Štafeta: Jindřiška Gabrielová Peprná

Podruhé během čtrnácti dnů jsem zamířil pod hrad Housku. Tentokrát mě sem poslal Ervín Ledvinka, když mi navrhl za dalšího zpovídaného do seriálu Štafeta starostku obce Blatce Jindřišku Gabrielovou Peprnou.

Minule jsem se zamýšlel nad tím, jak bych se sem dostával, kdyby napadlo více sněhu. Stalo se - přes noc z pátku na sobotu přibylo dobrých deset čísel a já uvízl v Dolní Housce na rozcestí, právě naproti obecnímu úřadu. Bez signálu Vodafone jsem se vypravil hledat bydliště paní starostky.

„Dobrý den! Nevíte, kde tady bydli paní Gabrielová?“ zeptal jsem se prvního člověka, kterého jsem potkal a který hrabal sníh na dvorku.

„Vím. Tady. Se mnou. Gabriel.“

 Jindřiška Gabrielová  Peprná (druhé jméno si nechala kvůli dětem a je po předchozím manželovi) se pod Housku natrvalo přistěhovala teprve před šesti lety, ale na Kokořínsko jezdila od dětství. Táta býval fotbalista a Lokomotiva Kralupy nad Vltavou měla chalupu v Konrádově. Když ji prodali, jezdili rodiče Jindřišky Gabrielové do údolí Bílých skal aspoň stanovat. Později koupili kousek pod Houskou, o dva domy výše, než jsme seděli u čaje, zbořeniště, kde si vystavěli rekreační domek. To bylo asi v roce 1977. Když poznala současného manžela, pořídili si chalupu svou a postupně se do ní z Prahy, kde žili dvacet let, odstěhovali.

Jindřiška Gabrielová Peprná vystudovala nejprve gymnázium v rodných Kralupech, později dálkově zeměměřickou průmyslovku v pražských Hrdlořezích. To už měla dvě dcery. Přála si pokračovat i na vysoké škole, ale tehdejší manžel, mimo jiné vysokoškolák, byl proti. Raději prosadil ještě třetí dítě – tentokrát syna. Jindřiška Gabrielová Peprná během těch let pracovala především jako geodet při VHMP - Výstavbě sídlišť, ale obvykle mívala i tři zaměstnání.

Vraťme se na Kokořínsko. Zpřetrhali jste s Prahou všechny vazby?

S důchodem úplně. Manžel ještě několik let do Prahy dojížděl pracovat. Nejprve na celý týden, pak jen na tři dny a nakonec … už vůbec. V Praze jsme si nechali jen zubaře. Z počátku to byl šok, třeba při jednáních na úřadech.

Jako že v Praze jednají lépe nebo hůře?

Tady je to mnohem lepší, úplně jiné jednání, více lidské.

To se vám vůbec nestýskalo po práci?

Ale ano. Chvíli jsem vydržela nic nedělat, ale pak to nešlo, tak jsem se začala po něčem ohlížet a skončila na hradu Kokořín, jako kastelánka. Pracovala jsem tam dva a půl roku, ale potom se mi narodila druhá vnučka. Já si vyčítala, že jsem si tu první vůbec neužila, tak jsem skončila.

Co obnáší kastelánská práce?

Od rána do večera se věnovat lidem. Někteří nejdou na hrad po radost, jsou nevrlí a chtějí prudit. Ti pak dávají zabrat. Když končí školní rok, jezdí výpravy žáčků. O prázdninách se zase přijímají studenti na výpomoc. Je to nádherná práce, ale psychicky náročná.

Máte na Kokořínsku nějaké oblíbené místo?

To vám mám prozradit? Neřeknu nic konkrétního, ale miluju, když vylezu na kopec a vidím hory v pozadí. Něco úžasného.

Vy jste s manželem v okrašlovacím spolku Pšovka. Udělejte si trochu reklamu. Prozraďte mi o spolku více.

Je to jednoduché. Opravujeme sakrální památky, čistíme studánky i samotnou Pšovku. Možná jste si všiml třeba Žlutého kříže, u kterého parkujete. Nebo znáte kapli v Blatcích. Teď se snažíme dát dohromady studánku za Tubožským rybníkem. Máme šestnáct členů. Mezi ně patří například akademický sochař Petr Císařovský, jeho manželka například zdobí kaple, redaktorka Jana Šmídová, dnes v Českém rozhlasu 6, akademický malíř Aleš Krejča, režisér David Sís, dcera Kamily Moučkové Kateřina Frodl-Willig, majitel penzionu v Ráji Jáchym Hanauer či dcera majitele hradu Houska Zuzana Pavlíková Šimonková.  Také jsme vydali knížku s názvem Putování s říčkou Pšovkou. Granty získáváme například od Veolie, Preciosy či nadace Občanského fóra.

Restaurování kaple u obce Kokořín:

A co vaše starostování?

Já jsem vždy měla zájem pracovat pro obec. Od okamžiku, kdy jsem zde pobývala, jsem pro ni, samozřejmě zadarmo, něco dělala. Když jsem se do Housky nastěhovala, kandidovala jsem do zastupitelstva a stala se místostarostkou. Nyní jsem už měsíc starostka.

Byl velký zájem občanů o práci v zastupitelstvu?

Lidi se o to perou. Za prvé patří pod Blatce šest obcí – Konrádov, Tubož, Blatce, Blatečky, Beškov a Houska, za druhé svou roli sehrává skutečnost, že jsou zde někteří už dlouho usedlí a k nim se stěhují noví občané, především z Prahy. Takže jsme na pět míst v zastupitelstvu měli nakonec jedenáct kandidátů. A přestože je jen jedna volební místnost, u nás na úřadě v Dolní Housce, volební účast byla dost přes osmdesát procent.

A jak vás zatím starostování naplňuje?

Jsem starostkou teprve od patnáctého listopadu a zatím jsem jak Alenka v říši divů. Je trochu škoda, že volby jsou až na podzim, a tak je do konce roku málo času. Rozpočet máme přes dva miliony, takže vše musíme řešit pomocí dotací. Letos se nám díky LAGu (Local action group) podařilo zrekonstruovat sál v obecní budově, kde bude možné pořádat i výstavy. Kromě toho opravujeme díky dotacím Libereckého kraje obecní komunikace, čistírnu odpadních vod v budově obecního úřadu a dokončujeme Územní plán obce.

Kolik času vám starostování zabere?

Hodně, jelikož jsem ve funkci teprve jeden měsíc, se musím se vším seznamovat.

Ještě bych měl zmínit nějakou další místní aktivitu?

Třeba, že se zde na hradu pořádá na začátku září koncert Orchestru Dvořákova kraje pod vedením dirigenta Václava Mazáčka, v březnu pak bývá hradní ples. Pan prof. Mazáček vystupuje i v kostele v Bořejově. Teď mě napadá - na Vánoce přivezou do Bořejova Betlémské světlo, takže tam 23. 12. vyrazíme na netradiční mši.

Já jsem zvědav, koho mi teď doporučíte jako dalšího do našeho seriálu. Vyjmenovala jste mi tolik lidí, že bych si sám nevybral.

Já myslím, že by se vám hodil Miroslav Pröller. Pro něj je právě bořejovský kostel srdeční záležitostí a určitě bude zajímavé ho představit jako člověka.

Po čaji jsem požádal paní Gabrielovou, jestli bych si ji mohl vyfotit někde venku, třeba s Houskou, která jim vykukuje z lesa přímo za domem.

Jako mladá jsem se sama sobě líbila, teď už ne.

Ale nakonec jsem ji umluvil, a tak jsme v mlze několik snímků zvládli. Lidé už mi v novinách vyčítali, že jsem zatím nepředstavil žádnou ženu. Tak tu ji máte. Ženu elegantní, neuvěřitelně energickou, takřka k nezastavení. Ženu, která celý život sportovala. Teprve nedávno přestala kvůli zdraví se stolním tenisem. („Rekreačně mě to nebavilo.“) Ženu, která na svého muže roztomile volá: Svaťoušku.