Pavel Steidl uvedl diváky v úžas

První víkend Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica uzavřela v pravdě výjimečná osobnost kytaristy Pavla Steidla, který zahrál v kostele svatého kříže v Novém Oldřichově.

Ten, kdo do Nového Oldřichova v neděli večer zavítal, rázem pochopil, proč Pavel Steidl patří mezi nejlepší klasické kytaristy na světě a proč získal jako sotva jednadvacetiletý ocenění Radio France de Paris a před několika lety mu byla udělena prestižní cena Classical Guitar Award. A přitom by to do toho skromně vypadajícího usměvavého pána možná málokdo řekl.

Klasická kytara to nemá na koncertech vždycky jednoduché, protože její zvuk v klidnějších polohách není až tak hlasitý. K tomu, aby byla slyšet, jsou tedy vždy důležité dvě podmínky. Tou první je dobrá akustika prostoru, ve kterém se koncert odehrává, tou druhou je disciplinované obecenstvo. Obě tyto prerekvizity se ale v neděli v Novém Oldřichově setkaly a když se k nim přidala laskavá autorita Pavla Steidla, nechybělo k ucelenému a krásnému zážitku už vůbec nic.

Pavel Steidl si koncert vlastně i sám odmoderoval a diváky seznamoval se skladbami, které hrál, ale také s příběhem své kytary, která byla vyrobena v Barceloně, odkud se dostala do Argentiny. Zde tento nástroj ležel na jakési farmě asi osmdesát let, než jej našel jeden obchodník s hudebními nástroji. Od něj se kytara dostala do rukou Pavla Steidla a ten, kdo navštívil koncert v Novém Oldřichově, pochopil, že právě Pavel Steidl je asi tím nejpovolanějším, kdo ji měl po letech znovu rozezvučet.

Na koncertě zazněly klasická kytarová díla z per Fernanda Sora a Luigi Rinalda Legnaniho, jehož soubor šestatřiceti Capricií Pavel Steidl v roce 1998 nahrál i na hudební CD. Z modernějších kytarových autorů byl divákům představen Mario Castelnuovo Tedesco.

Člověk si několikrát během koncertu musel říkat, jak to ten pán dělá? To jsme byli ale teprve za polovinou koncertu a diváci ještě netušili, co se na ně čeká. Tou neskutečnou nástavbou celého už tak skvostného koncertu byla skladba, jejímž autorem je sám Pavel Steidl. Nese poeticko-rozverný titul A ty taky jdi do Ithaky a Pavel Steidl tuto skladbu věnoval manželce svého přítele a učitele na kytaru Janě Obrovské. Při této skladbě měl člověk pocit, jakoby hrálo najednou hned několik kytar a do toho ještě další těžko identifikovatelné nástroje.

Vidět Pavla Steidla na koncertu byl neskutečný zážitek i po vizuální stránce. Jeho výrazová hra působí lehce a přesvědčivě. Při durových akordech se mu vraštilo čelo, ve vysokých molech zase jakoby hledal oporu v kostelní klenbě, která celý zážitek zastřešovala a dodávala mu rezonanci. Přítomní diváci byli u vytržení a zase se tleskalo ve stoje, na což Pavel Steidl reagoval skromnými úklonami a ukázal na svůj nástroj, aby tím dal najevo, že potlesk diváků patří především jeho kytaře.