Mezinárodní hudební festival Lípa Musica zavítal poprvé ve své historii do Děčína. V Knihovním sále tamnějšího zámku se uskutečnil koncert amerického zpěváka a loutnisty trvale žijícího v Mnichově Joela Frederiksena. Ten si písně sám uváděl, nedbaje jisté jazykové bariéry, jeho charisma ji lehce překonalo a slavilo úspěch u nejednoho posluchače.
Děčínský zámek je prostorem, který za sebou má velmi zajímavou historii. Malebné místo na soutoku Labe a Ploučnice bylo v minulosti šlechtickou rezidencí, v devatenáctém století hudbě zaslíbené místo hostilo během krátkého pobytu Fryderika Chopina. O poznání jiné hosty měl zámek po roce 1968, kdy zde byla posádka sovětské armády. Dnes je revitalizovaný areál chloubou města.
Knihovní sál, ve kterém už dnes nejsou žádné knihy, byl pro veřejnost otevřen teprve letos v květnu a Joel Frederiksen letošní koncertní sezónu na zámku v Děčíně zakončoval. Koncert sice nebyl vyprodaný, ale i tak zde byla návštěva velice slušná, a příležitost vyslechnout zde umělce, který zanedlouho bude vystupovat v benátském chrámu svatého Marka, více než vzácná.
Joel Frederiksen je univerzálním umělcem, který se věnuje opeře a oratoriím osmnáctého a dvacátého století. Jeho všestrannost však dokládá i náklonnost k renesanční písňové tvorbě, ke které se uchyluje ve svých sólových projektech a která byla i náplní pátečního programu. Svým způsobem tento repertoár působil velice masážně na uši posluchače, které jsou během festivalu ve velké míře vystaveny účinkům vrcholného baroka či moderny, ale příležitost nechat se unášet světštější renesanční melodikou a poezií jim je dopřána o poznání méně. Jinými slovy se jednalo o příjemné programové zpestření.
Renesančnímu zaměření repertoáru odpovídaly i náměty jednotlivých písní. Nejednalo se o duchovní hudbu, blíže než k Bohu bylo v písních ke kráse žen, které opěvovaly. Jednou z těchto opěvovaných žen byla v jedné písni i královna Ažběta I., která se stala určitým symbolem anglické renesance. Společným jmenovatelem písní byl všudypřítomný motiv ohně. Tento oheň byl výrazem vášně a z ní zrozené lásky. O té zpíval Joel Frederiksen nádherným sametovým basem, jistým v tremolu i nejnižších polohách.
Po přestávce Joel Frederiksen zpíval už při nástupu na pódium. Pro druhou polovinu koncertu změnil nástroj, loutnu za arciloutnu. Tento z Itálie pocházející nástroj předznamenal i program druhé části koncertu. V té byli diváci v Děčíně uvedeni do země, kde se renesance zrodila, tedy do Itálie. Tématické zaměření bylo stejné jako v první, anglické části večera. V druhé části koncertu se ale, jak se zdálo, povedlo Joelu Frederiksenovi získat si publikum v Knihovním sále pro svůj výkon. Částečně k tomu snad mohlo pomoci i víno, které se podávalo o přestávce a se kterým se renesančním písním o lásce naslouchá o poznání lépe.
To, že k renesanci a její světskosti za užití hesla Carpe Diem sklénka vína může patřit, potvdil Joel Frederiksen i při závěrečných přídavcích. V těch zazněla verze známé písně Scarborough Fair a dále stará anglická pijácká píseň, ve níž se zpívá better be dead drunk than dead.
