Štafeta: Ondřej Coufal

Sommeliér, muzikant, učitel angličtiny Arnošt Sameš předal štafetový kolík malíři Ondřeji Coufalovi, který se prezentuje především díky prestižní pražské galerii Vltavín, vystavuje však i v zahraničí, především v USA.

V kolika letech jste začal malovat? Jak šel talent na povrch? Musím za sebe říct, že neschopnost namalovat to, co bych chtěl, je mým velkým handicapem. Já nedokážu nic z toho, co vidím, na papír přenést, cítím se jako invalida.

Maloval jsem jako všechny děti, ale asi v osmi letech mě kreslení začalo bavit. Tátovi se kresby líbily, chválil mě a já pokračoval. V domku mého pradědečka jsme na půdě objevili staré nepoužité dopisní obálky. Na ně jsem kreslil a hotové kresby si ukládal. Táta je ukázal jednomu výtvarníkovi v Pelhřimově a ten mi ve foyer pelhřimovského kina uspořádal moji první výstavu. To bylo v roce 1989. Pak táta ukazoval kresby v Praze, např. v redakcích Dikobrazu, Albatrosu, Mladé Fronty a v různých galeriích a zajímalo ho, jak je kdo bude hodnotit. V roce 1991 jsem měl výstavu ve známém domečku nad skálou na Vyšehradě – byla tam galerie. Potom se moje kresby objevily v Reflexu, a tak jsem začal být trochu známý. Dokonce nás krátce poté, co se v Reflexu článek o mně objevil, kontaktoval pan Hanzel, tajemník Václava Havla. Sešli jsme se v Praze a on mi nabídl, jestli bych nechtěl bydlet na Hradě a malovat. Říkal, že Havla moje kresby zaujaly, že má svého dětského fotografa, který byl stejně starý jako já, bylo nám tehdy 13 let. Nabídka mě sice potěšila, ale já tam bydlet nechtěl, bylo by mi smutno po mých blízkých. Ještě víc mě však potěšilo, když si moji kresbu koupil pan režisér a výtvarník Jan Švankmajer a některé moje kresby a pak obrazy léta vystavoval ve své galerii Gambra v Praze. Stejně tak mě potěšil znalec výtvarného umění ing. Ivo Janoušek (dlouholetý ředitel NTM v Praze, majitel rozsáhlé výtvarné sbírky), který je autorem textu v mé monografii. Publikaci vydaly společně pražská galerie Vltavín a Anya Tish Gallery v Houstnu. Monografie je k dostání v Reynkově knihkupectví u Moniky a Petra Karvánkových v České Lípě.

Nejste tedy rodákem z Českolipska? Jak jste se tady ocitl a jak se vám na Českolipsku líbí?

Roku 1979 jsem se narodil v Pelhřimově. V roce 1981 jsme se s rodiči přestěhovali do České Lípy a od té doby tady žiji. Jsem ženatý a s manželkou Jarmilou máme pětiletého syna Petra. Do Pelhřimova stále jezdíme za babičkou a dědou. Poblíž Pelhřimova máme srub. Stojí tam o samotě na útesu nad řekou Hejlovkou obklopený lesy. Moc rádi tam jezdíme.

A líbí se vám zde? Má Českolipsko vliv na vaši tvorbu?

Krajinu Českolipska mám prochozenou a proježděnou na kole. Je nádherná a mám ji rád. Už od dětství jsme s rodiči jezdili na výlety do okolní přírody. Je štěstím žít v tak atraktivní lokalitě. Moc si toho vážím a neberu to jako samozřejmost. Ne každý má takové štěstí. Do školy jsem chodil na Pátovku a můj oblíbený učitel byl pan Urban. Z okna dětského pokoje, kde jsme bydleli, je výhled na město a panoráma Kozlů, vlevo Ronov a Vlhošť. Západy slunce, obrovské nebe, plno světla. A tady u okna jsem měl psací stůl a kreslil. Ale do jaké míry má Českolipsko vliv na moji tvorbu, to nedokážu posoudit.

Často zmiňujete svého otce. Můžete ho čtenářům trochu přiblížit? Je také umělcem?

Nakladatelství Host vydalo tátovi v roce 1998 sbírku básní a textů TEXTY.  V minulém roce mu nakladatelství Dauphin vydalo publikaci básní a textů VĚCEM, KRAJINÁM, ŽIVÝM, MRTVÝM. Texty jeho druhé knihy obdržely tvůrčí literární stipendium České neuropsychofarmakologické společnosti a za jejího přispění též vyšly. Táta také občas vytváří pískovcové skulptury, na podzim minulého roku začal opracovávat čedič. Také jezdí do hor Rumunska a Podkarpatské Rusi a myslím, že dobře fotografuje. Jeho fotografie je možné vidět na jeho facebooku  http://www.facebook.com/milan.coufal.77.

Od dětství se mnou a sestrou rodiče často jezdili na výstavy a do galerií. Táta mě v kreslení podporoval, četl nám nejrůznější literaturu, včetně Franze Kafky. I to mě určitě ovlivnilo.

Myslím, že s tátou máme kamarádský vztah, dobře spolu vycházíme a hrajeme šachy. Partie jsou vyrovnané. Jednou vyhraju já, podruhé on.

V katalozích se o vás píše, že jste autodidakt a dokonce, že jste odmítl dále studovat, neboť jste měl pocit, že vám škola kazí styl. Můžete toto své rozhodnutí více rozvést?

Škola mě odváděla od malování, nemohl jsem se mu plně věnovat. Už od dětství jsem si vytvořil svůj vlastní styl a neměl jsem potřebu, aby mě někdo vedl.

Lze tedy tvrdit, že jste malíř – profesionál prakticky od dětství?

Zda jsem profesionál, to by měli posoudit jiní.

Také jsem se dočetl, že máte vlastní technologii malby. Jde o nějaké tajemství? Jde spíše o techniku, chemii nebo zkrátka to vidění světa?

Moje technika spontánně vyplynula během let procesu malování.

Přece jen určitě máte některé své oblíbené malíře. Prozradíte je? Srovnávají vás třeba s Egonem Schielem …

Mezi mé oblíbené malíře patří např Hieronymus Bosch, Vincent van Gogh, Millet, Gauguin, Rembrandt, Velázquez, Goya, Munch, Schiele, Alfréd Kubin a mnoho dalších. Z českých Lada, Tichý, Šíma, Medek, Kupka, Brandl, Mucha, Zrzavý, Burian, Váchal, F. Skála atd.

Možná trochu odbočím, ale na vaše jméno jsem narazil, když jsem pro i-noviny psal další díl seriálu Českolipský underground. Zmínila se o vás Mirka Kadlecová, českolipská básnířka. O vás a vašem otci. Angažovala se vaše rodina v českolipské kultuře už před rokem 1989?

Před rokem 1989 jsme se v českolipské kultuře neangažovali.  Ale o rok později, v roce 1990, jsem měl výstavu kreseb v kapli českolipského kláštera. Kratičkou reportáž z této výstavy odvysílala i česká televize. Reportáž tehdy dělal Jan Stuchlík, za kamerou stál Miroslav Ondříček. A můj táta, aniž by věděl, o koho se jedná, mu radil, jak má kresby snímat (proti baroknímu oknu atd.) Dodnes se tomu smějeme.

Studovat obrazy jezdíte i do zahraničí, do Evropy i Asie. Můžete mi popsat takovou studijní cestu? Jsem učitel biologie, tak mám představu, jak vypadá biologická exkurze. Jak se dá načerpat zkušenost z výtvarného díla? Inspirují vás i jiné zdroje? Například filmy, knihy?

Studijní cesta pro mě znamená vidět originál, prohlédnout si ho, nasát do sebe. Vnímám kompozici barev, tvarů, obsah, detaily, vlastně všechno… Ale to se netýká jen obrazů. Ale i soch, architektury, krajiny… Návštěva katedrály, národního archeologického muzea atd. Zážitkem pro mě byla třeba návštěva pyramid v Mexiku. V klidu a beze spěchu jsem měl možnost vychutnat Monte Albán, El Tajín, Teotihuacan. S českolipskou cestovkou Svobodná cesta jsme za pár korun navštívili Turecko, Sýrii, Damašek, Alepo atd. Byl jsem nejmladším účastníkem zájezdu. I to považuji za studijní cestu, včetně pokouření z vodních dýmek domorodců, kteří nám je ochotně nabízeli a v nichž byl poctivý hašiš. Nebo ochutnávka vína v oblasti centrálního Turecka, které domorodci vyrábí z tamních pramenů slané vody, tedy to víno je slané. To všechno člověka inspiruje. Stejně jako umělecká díla, které je možné z několika málo centimetrů vidět v Madridu, Paříži, Vídni, Drážďanech, Houstonu (v The Museum of Fine Arts visí nádherný žlutý autoportrét Františka Kupky), ale i všude možně u nás v oblastních galeriích. Zajímají mě i nástěnné malby v kostelech, klášterech, zámcích.  Ale studijní cestou je pro mě i návštěva bazénu, kontakt s lidmi, vidět je; ale má to samozřejmě jiný charakter než např. návštěva galerie ve Valencii (je tam vynikající Hieronymus Bosch a Ribera).

Co si mám představit pod pojmem vizionářský expresionismus? Je to pojem, který jste vymyslel vy nebo ho vymyslel někdo, kdo měl potřebu vás zařadit?

Představte si, co chcete, já své vlastní práce nehodnotím. Ten pojem jsem nevymyslel já, ale teoretici umění.

Znamená to, že si o teoreticích umění myslíte podobné věci jako spisovatelé o literárních kriticích? Něco ve smyslu: ať si zkusí něco napsat, vydat, prodat a pak kritizují…

Na AVU v Praze je katedra teorie a dějin umění. Tedy předpokládám, že profesoři a pak absolventi tohoto oboru mají potřebnou kvalifikaci. Měli by umění rozumět („rozumět“?). Víc fundovaně. Jejich výklady by tedy měly být vodítkem pro běžné konzumenty umění. Ale myslím, že ne vždy tomu tak být musí. Ale tyto úvahy by zabraly asi hodně stránek textu.

V našem seriálu už se malíři objevili. Jejich díla jsou často pečlivě připravovaná, náčrty, neplatné pokusy. Vy prý malujete „jedním tahem“. Je to pravda?

Někdy nejprve skicuji na papír, pak skici přenáším na plátno nebo na desku.  Jindy zas maluji přímo na plátno bez skic a předkreslení.

Prohlížel jsem si některé vaše práce vystavené na internetu. Máte různá období? Co vás přimělo změnit tématiku?

Je to jednoduché. Témata měním podle svého rozhodnutí. Příčinou bývají nejrůznější podněty nebo inspirace.

Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych si vyzdobil byt originálem. Dva teda mám – jeden maloval děda mé ženy, druhý děda můj. Vaše obrazy mě ale opravdu zaujaly. Kolik bych si musel připravit, kdybych chtěl mít památku na někoho, kdo žije v mém kraji?

Rámuji u pana Brůžka v Praze (prestižní rámařství Josef Brůžek, rodinného rámařství, činné dodnes), kde se cena rámů pohybuje od 1500 – 3000 Kč a cena obrazu je 3krát až 15krát vyšší. Ceny kreseb se pohybují od šesti set až osmi tisíc korun.

23. 4 – 24. 5. 1913 mám výstavu v pražské galerii Ars Diva (http://www.arsdiva.cz/). Všechny srdečně zveme.

Přemýšlel jste už, komu Štafetu předat a případně proč?

---

Ondřej Coufal se narodil 14. 1. 1979 v Pelhřimově, léta dospívání prožil v České Lípě. První samostatnou výstavu měl ve svém rodišti už v roce 1989, tedy ve svých deseti letech. Počáteční tvorba fantaskních kreseb, svým vyzněním blízkých kresbám představitele imaginativních tendencí Mikuláše Medka, se brzo rozšiřuje i na klasickou malbu olejem. Následuje řada samostatných výstav, dílo se stává předmětem zájmu sběratelů, prezentace a propagace se ujímá prestižní pražská galerie Vltavín, následují další výstavy, zvláště v USA.

Ondřej Coufal je autodidakt, jehož talent vyústil v dnes již rozsáhlé obrazové a kresebné dílo.  Zatímco specifika jeho výtvarné výpovědi v intencích osobitého surrealismu, imaginární malby s výrazným akcentem existencionálního napětí, vychází zřejmě z osobní představivosti, absence odborného školení je nahrazena invencí, která vyústila v objev autorovi vlastní technologie malby. Neméně významné je také bytostné zaujetí, s kterým se Ondřej Coufal své tvorbě oddává. Jím: úporným studiem světového výtvarného dědictví – prostřednictvím literatury i studijními cestami za skvosty umění v zahraničí (Mexiko, USA, Španělsko, Itálii, Řecko, Turecko, Sýrii, Francii, Rakousko, Německo) – a zvláště vlastní, téměř nepřerušovanou tvorbou umělec plnohodnotně substituuje školní uměleckou výchovu.

Ondřej Coufal vytváří své obrazy jako klasická závěsná díla, jímž sluší i klasické vymezení staromilskými rámy. Úcta k tradici je patrná nejenom v preciznosti malířského rukopisu (včetně zakončení povrchu malby sametovou hebkostí voskového krytu), ale i v námětech.

Ilustroval tři knihy, své kresby publikoval v časopisech. V roce 2002 vydala Galerie VLTAVÍN spolu s GALLERY ANYA TISH monografii autora.

Je ženatý, s manželkou Jarmilou mají pětiletého syna Petra. Rekreačně se věnuje sportu,  a cestování.

Vernisáž po americku:

Samostatné výstavy:

1. 1989, Pelhřimov, foyer kina

2. 1990, Česká Lípa, kaple kláštera

1. 1981. 1989, Pelhřimov, foyer kina

2. 1990, Česká Lípa, kaple kláštera

3. 1991, PRAHA, galerie Vyšehrad /RH Factor/

4. 1991, Kroměříž, galerie Mazur

5. 15.11.91 - 30.1.1992, PRAHA, foyer divadla Ká (k divadelnímu představení ZÁMEK, podle románu Franze Kafky)

6. 1992, Pelhřimov, galerie M

7. 1992, Budimír, zámek u Košic - SK

8. 1993, PRAHA, galerie VLTAVÍN

9. 1995, PRAHA, galerie VLTAVÍN

10. 1995, LIBEREC, galerie DÍLO

11. 1996, OLOMOUC, galerie Kateřiny Dostálové

12. 1997, PRAHA, galerie VLTAVÍN

13. 1997, HOUSTON, GALLERY ANYA TISH - USA

14. 1998, Planá nad Lužnicí, galerie Bouchal

15. 1999, HOUSTON, GALLERY ANYA TISH - USA

16. 1999, DOBŘÍŠ, zámek

17. 1999, PRAHA, galerie VLTAVÍN

18. 2001, HOUSTON, GALLERY ANYA TISH - USA

19. 2001, PRAHA, Galerie Jiřího a Běly Kolářových

20. 2002, PRAHA, galerie VLTAVÍN

21. 2002, OLOMOUC, galerie SKÁCELÍK

22. 2002, AUSTIN, USA

23. 2003, BRNO, galerie VLTAVÍN

24. 2003, HOUSTON, GALLERY ANYA TISH - USA

25. 2004, PRAHA, galerie VLTAVÍN

26. 2010 Galerie Vednevnoci Hodonín

27. 2011 Dobříš kulturní středisko synagoga

 

Společné výstavy:

1999 PRAHA - exkluzivní dvojvernisáž , Obecní dům - Hollarova síň - CREDIT SUISSE ASSET MANAGEMENT a CREDIT SUISSE GROUP

1999 LIDÉ XX. STOLETÍ OČIMA UMĚLCŮ - PRAHA CITY CENTER

3.8 - 30.10 1999 - EDGAR ALLAN POE - PRAHA - Karolinum