další části pak akcentovali téma dialogu, jež nabídlo protnutí i se základní festivalovou myšlenkou. Sympatická byla i příchylnost k hudbě klasické a zvláště české s vědomím oslav jejího probíhajícího výročního roku. Obé zaznělo v Písni nábožné, písni o Panně Marii z odkazu Bohuslava Martinů na slova Františka Sušila a Novákově Slovácké suitě resp. v originálních ozvucích novákovských motivů v hudbě lidové. Dialog niterný i živelný završil téma života a předznamenal závěrečné téma smrti.
Hudební výpověď k tématu závěru žití nepřinesla posluchačům do myslí stín a pochmurno, ale v duchu veršů básníka Skácela smrt představila jako „jinou druhou stranu mince života“ v dojemné písni „Až bude moje duše bez těla“ i kompozicí lehce psychedelickou, akcentující čas, jež odměřuje lidské bytí. Po hudební stránce zde Hradišťan ukázal svou druhou tvář, tvář nejen osobité cimbálové kapely, ale i moderního tělesa kráčícího vstříc chuti publika po novosti, alternativě, world music, rytmičnosti, prvkách elektronické hudby…
Závěr koncertu pak patřil zařazení třech písní, které patří dle Hradišťanu u publika k nejoblíbenějším. Nechybělo proto Rozpomínání, ani populární skácelovské písně Modlitba za vodu a Krátký popis léta.
Hradišťan sám je fenoménem a fenomenálně se i obsahovým fenoménům dokáže věnovat. Kvalita hudebního provedení v instrumentální i vokální lince, obsahová hloubka sdělení hudebního i slovního přinesla posluchačům vzácné a křehké vteřiny radosti i usebrání…