Mezinárodní hudební festival Lípa Musica v zahajovacím koncertu šestnáctého ročníku, který v pátek hostila takřka vyprodaná bazilika Všech svatých v České Lípě, uvedl překvapivě multižánrový program. Společně s Ensemble Phoenix Munich zde vystoupil v programu nazvaném Requiem za růžový měsíc americký loutnista a basista Joel Frederiksen, uvádí ve své recenzi Tomáš Cidlina.
Organizátoři nesáhli pro otevírací koncert po čisté klasice, velkém orchestru a symfoniích, jako tomu bylo v minulých letech. Místo toho byl uveden velmi komorní program, rozkročený mezi alžbětinskou hudbou a anglickým písničkářstvím dvacátého století. Tím byla potlačena pompa úvodního večera, nikoliv však jeho kvalita. Přes novátorský program ale Joel Frederiksen nebyl festivalovému publiku neznámou figurou. Naopak před ním vystoupil již před pěti lety v sólovém recitálu. Charismatický loutnista s nezaměnitelným basem se tehdy v programu věnovaném vášním alžbětinské Anglie setkal s velkým úspěchem. Letošní repertoár Joela Frederiksena a Ensemblu Phoenix Munich, v obsazení theorba, viola da gamba, zpěv a perkuse, však inspiračně čerpal z docela jiného období.
Cestu k novému a autentickému repertoáru Joelu Frederiksenovi svým odkazem zprostředkoval anglický písničkář Nick Drake, jež zemřel v roce 1974. Melancholickou a málo známou postavu ostrovní písničkářské tvorby těžko k někomu přirovnávat. Nick Drake by se jen těžko nadál, že svými tklivými a meditačně posazenými písněmi jednou osloví respektovanou osobnost staré hudby. Většinou to totiž bývá naopak. Populární zpěvák či kapela cítí potřebu prohloubit svá sdělení a osloví ke spolupráci smyčce, či celý orchestr. Zde se však produktu populární hudby chopil sám a bez vyzvání ničeho se nelekající ansámbl staré hudby. Snad proto to bylo tak nové a vůbec ne hloupé. Kromě adaptovaných písní Nicka Drakea byl program prokládán písněmi alžbětinské Anglie od Dowlanda, Campiona nebo Cavendishe, obě tyto složky spolu ale velmi dobře komunikovaly. Tribut Joela Frederiksena Nicku Drakeovi byl velmi vyvážený, jakkoliv by možná někdo tyto kusy mohl považovat za jednoduché, nenáročné. Jedním dechem je však třeba dodat také přívlastky poutavé, originální, silné a hlavně sdělující.
K postřehům z koncertu je nutno podotknout, že uvedená hudba byla přes nenáročnost výrazově sugestivní. Hlavně ale šlo o hudbu nesmírně univerzální. Byla uvedena na zahajovacím koncertu hudebního festivalu Lípa Musica, ale stejně tak bych si ji dokázal představit kdekoliv, dokonce i v klubu nebo u hudebně sofistikovaného táboráku. Všude by se hodila.
Hranice mezi jednotlivými kusy vzdálenými od sebe tolik století byla samozřejmě znát, ale její přechody nijak posluchače nerušily, nebyly náročné a nepochopitelné. V jednu chvíli byl člověk v shakespearovké době a vzápětí slyšel něco jako Beatles pro náročné, jen místo sitáru byla theorba a z intra žádné z písní se nevyvinul Norvegian Wood.
Stará hudba se zkrátka jedinečným způsobem propojila s takřka moderním světem, který zde neztratil svou uhrančivost a zároveň se nestal v ničem laciným, což by někdo od písničkářské předlohy programu mohl očekávat. Uplynulý zahajovací koncert naopak obohatil neskutečným způsobem diskuzi o možnostech klasicko-neklasických hudebních fúzí. Bylo jistě odvážné tuto diskuzi spustit během zahajovacího koncertu festivalu věnovanému převážně tzv. vážné hudbě, ale rozhodně to nebylo kontraproduktivní.
Tomáš Cidlina, převzato z portálu Operaplus.cz