Štafetový kolík zůstal v uměleckých kruzích – od malíře Ondřeje Coufala doputoval do Reynkova knihkupectví, v němž mezi regály s knihami můžete narazit na Petra Karvánka a jeho mírně ironický úsměv.
Do Lípy jsem se přistěhoval a vy už jste knihkupectví měl. Můžete mi popsat své začátky jako knihkupce? Muselo to být hned po revoluci, ne?
Víte, měl bych celý ten rozhovor hned na začátku trochu upřesnit. Knihkupcem vlastně nejsem, obchod patří mojí manželce a já tam tak nějak docházím a dělám to, co mě moc baví. Možná to zní v dnešní ustarané době trochu provokativně, ale mám tak i docela dost volného času na svoje další zájmy a koníčky. Přijde mi, že život, který žiju, je moc krátký na to, abych dělal věci, které dělat nechci,a pokud to okolnosti dovolí, rád bych, aby mi tohle krédo vydrželo. Ale zpátky k otázce, Reynkovo knihkupectví, tak jak ho znáte, jsme otevřeli v květnu roku 1992. Takže je to vlastně již více než 20 let, to je třeba stejná doba,jakou trvala celá první republika. Je zvláštní, jak rychle to uteklo. A když si to uvědomím, tak se za tu dobu ani moc nezměnilo, stejné regály, stejný pult, starý akumulačky, pravda, ten první počítač 286 jsme už párkrát vyměnili, no a tváře nám poněkud zestárly. Tomu ještě předcházela doba takových z dnešního pohledu docela úsměvných „Prazačátků“. Stánkaření na městských tržnicích, jízdy do nakladatelských skladů polorozpadlými auty z půjčoven, knižní trh, který se zdálo, že se nikdy nenasytí, desítky prodaných kusů od každého sebepitomějšího titulu. Někdy loni v listopadu mi volala známá, abych si zapnul televizi, že tam dávají pořad o začátcích knihkupců po roce 89 a opravdu bylo to moc pěkně udělaný, padala tam ta známá jména Kanzelsberger, Ebr a další, kteří tenkrát privatizovali ve velkém prodejny a vlastně celý ten trh stavěli na nohy a museli vydělat neuvěřitelné peníze. No a pak jsme byli my drobní, kteří jsme se snažili urvat něco málo z toho nabízeného koláče. A taky tam padlo jméno zubaře Macka, který vytuneloval státní podnik Knižní velkoobchod, no já už na něj dávno zapomněl, tak jsem si říkal, vidíš a takhle se na tyhle lidi tiše zapomene.
A ještě se tedy vrátím k tomu obchodu, tam opravdu předtím žádný obchod nebyl, jak si mnozí myslí,a ani žádný Reynek v tom domě nikdy nebydlel. Byly tam takové sklepy s kójemi pro nájemníky toho domu,a protože jsme se ženou a tenkrát hodně malými dětmi bydleli v jednom z bytů v domě naproti, tam co je dnes Poštovní spořitelna, napadlo nás, že to by bylo to vhodné místo pro malý krámek s knížkami. Takový obchůdek, ani moc na očích,ani úplně zastrčený, prostě tak akorát.
Každý knihkupec v Lípě jste trochu jiný. U vás je to takové intelektuální a třeba brak bych se k vám styděl jít koupit, u Rubického je to jako v hypermarketu, anonymní. Jak se vnímáte navzájem? Bavíte se třeba?
Ale to se vůbec nemusíte stydět, já vám klidně nějakej škvár prodám a nikomu to neřeknu. Jinak mám Honzu Rubického a jeho ženu moc rád, a když se potkáme, tak si hodně povídáme. A ani si nemyslím, že by to u něj bylo jako v hypermarketu. Myslím si, a to se jim nechci nijak vlichocovat, že v mnoha městech na hlavních třídách jsou mnohem anonymnější knihkupectví. Víte, ten dojem anonymity vytváří vlastní umístění prodejny. Tím chci říci, že oni musí čelit mnohonásobně většímu podílu takzvaných turistů, kteří k nim zavítají „jen tak se podívat“, tihle lidé k nám moc nechodí, vlastně vůbec a o to to máme jednodušší.
Proč jste svůj obchod nazval právě po Bohuslavu Reynkovi?
No přeci, aby Reynek vstoupil do povědomí učitelek českého jazyka v České Lípě, aby si třeba nemyslely, že je to někdo jako Jára Cimrman, jak mi onehdy jedna z nich řekla. Anebo ještě hůř, že jsem to já, což si stejně spousta lidí myslí. Nejlepší to bývá v situacích, kdy přijdou takoví ti navonění obchodníci s deštěm a s vážnou tváří vysloví: Dobrý den, mohu mluvit s majitelem panem Reynkem? Tak jim vždycky se ženou ukážeme na tu zapaspartovanou fotku starého pána, co nám visí nad hlavou,a řekneme s neméně vážnou tváří: Ano samozřejmě, zde je - můžete hovořit.
Měl jste ambice také jako autor?
No se studem přiznávám, že jsem kdysi pár věcí sepsal, takové ty studentské básničky, moje žena to uchovává, protože většina z toho byla napsaná pro ni. Pak jsem taky zapisoval svoje sny o postavě pana Kábra, o kterém se mi opakovaně zdálo, on se tedy ve skutečnosti jmenoval Brejcha a pracoval se mnou, když jsem přišel z vojny, u vodovodů a kanalizací. Tam jsem taky napsal divadelní hru, protože to prostředí tam bylo pro mě tak dokonale absurdní, že jsem to prostě musel pro svoje kamarády sepsat. Ale o žádných literárních ambicích se popravdě mluvit nedá, to,že jsme s kamarády založili a vydávali časopis Pampevlk,byl spíš prostor pro tvorbu jiných lidí z mého tehdejšího okolí. Já to dění kolem mnohem radši organizoval, pořádal různé sejšny, jak jsme tomu tenkrát říkali. A hlavně jsem v té době našel díky Markovi Lukáškovi cestu k lidem,jako byli Míla Vašina, Vojta Deyl a další ze skupiny, která se pravidelně scházela a říkala si Třicátníci. Tam jsem poznal neskutečný rozhled těchto dvou jmenovaných. A i když se ta setkání později po revoluci samovolně utlumila, tam se odehrávaly ty zásadní impulsy a momenty, který mě nasměrovaly do života a třeba i k tomu knihkupectví.
Samizdatovému časopisu Pampevlk bych se chtěl věnovat v samostatném článku, ale nechce se mi ho zde úplně přejít. Zkuste si ze svého pohledu vzpomenout, jak vznikl?
Vzpomínám na tu dobu moc rád, na přátelství, která vznikají za studentských let a jsou pak na celý život, na nekonečné debaty, které jsme vedli - o knížkách, které jsme přečetli, o muzice, kterou posloucháme, o akcích, které podnikneme, o holkách, který sbalíme. Nejdřív jsme s Markem Lukáškem a Milanem Lomičem začali vydávat ručně psaný studentský časopis Ohlas satiry, pak po návratu z vojny následoval Pampevlk, kterého vyšlo celkem sedmčísel, ten se psal na stroji přes kopíráky a přispívalo do něj postupně možná takových 15 lidí. Jinak Pampevlk jako název je převzatý od Christiana Morgensterna z jeho Novotvarů pro přírodu, přeložených Hiršalem.
A ještě dnešní bonus:
Krůpěj deště
(Bohuslav Reynek)
Krůpěj deště na kaluži
kreslí živou, bílou růži.
Bílá z černých mraků slétla
hvězda slibu, vážka světla.
Ale ve vln křídlech hasne
roztrhané srdce jasné.
Voda roste v živá kola,
v osidla. Tma z vody volá.
Cizí tváře obrys vratký
zapletl se do oprátky.
Komentáře
Re: Štafeta: Petr Karvánek (první část)
25. Únor 2013 - 17:57 | Kafka
Moc příjemné čtení. Ten pán se snad ani nehodí do dnešní doby.
Nahoru