Přímá demokracie?

V různých diskuzích se stále znova ozývají zastánci přímé demokracie, jako by sama o sobě byla nějakým univerzálním lékem na všechny naše současné problémy. Téma si jistě zaslouží systematičtější zamyšlení. Jako odrazový můstek zde uvedu kapitolku z článku politologa Petra Fialy "Politika, jaká nemá být" ze září 2009 (který mimochodem doporučuju pročíst celý):
http://revuepolitika.cz/clanky/1171/politika-jaka-nema-byt
Nepřehlédněte poslední dvě souvětí, která shrnují smysl textu.

Politika nemá být rozhodování všech o všem

Problém stálého hlasování nebo spíše zdánlivého hlasování prostřednictvím zjišťování veřejného mínění však nespočívá jen v nemožnosti takto zjistit dlouhodobé většinové zájmy společnosti a rozumně je naplňovat. Ještě nebezpečnější na tomto způsobu realizace politiky je myšlenka, že všichni máme rozhodovat o všem, že na všechno máme mít nějaký názor a že podle toho, kolik z nás má stejný názor, se bude politika utvářet. Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby se například o tom, jaké nakoupíme zbraně a jak zabezpečíme náš stát, nebo o tom, zda budeme stavět jaderné elektrárny, rozhodovalo na základě většinového mínění občanů. Takové „právo" nemá co dělat s demokracií, a kdo se zde odvolává na demokracii, tak ji buď nepochopil, nebo ji vědomě zneužívá, což tvrdím přesto, že se už podařilo většině lidí zřejmě namluvit, že o podobných otázkách opravdu mají hlasovat nebo jinak přímo rozhodovat.
Je-li tomu tak, pak to přenesme do jiných segmentů společnosti. Proč by se například školy neměly řídit při výuce tím, co si většina lidí myslí, že se ve škole děti mají naučit? Nebo bychom mohli hlasovat například o léčebných postupech, vždyť se to přece také platí z peněz „daňových poplatníků" (což je jedna z nejhorších frází, která se rozšířila zvláště v české politice a kterou používají nejvíce ti, kteří skoro žádné daně z různých důvodů neplatí) či pojištěnců. Jedna skupina lékařů by kupříkladu říkala, že když vás bolí žlučník, tak je dobré to léčit nejprve konzervativně léky, jiná by tvrdila, že žlučník je potřeba hned vyříznout, ale tato skupina by se rozdělila na ty, kteří by preferovali za každou cenu laparoskopii, a ty, pro něž by jedinou volbou byl tradiční způsob operace; pak by zde byla skupina léčitelů, kteří by doporučovali masti, čaje nebo zaříkávání, a nepochybně by ještě někdo něco vymyslel - a občané by hlasovali, na co má stát dát peníze a která metoda se v praxi uplatní jako ta správná. Žlučník většinu lidí nebolí nebo ho už nemají, proto by mohli většinově hlasovat třeba pro „léčbu" zaříkáváním, což v některých případech jistě funguje a je to nejlevnější. Ostatní postupy by se zakázaly nebo alespoň neproplácely.
Připadá vám to absurdní? Bohužel není, v některých sektorech společnosti již takto zcela běžně rozhodujeme a už to ani nepociťujeme jako problém. Dlouhodobě to však vadí, protože stát při takové realizaci politiky postupně ztrácí schopnost zabezpečovat řadu funkcí, které lze zajistit jen tak, že se přijímají také nepopulární a s veřejností nekonzultovaná rozhodnutí. V přijímání nekonzultovaných rozhodnutí nespočívá pro demokracii žádné nebezpečí, vždyť se z toho politici nejpozději při příštích volbách zodpovídají. (konec citátu)