Dnes je 21. 11. 2024
svátek má Albert

Honza Cína: Doba, kdy Romové nechtěli do práce, je pryč

S Honzou Cínou se známe asi dva roky. Vyrazili jsme tenkrát na romskou zábavu do Nového Boru. Přišli jsem na koupaliště, kde se konala, ale když jsme vešli dovnitř, nebyl na místě nikdo, ticho, jenom u baru stála kapela, Cínovci z České Lípy.

Večer měla dorazit na místo široká reprezentace borské romské komunity, ale dva gadže s foťákem tu nečekal asi nikdo. Do nastalého ticha jsem, nikoliv pevným hlasem, zahlásil: „Dobrý den, je tu dnes zábava?“ „To je ale romská zábava,“ pravil mi vrchní s kamennou tváří. „Já vím,“ odpovídám, „kvůli tom jsme přišli.“ „No to záleží na kapele,“ odvětil. Kapela se usmívala a její nejstarší člen se zasmál od ucha k uchu a řekl: „No pojďte k nám, já jsem Honza Cína.“

Sál se po chvíli začal plnit a dva nešikovní bílí tanečníci v jinak snědém rytmicky nadaném moři působili jako prvotřídní atrakce. Seděli jsme ale s kapelou, a tak jsme měli jistou důvěryhodnost a v průběhu večera ledy povolily.

Od té doby jsme se potkali několikrát. Před několika dny se Honza Cína ozval s tím, že by se potřeboval setkat. Tak jsem se za ním stavil u něj doma v parlamentu, jak se říká bloku obytných domů na Dubické ulici. Vystoupali jsme do malého dva plus jedna, ve kterém žije se svou ženou a vnukem. Přivítali jsme se, usadili jsme se a nad kávou mi Honza vysvětluje, proč jsme se vlastně setkali.

Chtěl by, aby se taky jednou napsal článek, který by na romskou problematiku nenazíral povrchně a který by trochu jinak, než články jiné z doby nedávné, informoval o životě uvnitř romské komunity v České Lípě. Zároveň chtěl, aby článek mobilizoval i Romy samotné ke snaze o změnu k lepšímu a k aktivnímu přístupu ke vzdělávání se a práci. Takový článek se při vidině reakcí některých čtenářů nepíše docela snadno, na druhou stranu je třeba, aby napsán byl.

Honza Cína je naštěstí člověkem, který nejen ví, o čem mluví, ale také se aktivně podílí na řešení a prevenci některých problémů ve vyloučených lokalitách na Českolipsku jako terénní sociální pracovník Libereckého romského sdružení. S takovým člověkem se článek píše hned jednodušeji. Cesta k jeho stávajícímu zaměstnání byla poměrně spletitá, na druhou stranu slouží za dobrý příklad toho, jak je třeba se nepoddat, vzdělávat se a v rámci možností dobře žít.

Svoji pracovní kariéru zahájil Honza Cína kdesi u Frýdlantu jako zemědělský dělník. Jezdil s traktorem. Později si udělal svářečský kurz a dělal svářeče v panelárně. Pak si udělal jeřábnické zkoušky a jako jeřábník se podílel na výstavbě Špičáku, kde se potom na dvacet let s rodinou usadil. Rád na něj vzpomíná. „Na Špičáku jsme byli doma, tam se nám líbilo, ale nemohli jsme si to dovolit. Přišel jsem o práci a nemohli jsme to utáhnout, vyměnili jsme byt a šli jsme sem. Když jsme odcházeli ze Špičáku, tak sousedka brečela, bála se, kdo přijde po nás, “ vzpomíná Honza.

Později vystřídal Honza Cína zaměstnání několik. Pracoval opět jako svářeč, krátce i podnikal. Před několika lety skončil opět na úřadu práce. Využil nabídky rekvalifikace, rozšířil si řidičská oprávnění a díky tomu získal práci jako řidič autobusu. Od letošního května se věnuje docela jinému fochu. Je terénním sociálním pracovníkem Libereckého romského sdružení a snaží se pomáhat lidem v sociální a jiné nouzi. S několika desítkami klientů řeší svízelné situace ohledně bydlení, pomáhá shánět práci, je prostředníkem lidem s nízkým stupněm vzdělání při komunikaci s úřady a v neposlední řadě přispívá pozitivně ke snižování pocitu sociálního vyloučení.

„Roznáším informativní letáky o naší činnosti po takových lokalitách, kde je situace špatná, jako je tady nebo na Severu a jinde, bavím se s lidmi a řeším různé věci, někdo si třeba neumí napsat o kopii rodného listu pro zajištění občanského průkazu, bez kterého nejde nic. Jeden čas bylo v Lípě i dost romských bezdomovců, nedaleko odsud byl stan, ve kterém žili lidi, dneska už bydlí slušně. Problém nejen Romů, ale i bílých bezdomovců je, že vše řeší krabicí vína,“ říká Honza od počítače, ve kterém je jeho pracovní agenda, kterou konzultuje se svým koordinátorem v Liberci.

Podle Honzy Cíny si mnohé Romy porevoluční režim zhýčkal sociálními dávkami natolik, že se jim skutečně do práce jít nevyplatilo, co chybělo se dovezlo na železe a bylo. Tyto doby jsou však pryč. Stát výrazně šetří a v nemálo případech jde většina dávek rovnou do kapes majitelům ubytoven, které se sice tváří sociálně, ke svým obyvatelům jsou však krutě tržní. Rozmáhá se bída a lidí, kteří opravdu nechtějí dělat, je dnes v romské komunitě málo. Problémem je však jejich zaměstnatelnost.

S tím souvisí i vzdělání. I Honza musel ve více jak padesáti zasednout k počítači a naučit se ovládat po svářečce a jeřábu i počítačovou myš. Navíc si v Liberci dělá ještě školení na mentora, jehož pracovní náplní je ukazovat cestu směrem k sociálnímu začlenění lidem, kteří se vrací z výkonu trestu.

Pevně věřím, že Honza je tím pravým, kdo tuto cestu může ukazovat. Není to žádný aktivista, nýbrž člověk, který se na boji proti sociálnímu vyloučení aktivně podílí. Stejně tak je i člověkem, který v nejlepším slova smyslu narušuje negativní stereotyp o Romech, jaký nám prezentují všeliká média. Zdar jeho konání.

..

Když jsem článek před Vánoci posílal Honzovi k autorizaci, odpověděl mi, že o práci terénního sociálního pracovníka přišel. Kraj prý neuvolnil Libereckému romskému sdružení finance na mzdy v dalším roce. Sociální práce uvnitř vyloučených lokalit tím na Českolipsku ustala. Na pracovním úřadě tak skončili i ti, kteří jiným práci hledali.

Komentáře

Klub Koule

Dovolím si poznamenat, že sociální práce uvnitř vyloučených lokalit na Českolipsku neustala. Tuto činnost od roku 2010 vykonává i Nízkoprahový klub Koule pod Farní charitou Česká Lípa, který sídlí v Dubické ulici, tedy taktéž uvnitř sociálně vyloučené oblasti.

Nahoru

Re: Honza Cína: Doba, kdy Romové nechtěli do práce, je pryč

Jsou nějaké výsledky? Podle dění v této oblasti to vypadá zoufale.

Nahoru