Včera večer se odehrál první zápas Improligy v České Lípě. A smekám před všemi účinkujícími.
Někteří z vás už poznali divadelní projekt Štěpána Kňákala a Petra Heřmanského Improtyjátr. Improvizované představení čtyř herců a jednoho moderátora (popř. více herců ve větších prostorech, jako na silvestra v Jiráskáči či předminulý týden v novoborské divadle) jsem si zamilovala. Taky komu by se nelíbily dvě hodiny legrace? Včera šlo ovšem o něco jiného.
Představte si, že o slunném zimním víkendu neodpočíváte, nevýletujete apod., ale zavřete se společně s dalšími deseti lidmi a absolvujete intenzivní improvizační workshop. Navíc s vědomím, že to, s čím se seznámíte, a co se naučíte, předvedete v neděli večer publiku.
S improligou jsem se poprvé setkala před pár lety v Olomouci, asi na Divadelní Flóře. Vybavuju si jen hurónský smích publika, protože jsem skoro nic neviděla, jak bylo v divadelním stanu napráskáno. O čem že to teda je, jsem aspoň trochu poznala až včera.
„Improliga je malinko o sportu, ale především o divadle. Dva týmy se navzájem utkávají v improvizacích na divácká témata. Cílem NENÍ navzájem se vyřadit, ale SPOLEČNĚ vytvářet kvalitní improvizaci, mít radost ze hry, moci si kdykoliv zahrát/zaimprovizovat s různými týmy z různých měst.“ (www.improliga.cz)
Před vstupem do sálu jsem do losovacího kyblíku vhodila dvouslovné téma (a není to podvod, opravdu bylo zahráno!), dostala dvě karty pro bodování a papírovou kouli. Zvednutá červená karta znamená bod pro červené a naopak. Hozenou papírovou koulí na kohokoli z aktérů má divák možnost vyjádřit nespokojenost. A co je důležité a rozdílné od Improtyjátru, jak jsme na něj zvyklí, hraje se bez kostýmů, rekvizit, bez příprav.
Na pódiu se v různých obměnách vystřídalo 12 aktérů, dva z nich měli pevně dané role, a to Maruška za piánem a Martin Vasquez jako rozhodčí (a víkendový lektor). Martin se improlize věnuje přes deset let, zažít ho můžete na představení improvizační skupiny Just! Impro. Jeho letité zkušenosti samozřejmě byly na pódiu znát. Jistota ve vystoupení, reakce nejen na hráče, ale i na publikum a především role přísného rozhodčího byly „motorem“ celého průběhu. Rozhodčí totiž nejen počítá body, které od publika jednotlivé týmy hlasováním po zápase utrží. Píská fauly (přehlédnutí postavy apod.), hlídá vyhraněný čas konkrétních disciplín, pomáhá hercům překlenout případná hlušší místa, a rozhodně se s ničím nepáře. Když se něco někomu nedaří, bez problémů padne věta: „Tak už začni něco hrát.“ Rozhodčí je tak předělem mezi herci a publikem. A věřte, že publikum je nakloněno hercům a ne tvrďákovi, který na týmech nenechá nit suchou. :) Valná většina hozených koulí totiž směřovala právě na něj.
Děkuju Štěpánovi, Jirkům, Ondrovi, Petrovi, Terce, Lence, Kris, Marušce, Lucce a samozřejmě Martinovi, že si ty naše odvážlivce vzal pod křídla. Bylo to krásné, jsem na vás hrdá. A těším se na meziměstské zápasy. To si pište, že budu sedět v první řadě!