Za padesát let své existence prokázaly filmové Mayovky svou úspěšnost. Prvním snímkem z dnes už legendární série byl „Poklad na Stříbrném jezeře“. Jeho přijetí u německých diváků spustilo doslova Maymanii, která se rozšířila nejen v německy mluvících zemích a trvala ve své hlavní vlně do roku 1968, kdy spolu Barker a Brice vyjeli naposledy.
Ve své podstatě však nadšení z filmových dobrodružství Mayových hrdinů trvá dodnes. Počet okouzlených diváků filmovým zpracováním románů Karla Mayebude za těch pět desítek let čítat milióny.„Poklad na Stříbrném jezeře“ patří spolu s Vinnetou I- III do čtveřice nejpovedenějších. Idnes tento, snad už můžeme říkat pamětnický film,oslovuje i baví a je součástí DVDi Blu-ray sbírek mnoha domácností. Svou slávu šířil i v dobách originálních i z televizí nahraných VHS. (Mimochodem i přes fantastický obraz a zvuk současných zdigitalizovaných verzímají své kouzlo i staré nahrávky se všemi prasklinkami, „kšandami“, nečistotami, vypadnutími obrazu, neostrostí atd. Připomíná to první setkání s největšími hrdiny Divokého západu v přítmí kinosálů.)
I dnes si tyto pamětnické filmy nacházejí cestu na televizní obrazovky. A ani kina stále úplně neopustily, vždyť v přítmí kinosálu nebo pod hvězdnou oblohou letního kina je zážitek třpytu Stříbrného jezera asi nejkrásnější.
Úspěšný start
„Poklad na Stříbrném jezeře“ se stal úspěšným filmem ihned po své premiéře 12. prosince 1962. Stuttgartské kino Universumbylo nadšené. Před zraky některých hereckých aktérů i režiséra Haralda Reinlase potleskdiváků ozýval ještě v průběhu promítání. Diváciv kinosálech byli uchváceni vším, co se na plátně odehrávalo. Všechny ingredience tohoto filmového díla byly namíchány ve skvělém poměru a dohromady vytvořily jedinečnou chuť romantiky a dobrodružství. Krása a majestátnost jugoslávské krajiny, úchvatná hudba skladatele Martina Böttchera, skvělá kamera Ernsta W. Kalinkeho, jedinečné i když etnograficky ne úplně přesné kostýmy výtvarnice Irms Pauli,ale především herecké výkony. Lex Barker a PierreBrice se v tuto chvíli narodili pro nesmrtelnost. Producent Horst Wendlandt si mohl začít mnout ruce a nepřestat s tím následujících několik let. „Poklad“udělal čest svému jménu a za návštěvnost přesahující tři miliony diváků v jednom roce získal ocenění Zlaté plátno. Tři a půl miliónu marek, které film stál, bylo investováno více než dobře.Výbor (FBW), který ohodnotil kvalitu filmu, udělil dodatečně označení Wertvoll (hodnotný). Jaký skvělý výsledek pro všechny aktéry, kteří 6. srpna 1962 začali natáčení první z řady úspěšných Mayových adaptací.
Historky z natáčení
PierreBrice ve své autobiografii vzpomíná i na natáčení svého prvního Vinnetoua. Nechme ho tedy promluvit:„Vzpomínám na první den natáčení…Slyšel jsem Reinla, jak volá „Bitte Ton“…znělo mi to jako „Vinne-tou“…byl jsem si jistý, že volá na mě. Tak jsem k němu přes celou scénu přicválal… „Pierre, co tu děláš? Chceme točit.“ To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem si Vinnetoua spletl s jiným slovem.“
„…Vinnetou měl podle mého názoru příliš málo textu…Diskutoval jsem to s Haraldem Reinlem, ale jeho argumenty mne nepřesvědčily. „Nemusíš říct ani větu. Je to skvělé, jak to děláš. Přesně tak si to představuji, nesmíš nic změnit.“Pan režisér mápřece vždycky pravdu.
Poslední natáčecí den„Pokladu na Stříbrném jezeře“. Vinnetou i OldShatterhand stojí připraveni na skále.„Natáčení se chýlilo ke konci…Natočili klapku, stálo na ní: 1.10.1962Vinnetou I.… „Stop Haralde, ta klapka je špatně. Harald Reinl vybuchl smíchy. „Pierre při prvním dni natáčení Pokladu na Stříbrném jezeře jsi udělal zmatek. Teď s tím zase začínáš při natáčení Vinnetoua I“… „Lexi, to není konec. Budeme to točit spolu.“…S úsměvem na tváři mne poplácal po rameni. Pochopil jsem, že o tom všichni věděli kromě mě.“…
Nakonec byla tato „první“ klapka k Vinnetouovi jen dodržením smlouvy, kdy Rialto-Film natočením tohoto jednoho záběru získalo práva na celou Vinnetouovskou trilogii. A protože byl pan Wendlandt prozíravý, udělal to, aniž věděl, jestli bude „Poklad“ úspěšný.
Amerika na Balkáně
Jugoslávie i její nástupnické státy jsou kromě doby občanské války mnoho let cílem turistů a rekreantů. Stoupající zájem o zájezdy s Mayovským zaměřením i narůstající nabídka této tématiky přímo v místech natáčení dokazují, jak silně na diváky krajina zapůsobila a jak je pro celé filmové dílo důležitá.
Snad nejkrásnější oblastí natáčení Mayovek jsou Plitvická jezera s vodopádemVeliki slapa „stříbrným“ jezerem Kaluderovac.Pohled na jezero, vodopádya kaskády oslnily i samotného Cornela. Okolí přístavního města Rijeka se také stalo místem slavných okamžiků. Filmový štáb se ubytoval v hotelech Park a Jadran. Nedaleké Grobničkopoljese stalo dějištěm mnoha dnes již legendárních záběrů. Mezi ně patří jezdecké scény ústředního dua v úvodu filmu a stála zde i Butlerova farma. Právě při jejím dobývání, které se natáčelo několik dní,se ukázalijugoslávští kaskadéři v tom nejlepším světle.
Dalším místem natáčení byl Starigrad-Paklenice. Tam nedaleko hotelu Alan, kde byli tvůrci ubytováni, vyrostlo v podstatě na pláži městečko jménem Tulsa. V okolí vznikly další minuty budoucího trháku. Vedle hotelu Alan v olivovém háji se Fred popral s OldShatterhandem, kterého podezříval z vraždy svého otce. Na území Veliké Paklenicepak pod skalním převisem byli nalezeni zavraždění z dostavníku a taškaEngla seniora. Také zde byloobávané El Doro, místo, kde v mlýně přestavěném na kostelík věznili bandité Freda a Ellen.A samozřejmě kaňon řekyZrmanji, který se stal snad nejoblíbenějším místem natáčení i v dalších mayovkách. V našem případě to byla pomalá jízda trampů s unavenou Ellen, která si už musí odpočinout.
Během natáčení došlo k několika zraněním. Asi nejvážnější bylo popálení obličeje kameramana ErnstaKalinkeho při dobývání Butlerovy farmy. LexeBarkera kopla jeho medvědobijka, Karin Dor spadla z koně a Götze Georga dokonce kůň kousnul. O odřené sedací části Pierra Brice, zvykajícího si na koňský hřbet avětších či menších zranění jugoslávských kaskadérů a herců ani nemluvě.
Milé přešlapy
Každý film má své chyby, omyly a nepřesnosti. Ani „Poklad na Stříbrném jezeře“ jich nebyl ušetřen. Ale ať jsou chyby faktické, technického rázu, následnosti děje a scén, prohřešky proti logice nebo dílo náhody, nepůsobí rušivě a mnohé z nich zachytí oko diváka až po několikerém zhlédnutí a nápovědě.Tyto chybky však uctívači Mayovek nevnímají s nelibostí, ale naopak jsou pro nás součástí díla, tématem k diskuzi a důkazem toho jak má kdo nakoukáno. Jsou prostě pihami ve tváři někoho milého či patinou na oblíbené věci. Připomeňme si některé nepřesnosti:
- Přijíždějící dostavník bez kočího, který se řítí do Tulsy, řídí ukrytý vozataj v přední části dostavníku. Když se vůz přiblíží je vidět napjaté otěže vedoucí kamsi do útrob vozu, aby se následně, po přibrzdění koní, zcela samy povolily. To ve chvíli, kdy se Fred odvážným skokemvyšvihl na jednoho z tažných koní a zastavuje již v podstatě stojící spřežení.
- Oblíbenou podivností je scéna v Saloonu, kde tvar brýlí a kšiltovka pošmistrova nevypadá zrovna jako z konce 19. století.
- Ve scéně, kdy bandité z dek, které připomínají spíše žíněnky, o jejich počtu ani nemluvě,smotávají válce, pozornému divákovi po hlášce: „Chytrá hlava ten náš Cornel“,neunikne pohyb jakési čárky za ramenem bandity. Jedná se o autobus jedoucí po vzdálené silnici. (Jednou se najde určitě mayovský fanda, který zjistí jeho SPZ a jméno řidiče.)
- V táboře Utahů se po střihu mění kopí a místo jehozapíchnutí.
- Ve scéně u Stříbrného jezera je minimálně jeden bandita na dvou místech najednou.
- Když je na Butlerově farmě domlouvána záchranaEllen a jejího otce, jsou nad krbem pouze dva talíře. V pozdějším záběrupři rokování o cestě k jezeru nad talíře přibyly rohy.
- Když se Cornel i s pokladem topí,má v jednom záběru obě prázdné ruce nad bahnem, aby následně z bahna trčela jeho ruka se zlatým pohárem.
- Po smrti Cornelakamera míjí mrtvé bandity a jeden z nich (leží na břiše) se malounko pohne.
- Motýl Papiliopolymnestorparinda, hlavní cíl lordaCastlepoola, žije, ale v Indonésii.
- Určité diskuze vzbuzoval i pijící Fred ze slaného Stříbrného jezera. (Ale poslední výzkumy ukazují, že asi pil ze sladkého přítoku a ne přímo ze slané vodní plochy.)
- Jedinečný kostým Vinnetoua by spíše než Apači patřil někomu z kmene Siouxů. (Nicméně Apačovi Pierrovi fakt seknul.)
Některé prvky a motivy se zde, v tomto prvním díle jedenáctidílného cyklu o Vinnetouovi, jakoby hledaly a utvářely:
- Podoba indiánských tomahavků, Vinnetouova čelenka, která je zde jakýmsi prototypem budoucí a chvílemi se náčelníkovi na čele pěkně vlní.
- Zvláštní byly zásobníky na opakovačce OldShatterhanda.
- A co teprve Vinnetouvo pokřikování: „Utahové jsou slepé vrány a Dunivý hrom je velký lhář“. Vinnetou byl v dalších dílech přeci jen vážnější.
„Poklad“ obsahuje i několik věcí, které se v dalších filmech neobjevily a je to škoda:
- krásný Ilčiho postroj
- knize věrné vybavení OldShatterhanda:u sedla měl připevněné laso a klobouk. Sice ho nedal za celý film na hlavu, ale měl ho v pohotovosti. Také náhrdelník z medvědích drápů, který je sice při jízdě na koni i plížení trochu nepraktický, ale byl velmi působivý a knižní, se v dalších dílech ztratil.
- Co osobně postrádám ve všech následujících dílech, bylo Vinnetouvo„Uff“ ze začátku filmu a oslovení bílého bratra: „Můj bratr Charley“. Toto tak charakteristické pro knižní komunikaci Vinnetoua s bratrem pak už ve filmu nikdy nezaznělo….
Štěstí přeje připraveným
Producent Horst Wendlandt byl muž s vizí. Tu dokázal zhmotnit i do filmových mayovek. Ať už výběrem míst natáčení, volbou hudebního skladatele i režiséra,ale především jedinečnou rukou při hledání představitelů hlavních postav. Krásná manželka pana režiséra Karin Dor jako Ellen, svalnatý Götz George její snoubenec Fred Engel, Ralf Wolter jako Sam Hawkens a samozřejmě Herbert Lom v úloze Cornela (pro mnohé z nás vůbec ten největší Mayovskýzloun – také s tím nejstrašlivějším koncem). Lex Barker jako OldShattehand byl pro Wendlandta jasnou volbou. Vinnetoua musel přeci jenom trochu pohledat. A tak moc nechybělo a mohli jsme v roli náčelníka Apačů místo Pierra vidět Horsta Bucholtze nebo Christophera Lee. Naštěstí měli sedmý statečný Chicoi Saruman něco jiného.Na Vinnetoua byl angažován pár týdnů před začátkem natáčení GuyWilliams. Jenže pak se na festivalu Berlinále (a jak víme z knih Karla Maye, nic není náhoda) setkal Wendlandt s Pierrem Bricem a bylo to. Vize pana Wendlanta opět zaúřadovala a on si představil, jak bude tomu mladému modrookému Francouzovi s ďolíčkem na bradě slušet indiánská paruka. Podobně jako Barkerovi se ani Bricemu do německého westernu moc nechtělo. Navíc Karel May mu byl zcela neznámým pojmem. Naštěstí i on nakonec souhlasil,GuyWilliamsovi byla smlouva zrušena a on se tak nestal nejslavnějším evropským indiánem.
Zásadním rozhodnutím bylo angažovat na židličku režiséra Haralda Reinla, který byluž před Pokladem úspěšným německým filmařem.Měl zkušenost s natáčením v Jugoslávii a spolupracoval s LexemBarkerem.Scénář k „Pokladu“napsal Harald G. Petersson. Důležitým mužem byl odborný a technický poradce Piet ter Ulen, produkční šéf Constantinu a znalec Karla Maye. Byl neustále v kontaktu s nakladatelstvím Karl-May-Verlag. Mohli bychom strávit hodiny nad rozdíly mezi filmovým „Pokladem“ a jeho knižní předlohou. (Hned název filmu: „Poklad na Stříbrném jezeře“ a knihy:„Poklad ve Stříbrném jezeře“ napovídá drobně jiné místo uskladnění pokladu.) Co ale zůstalo: Vinnetou, OldShatterhand a jejich jedinečné přátelství, které bylo patrné hned z prvního filmu, poklad, Stříbrné jezero, souboj na život a na smrt, chamtivci i nezištní, zbabělci a odvážní išpetka humoru. Především se podařilo i přes značný odklon od předlohy zachytit a zhmotnit ducha Mayových knih. Dosud fantazii oddaní čtenáři dostali nabídku, jak vidět své hrdiny. Většina přijala tuto vizi s nadšením.
Vždycky to chce nejdříve nápad
Jak vlastně došlo k nápadu pustit se do Mayovek? Všechny předchozí pokusy diváci přijali chladně. Mnoho let se mělo za to, že nápad na Mayovky vnuknul tatínkovi Wendlandtovi jeho jedenáctiletý syn Matthiass. Prý to ale tak nebylo. Pan producent padesát let od smrti Karla Maye sledoval prodejnost jeho knih a ptal se dokonce i číšníků v restauraci (a asi nejen jich), zda Mayovky četli. Po tomto „výzkumu“ se pro saského fantastu rozhodl. Obě historie jsou pěkné a jen dokládají to, že u Maye jdou realita a fantazie ruku v ruce.
Pro vlastní natáčeníspojil Horst Wendlandt, šéf Rialto – Filmu,síly spůjčovnou filmů Constantin a jugoslávskou produkční firmou Jadran film.A tak mohlo natáčení nejdražšího filmu poválečné německé kinematografie začít.
Závěrem
To byla jen ve stručnosti cesta vzniku jedinečného filmového zážitku, který ovlivnil dětství a mládí mnoha generací. Podobně jako se to podařilo autorovi knižních předloh o mnoho let dříve. A proto neváhejme a nechme se opět unést hlasem OldShatterhanda Ráže a vstupme s ním a jeho bratrem do světa dobrodružství a romantiky:
„Tak tady jsou legendární postavy našeho mládí - OldShatterhand a Vinnetou. Bílý muž, jenž přešel velikou louži, aby na Divokém západě našel svou novou vlast a vykonal hrdinské činy, které mu vynesly nesmrtelnou slávu. A poslední náčelník Apačů, na kterého už doléhá stín tragiky jeho národa, ale který bez váhání nasazuje život, má-li se dopomoci právu k vítězství. Tož vydejme se na pouť nekonečnými dálavami amerických prérií, hlubokými údolími i po vrcholcích vysokých pohoří a prožijme s nimi velká dobrodružství a nemilosrdné boje za čest a slávu.“
V létě se třiaosmdesátiletý PierreBrice účastnil setkání fanoušků přímo na místech natáčení. Přítomní zažili nezapomenutelné chvíle společně s Vinnetouem na místech, kde legenda vznikala. Kolik světových herců a filmů z pokladnice světové kinematografie se po padesáti letech od vzniku dočká něčeho podobného?
P.S. Za rok tu máme výročí další – padesát let od premiéry Vinnetou I.