S tříkrálovým večerem zavítala do České Lípy Divadelní společnost Josefa Dvořáka, aby zde s obnoveným uvedením hry S Pydlou v zádech potěšila českolipské publikum v Jiráskově divadle.
Tato hra autorské dvojice Pavel Fiala a Josef Dvořák se stala opravdovou divadelní klasikou. Zlidověla už díky tomu, že jedna z jejích repríz v osmdesátých letech byla natočena a posléze s úspěchem opakovaně vysílána v televizi. Její děj vypráví příběh prostého lidového chytráka zapleteného do šachové partie mocných.
Obecenstvo nadšeně sledovalo celé představení, na kterém se podílelo hlasitými salvami smíchu. Při pohledu z balkónu potom musel každého z přítomných těšit pohled na po dlouhé době zcela zaplněné řady Jiráskova divadla.
Před začátkem představení věnoval Josef Dvořák několik minut i čtenářům i-novin a zodpověděl na několik otázek týkajících se samotného představení i jeho dalšího hereckého života. Autorem fotografií z představení je Petr Fiala.
Hra s Pydlou v zádech byla poprvé uvedena v roce 1981. Od té doby se dočkala více jak pěti set repríz. Co vás vlastně přimělo k jejímu opětovnému uvedení?
Dnes už těch repríz bude kolem tisíce. Důvody byly dva. První byl ten, že jsem dlouho nemohl objevit nějaký scénář, do kterého by se mi chtělo. Nemohl jsem prostě na nic přijít, a protože jsme tak trochu cimrmanovsky autorské divadlo bez autora, jsem musel chca nechca zabloudit do starých scénářů a sáhl jsem se všemi riziky, která sebou přináší obnovená premiéra, po tomto kusu. Z toho vyplývá i druhý důvod, protože jak jsme jezdili po vlastech českých a moravských, tak se nás velice často lidé ptali na toto představení. To mi dalo takovou naději, že se lidem ještě docela nevytratilo z paměti a že by ho třeba ještě rádi viděli.
Určitě spousta diváků nemůže zapomenout na to, jak se této role zhostila v minulosti Jana Paulová. Proč při obnovené premiéře padla volba právě na Markétu Hrubešovou?
Dlouho jsem hledal někoho, kdo by Janu Paulovou připomínal, kdo by na tom dispozičně, herecky i vizuálně byl stejně dobře jako Paulová. Takových lidí moc není, nehledě na to, že takový člověk vám musí věnovat několik let a tedy podstatnou část svého života. To samozřejmě možnosti ještě zúží. Jednou jsem si ale během takové bláznivé noci vzpomněl na Markétu Hrubešovou v jednom z jejích biografů, a tehdy jsem si řekl, to je tutově ona. A přitom jsem ji na divadle nikdy neviděl, ale šli jsme do toho. Dali jsme si schůzku společně i s mojí ženou, která dělá produkci a hned ji vyzpovídala po organizační stránce. Na první setkání jsme si padli do oka.
Jak se tedy Markéta Hrubešová role zhostila?
Nejprve z toho měla trochu obavy, protože inscenaci znala a věděla, jak dobře se role chytila Jana Paulová. Já jsem jí ale říkal, ať z toho nemá žádné obavy. Řekl jsem jí: „Ty nebudeš kopírovat Janu Paulovou, ta si svou roli uhňácala ke svému já, a teď si jí musíš uhňácat ke svému já ty.“ Já jsem velmi rád, že se nechala přemluvit a spolupráce na jevišti klape dobře.
A co vy, na kolik se po letech úspěšných repríz představení s Pydlou v zádech vyvinula vaše postava?
Já jsem tam nic příliš nového neobjevil. Ono těch repríz bylo tolik, že člověk už do toho vložil prakticky všechno a já si skutečně nedovedu představit, že bych vytvářel ještě nějaké variace variací. Snažím se tedy hlavně neutéct z této figury do nějaké jiné. Nechci za každou cenu novými improvizacemi a replikami hru pokazit.
Stává se z vás tedy klasik ctící původní nastudování?
No skoro jo.
A co vaše další hry, vím, že jste se se svou divadelní společností chopil například Molièrova Lakomce, kterého uvedete pod názvem Chudák Harpagon. Tuto hru v České Lípě asi před rokem uvedl v poměrně odvážném a osobitém scénickém provedení jeden divadelní soubor. Jaké je vaše pojetí?
No já v nezvyklých nastudováních klasických děl nespatřuji odvahu, ale spíše chuť si s textem, který pan Molière nádherně napsal a vymyslel celou situaci, zablbnout a zahrát. Lakomec je ale skutečně perla dramatiky a jeden z nejkrásnějších divadelních kusů. Já ale nechci, aby se v této hře objevil samopal, aby se tam pila Coca cola, aby chodili herci v hokejových nebo fotbalových dresech. Mě tyto inovace nechávají úplně chladným, naopak jsme hru oblékli tak, jak by ji snad oblékl i sám pan Molière.
Já jsem se snažil hru v textu konfrontovat s tím, s čím se setkáváme běžně na ulicích nebo v médiích. Právě zde dochází ke konfrontaci. Zjistíte, jak se všechny věci v životě neustále opakují, jenom jsou v jiné podobě. Děti stále považují rodiče za přestárlé a překážející na světě a jestli jim jsou rodiče na něco dobří, tak právě na to, aby z nich vymámily nějakou kačku. V tomto smyslu mi nakonec Harpagon vyšel jako chudák, jako člověk, o jehož neštěstí usiluje celý svět a on se vlastně jenom brání.
Když jsem v loňském roce hovořil o Lakomci s herci, kteří ho zde hráli, představitel jedné z rolí mi na otázku, proč se chápou právě tohoto příběhu, řekl, že hra je vysoce aktuální už proto, že jestli dnes něco bují, pak je to právě ona až nezdravá touha po mamonu.
Ano, v tomhle s nimi opravdu souhlasím.
Když vzpomínám na desítky rolí, které jste ztvárnil, vede mě to k otázce, zda-li je ještě nějaká velká, možná životní role, kterou byste si chtěl buď v divadle nebo ve filmu zahrát?
Divadlo mám rád proto, že potřebuji setkání s lidmi. Mám velkou touhu si s lidmi povídat, dívat se jim do očí a zažívat jejich reakci. Chci v životě hlavně někoho potěšit a pobavit. Je mi jedno, jestli by to byla role divadelní nebo filmová a v podstatě i to, co to bude za figuru. Hlavně chci, aby to byla role idealisty, aby to byl člověk, který kráčí světem a pochopí, že na světě je proto, aby ostatním tu jejich životní cestu ulehčoval a pral se o to, aby lidem bylo na světě alespoň chvíli dobře, jakkoliv to může znít pateticky. To je postava, kterou bych si střihnul a začal zkoušet třeba o půlnoci. Tím bych krásně stáhl oponu za svým divadelničením. A může to být třeba role o laskavém člověku s kozou na provazu...
Jste tedy spíše člověk, který si myslí, že umění má život ulehčit a diváka více než šokovat pohladit?
Je pravda, že na to pohlazení dnes spousta divadelníků nemyslí a má třeba úplně opačný názor, chce dráždit a šokovat. Já ale nejsem této krevní skupiny.
