První česká undergroundová kapela Aktual letos slaví padesáté výročí. Skupina, která se s odstupem jeví jako ojedinělý hudební počin, a to nejen v českém regionu, je pokládána za předchůdce punku. Vnesla do hudebních produkcí řadu zcela nových prvků a nikdy ani náznakem nekoketovala s populárností. Naopak, byla a vlastně dodnes zůstává, drsným osamělým výkřikem, který nese pečeť undergroundu jako bytostného znaku bez ohledu na změnu společenských a politických poměrů. V jejím čele stojí výtvarník, hudebník a performer Milan Knížák, bývalý ředitel Národní galerie v Praze a rektor AVU. Aktuál nyní hraje dravou rockovou muziku, nad níž se vznáší Knížákův kazatelský hlas, nemilosrdně tepající vše kolem. Na open air festivalu Všudybud zahraje Aktual v sobotu 10. června ve 20:00 na stagi Louka.
Co vás přivedlo k plánované tour?
Aktual vždycky vystupoval hodně málo, poněvadž ho nikdo nechtěl. Neměli jsme žádné stádo fanoušků ani jsme nebyli označeni za „státní underground“ jak to udělal Havel s Plastiky, kteří mu předtím hodně posloužili jako obětní beránci. Při naší hudbě se nedalo tancovat, písně měly provokativní texty, kterých se lidé báli a hlavně vedl to ten zas*anej Knížák. Teď už jsme starci, lépe řečeno já jsem stařec, a tak si myslím, že by rozdáváním informací o existenci kapely kolem dokola našich republik mělo svůj smysl. Padesát let je jeden aktivní lidský život a snad právo k účtování.
Aktual hraje nové písně. Co tě nutí pořád tvořit?
Nerad opakuji. Kdyby to šlo, tak bych napsal celý nový repertoár, překopal aranže a obsazení kapely, ale na to už nemám dost síly a tak oživuji mumii Aktualu. Miluji hudbu barokní a nepociťuji její starobylost. Naopak, v některých Bachových skladbách nacházím to, co současné hudbě chybí. Je určitě spousta hudebních skladeb z minulosti, které nemá cenu znovu vydávat, poněvadž byly zbytečné už v době jejich vzniku, ale jsou věci, které nestárnou, poněvadž mají v sobě stále velkou porci energie. Asi není nezajímavé sdělit, že nějací zahraniční teoretici prohlásili o Aktualu, že to byla první punková kapela na světě. Jsem přesvědčen, že byla punkovější než všechny ostatní punkové kapely, i když jsem o punku nic neslyšel a nevím, zda nějaký punk tehdy vůbec byl.
Velký úspěch slavíte na koncertech s písní Píp píp píp androš chcíp. Není to paradox?
Ne, poněvadž jsem přesvědčen, že slavné androšské kapely jsou mrtvé a jen předstírají, že žijí. Je mi jedno, jestli dílo vzniklo jako útok proti establishmentu nebo jeho produkt. Znám mnoho umělců minulosti, jejíž díla dnes bezproblému klademe vedle sebe, i když někteří z nich byli z té, jiní z opačné strany společenského spektra. Je to o té energii v díle skryté, jak jsem již výše uvedl. Nejkrásnější by pro mne bylo, kdybychom uměli udělat dílo bez tlaku, bez protestu, jen z prosté životní radosti. A zase by ta radost nemusela být extatická, to znamená, že dílo by vznikalo za normálních okolností ničím neohrožováno, ničím neprotěžováno. To už jsme se asi odnaučili.
V současné sestavě Aktualu se objevují jak ostřílení hudebníci, tak zcela mladé tváře. Jak takový mix vznikl?
Bláznivých dědků, kteří by se chtěli angažovat, je nedostatek, a tak bereme toho, kdo přijde a má zájem.
Souhlasíš s tím, že Aktual se ve velkém stylu vrátil na scénu na festivalu Pocta českému undergroundu před pěti lety v Arše? Překvapil tě ten úspěch?
Když to tak vidíš, tak to asi tak bude, ale Aktual byl vždycky mimo jakoukoliv scénu a řadu prvků, které přinesl, použili pak jiní. Tím pádem ze scény vlastně nikdy nezmizel. Ale v Arše jsem měl pocit, že někteří lidé netleskali z nostalgie, ale z nadšení. Většina ze současných diváků undergroundových koncertů asi nepatří mezi mé obdivovatele, poněvadž média dělala po roce 1990 všechno, aby ze mne udělala monstrum, vládního přisluhovače a zrádce avantgardy. To, co teď undergrounďáci hrajou, je buď opakováním toho starého anebo kopírováním zahraničních vzorů. Dnes je všechno daleko lepší, perfektní aparatury, perfektní hráči a touha slyšet něco jiného, a proto to všechno jde snadněji a tím pádem i nudněji. Mne nikdy příliš nezajímal big beat. Beatové koncerty, které jsem navštívil, bych spočítal na prstech jedné ruky. Zajímalo mě sdělení a to naléhavé sdělení, a jelikož jsme neměli téměř žádnou aparaturu, ani peníze za které bychom si jí mohli pořídit, vymýšlel jsem způsoby, jak dosáhnout barevného rámusu. Z toho vzniklo něco, co ještě dnes vypadá jinak. Miluji ranou modernu, ale ani poválečné výboje mi nejsou cizí. Z populární oblasti mě fascinují stará blues. Ale to je vlastně lidová hudba.
Jak probíhaly zkoušky Aktulu tenkrát a jak probíhají dnes? Pořád diriguješ muzikanty holí? Aspoň takovou legendu jsem slyšel.
Je to pravda, že jsem používal velkou hůl, poněvadž jsme zkoušeli ve staré prádelně, ve které bylo, když jsme tam natahali naše nástroje, minimum místa. Stál jsem na schodech a tyčí jsem do nich bodal v případě, že to prznili nad míru. Malé prznění bylo žádoucí. Dnes už hůl nepotřebuji. Pro mou práci je jedna věc typická, to jsem po těch letech vypozoroval: vždycky všechno, co jsem dělal vycházelo z možností, které byly. Prostředí na ulici vzniklo proto, že jsem v bytě neměl dostatek prostoru a musel jsem pracovat venku. V kapele nebyla elektronika a tak jsem vymýšlel jiné hluky, atp. V současné době máme standardní vybavení a podstatně lepší muzikanty a navíc jsem léty zlenivěl, tak se spíš jen domlouváme.
Vzpomínáš na tehdejší koncerty s Aktualem s nějakou nostalgií, anebo je to pro Vás už uzavřená kapitola?
Nevzpomínám na koncerty Aktualu s nostalgií, jen si stále víc a víc uvědomuji, jak obrovský rozdíl byl mezi námi a zbytkem scény. Když jsme poprvé hráli s Plastikama v Suché u Nejdku, tak navlečeni v dlouhých řízách kopírovali Velvet underground a až dlouho potom se začali pokoušet o vlastní tvorbu. Ke cti je jim třeba přičíst, že byli jediní, komu se naše hudba tehdy líbila, zbytek obecenstva jsme museli skopávat z pódia.
Vím, že když se chystal proces s Plastikama v roce 1976, jako "nejodpudivější" příklad jejich tvorby se citovalo v Mladém světě právě z tvých textů. Co tě vedlo k napsání stížnosti do redakce s žádostí o opravu a uznání autorských práv? To byl v té době – a zejména vyhrocené situaci - přece "sebevražedný" krok.
Za svojí práci jsem se nikdy nestyděl. Naopak, byl jsem tehdy přesvědčen, že to, co jsem dělal, mělo smysl a tak jsem se k autorství přihlásil. Nechtěl jsem, aby byly mé práce připisovány někomu jinému. Nehledej v tom žádné hrdinství nebo provokaci. Ze mě společnost stále dělá provokatéra, ale já jen reaguji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Není děsivé, jakou platnost mají tvoje mnohé texty ze šedesátých let i dnes?
To mě opravdu děsí. A to nejen v odporu k levičáctví, ale je v nich jakýsi podivný strach z katastrof, což je například válka. Aktual byl vždycky trochu apokalyptický, ale takovým sebeironizujícím způsobem. Nesnáším například texty DG 307, poněvadž Pavlova poetika mi připadá svojí tragičností až směšná. Uplatním zde mé známé pořekadlo: „Když je něco příliš vážné, není to vážné dost“. Největším paradoxem Aktualu je, že jsem frontmanem já. Ve škole mě zakazovali zpívat, abych svými falešnými tóny neničil libozvuk sboru. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl zpívat. Připadalo mi to absurdní. A asi i proto jsem psal texty tak a volil takové „melodie“, aby i v mém podání měly smysl.
Existuje nějaká kontinuita se starým (tedy z konce 60. let) a současným Aktualem?
Kontinuita je jasná až na to, že v 60. letech jsme neměli ani dobré hudebníky, ani dobré vybavení a proto tam bylo hodně improvizace a koncerty Aktualu se spíše podobaly produkcím tzv. vážné moderní hudby, ovšem s velkou nevážností.
Open air festival Všudybud odstartuje na vodním hradě Lipý a jeho okolí v pátek 9. června od 18:00, pokračovat bude v sobotu 10. června od 12:00. Veškeré informace najdete na webu: www.vsudybud.cz