Cestopis Indie 2015 - část 1.

Přátelé, koncem roku 2015 jsem navštívil Indii. Cestu jsem tehdy absolvoval úplně sám bez dalších účastníků. Později jsem ale zjistil, že člověk není nikdy sám a zvláště v Indii. Psal jsem si tehdy deník, který jsem ve formě emailů posílal několika přátelům. Z mého pohledu to byla cesta velmi zajímavá a poučná, plná nástrah, napínavých zážitků i zážitků téměř nadpozemských. Rozhodnul jsem se, že se s některými zážitky s Vámi podělím a to ve formě občasných příspěvků zde na i-novinách. Počítám, že to bude tak jednou, dvakrát do měsíce. Původní korespondenci budu upravovat jen minimálně a to zejména proto, že jsem emaily psal zaprvé bez háčků a čárek a také v podmínkách, které si málokdo dokáže představit. Snad se Vám bude povídání líbit.

1.12.2015: Milí zlatí přátelé, zdravím Vás z Delhi, městečka na území Indie o nějakých dvaceti miliónech obyvatel. Dorazil jsem dnes o půlnoci, abych tady mohl začít jednadvacetidenní putování za zážitky všeho druhu, zejména kulinářskými, duchovními a životními. Cesta proběhla celkem v pohodě, akorát to nad Zurichem pořádně foukalo a přistání z Prahy bylo velmi napínavé. Na letišti v Delhi mě čekal šofér, který mě odvezl do hotelu. Řeknu teda Vám, že Delhi předčilo má očekávání. Jako, že se dalo čekat, že to tady bude trochu šrumec, bude to tu trochu špinavé a bude to tu trochu vonět. To „trochu“ lze bez mrknuti oka nahradit „hustě“. Jelikož jsem se dostal do postele až asi v půl čtvrté ráno, tak jsem se vydatně prospal a po ranní meditaci jsem se prošel na hlavní nádraží, kde zakoupil místenku na vlak do Agry, města s nálepkou Tajmahal. Poté jsem vyzkoušel dilijské metro, které je velmi, velmi levné, čisté a rychlé a dojel jsem k Národnímu muzeu, kde strávil tři parádní hodiny. Zakončil jsem to tam skvostnou svačinkou za deset korun na naše – dvě nejlepší pakory, jaké jsem kdy jedl a čaj masala.
Tím skončila ta lepší část dne. Jelikož jsem byl již unaven, tak jsem se nenechal dlouho přemlouvat a nechal se svézt taxíkem, který slíbil cenu 50 Rupií až domu a žádné nakupování. Ehm. Projeli jsme tři obchody, kde řidič očekával, že něco nakoupím a dostane z nakoupeného zboží od obchodníka dlouhodobými kontrakty dohodnutou provizi. Cesta trvala místo nějakých 15 minut asi hodinu. Zkrátím to. Musel jsem to stejně dojít pěšky, nějak nechtěl pochopit, ze se mi dnes prostě nakupovat nechce. Tak to ale chodí nejenom v Indii… Zato jsem objevil nedaleko zajímavou jídelnu. Zítra bych to tady ještě trochu omrknul a pozítří hurá z města – ehm, do dalšího města. Dobré je, že od teď už budou všechna další města jenom menší. Pokračování příště. Ondra