Štafeta: Jiří Šimek

Jiří Šimek je nejdéle sloužícím ochotníkem na Českolipsku, letos načal druhou kopu let u divadla. Zároveň zákupský ochotnický spolek Havlíček letos v červnu oslaví devadesát pět let své činnosti.

Našel jsem si jedenáct let starý rozhovor, který jsme spolu dělali u příležitosti ankety Osobnost Českolipska (čtenáři ho naleznou zde). Zkusím navázat. V té době ses věnoval své rodinné kronice. Jak jsi za těch jedenáct let pokročil?

To už je vážně tak dávno? Ten čas letí jako bláznivý. (To je nějaká písnička, ne?) Ale k tvé otázce: Nepokročil jsem, zasekl jsem se v polovině 18. století. Ale nezahálel jsem. Mezitím jsem napsal a vydal za podpory města „Báje a pověsti Zákup a okolí“ nové „Povídání o Zákupech“ a „Památník zákupský“. Napsal jsem taky pár divadelních her pro děti i dospělé - nejvíce se hrají Schválnosti princezny Schválničky, Jak Dobrák se stal králem a Vykuk do pekla přišel, pro dospělé pak Jak ulovit knížete nebo Kontrola v městě Kocourově.

Zpracoval jsi historii svého rodu i nějakou beletristickou formou?

Pokouším se o to. Je to rozpracované, ale spíš se držím toho, co jsem sám zažil, než abych se pouštěl do dob dávnějších, o nichž vím jen z doslechu či písemných pramenů. Zatím jsem nejdál s vyprávěním o svém dětství a „době malin nezralých“, tedy období, než jsem definitivně zakotvil na Českolipsku. Nazval jsem to „Děti Jizery“ a vydal jako samizdat pro členy rodiny. Myslím, že děti už to louskají a vnoučata si to přečtou tak možná za třicet let a budou se divit, jak překotně a jak moc se svět změnil. Pokračovat chci „Od Jizery ke Svitávce“.

Sešli jsme se hlavně proto, že jsi začal kroutit druhou šedesátku let svého působení v ochotnickém spolku Havlíček. Měl jsi s herectvím či režírováním nějaké zkušenosti už před svým vstupem do Havlíčka?

Trochu jsem jako kluk k divadlu přičichl v němé roličce panoše v „Noci na Karlštejně“ v souboru Sokola Malá Skála, kde tatínek napovídal, a hrál jsem pak jednou jako student v gymnaziálním souboru.  Jenom tak pro sebe jsme si hráli i na pedagogické fakultě v Praze. Byl jsem tam v době, kdy tu studoval i Láďa Smoljak. Ten to ale bral daleko vážněji a nakonec se tím živil. My ostatní jen tak blbli.

Havel-Vyskočil: Autostop (ředitel Voráček – cena na nár. přehlídce ve Vysokém n. J. 1993)

Zůstal jsi s panem Smoljakem v kontaktu i později?

Je to zvláštní, ale s nikým z „vejšky“ jsme se po skončení studia už nikdy neviděli. Asi chyběl organizátor srazů. Rozdělily nás umístěnky po školách celé republiky a Láďa zůstal v Praze, chvíli učil, ale především žil divadlem.

Máš spočítáno, v kolika rolích jsi vystupoval nebo kolik her jsi režíroval?

Budeš se divit, ale mám.

Nebudu. Čekal jsem to.

V DS Havlíček Zákupy jsem odehrál rovných 70 velkých i docela maličkých rolí včetně účinkování v literárních pásmech, kabaretech a estrádách a režíroval 57 inscenací, rovněž včetně komponovaných pořadů. Bylo to i s dětským souborem, ale hlavně s dospělými.

Z těch velkých rolí jsem hrdý na dvě z her Osvobozeného divadla - kat Radúzo z Kata a blázna a ponocný Jehan z Balady z hadrů, zvláště pak na Mlynáře z Jiráskovy Lucerny, kterou jsme hráli v roce 1970 jako poslední vzpouru proti srpnové okupaci. V samotných Zákupech byl od 15. 10. 1968 umístěn sovětský tankový pluk a vydržel tu do roku 1991, kdy 28. 3. – na Zelený čtvrtek – odešlo ze Zákup posledních 50 vojáků Sovětské armády. Pobývala zde 8 200 dní.To teď ze mne promluvil kronikář. Pak jsme nehráli deset let, jen sem tam nějaká estráda k MDŽ. Další role, na které rád vzpomínám, byly ředitel Voráček z Havlova a Vyskočilova Autostopu - dostal jsem za ni cenu na národní přehlídce venkovských souborů „Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou, Harpagon z Molièrova Lakomce, Capitano z Vostrého komedie Tři v tom - později jsem si v této hře zahrál také Pandolfa a vyneslo mi to opět cenu ve Vysokém, Blepyros v Merleho Vládě žen, hrál jsem  a rád i Rumcajse… bylo by to na dlouhé vzpomínání.

Snad ještě dodám, aby můj portrét ochotníka byl kompletní, že jsem byl dlouhá léta místopředsedou oblasti České středohoří SČDO (Svaz českých divadelních ochotníků), dvacet let principálem našeho souboru, pak 34 let jednatelem a celou tu dobu až do současnosti kronikářem a samozřejmě režisérem. Za práci v ochotnickém divadle jsem byl odměněn všmi oceněními, jaké ochotník u nás může dostat: Zlatý odznak SČDO, Čestné uznání V. K. Klicpery, Zlatý Harlekýn, dále nejvyšší ocenění všech ochotnických organizací v ČR - Zlatý odznak J. K. Tyla a konečně čestné členství SČDO.

Jirásek: Samota (básník Labuťka – 1958) – druhá role v Zákupech

Jak bys v pár větách zhodnotil současnou situaci spolku? Dochází k nějaké generační výměně?

Náš spolek má podporu města a je dnes pevný v kramflecích. Už dávno nemusím dělat všechno sám, jako tomu leckdy bylo v minulosti; máme řadu obětavých členek a členů, kteří umějí organizovat, mají šikovné ruce a především chuť dělat ochotnické divadlo. A tak sám jsem se už pomalu začal zbavovat těch časově a organizačně nejnáročnějších povinností.

S generační výměnou je to trochu horší. Jsme malé městečko, mladí odcházejí studovat nebo za prací a především mezi mladými muži není mnoho zájemců o ochotnické divadlo. Ale hrají u nás i nadšenci mimozákupští a zatím personálně nestrádáme, i když nějakého prince bychom už sehnali rádi. A taky lidi na techniku – zvukaře, osvětlovače. Zatím to dělá vždycky ten, kdo zrovna nehraje.

Goldoni: Starý bručoun (Menegetto Ramponzolli – 1958)

Koho bys vyzdvihl jako osobnost, která tě časem nahradí? Kdo potáhne ochotnickou káru v Zákupech třeba za deset let?

Doufám, že současný principál Bob Bartoš, i když, ačkoliv můj bývalý žák, je už také důchodového věku. Řada dalších se silně angažuje v jednotlivých aktivitách – zajišťování techniky, kostýmů, scény, dopravy atd., ale zatím ne v té zásadní organizátorské činnosti. Z těch mladších budou chtít hrát divadlo všichni, ale kdo se chopí organizátorského žezla, zatím nevím, i když... ale svůj malý tajný tip zatím neprozradím.

Ty slavíš šedesát let v Havlíčkovi a Havlíček slaví 95 let. Nabízí se otázka, jestli ty nebo Havlíček chystáte něco speciálního.

Vypadá to tak, že velkou akci nechystáme, to asi až ke stovce. Já otiskuji k tomuto výročí v Zákupském zpravodaji historii českého ochotnického divadla v Zákupech a připravuji inscenaci „Princezny T.“ To je hra Daniely Fischerové, která má letos v únoru kulaté narozeniny. Není to třeskutá legrace, jakou si současný divák žádá, je v ní i hodně o současnosti, má filozofický záběr, ale rád bych ji udělal stravitelnou i pro diváka, který se chce občas popadat za břicho. Pokud se nám to povede, bude to důstojný počin k 95. výročí. Na podzim bych chtěl ke 100. výročí republiky udělat některé Čapkovy (bude mít kulaté výročí úmrtí) apokryfy pod názvem O pravdě a člověku.

Vostrý: Tři v tom (Pandolfo – cena na nár. přehlídce ve Vysokém n. J. 2002)

Jak vycházíte s ochotníky z České Lípy, kteří se v posledních letech dost rozšoupli?

Oni se nerozšoupli v poslední době, jsou rozšoupnutí už hezky dlouho. Jiráskovci jsou pojem, který v ochotnickém divadle znamená moc, patří mezi naše nejlepší soubory a jejich úroveň je často vyšší než u leckteré profesionální party. Občas si zahrají i u nás, máme mezi nimi přátele a dokonce i odchovance.

Už jsem měl jednou možnost zažít, když někdo mou povídku převedl do divadelní podoby, ale přesto mě láká zkusit napsat scénář sám. Poradíš mi, jak začít?

Dřív se říkalo, že radit může jen ten, komu je šedesát a byl v Sovětském svazu. Osobních šedesát mi bylo už hezky dávno a divadelní šedesátku jsem už taky překročil. I v Sovětském svazu jsem kdysi byl. Přesto si myslím, že sem žádná snaha o radu nepatří, ale rád si s tebou někdy o tom, jak se o to pokouším já, popovídám.

Merle: Vláda žen (Blepyros – 1968)

Když jsme dělali rozhovor minule, byl jsi zákupským kronikářem, šéfredaktorem Zákupského zpravodaje, předsedal kulturní komisi. Stále ještě tyto funkce zastáváš?

Kulturní komisi jsem opustil ve chvíli, kdy jsem doklopýtal k osmdesátce. Kroniku píšu už 43 let, i když prvních deset let jsem ji nesměl podepisovat, na to byl prověřený pracovník. Zpravodaj dělám zhruba čtvrt století a zatím se nenašel nikdo, kdo by projevil ochotu mě vystřídat.

A co tvé sportovní aktivity. Asi to není úplně korektní, ale pro mě jsi symbolem aktivního důchodce. Ještě tě můžu potkat na kole, jak poznáváš okolí nejen Zákup?

S volejbalem jsem skončil předloni, kolena už protestovala. Na kole mě, doufám, na jaře zase potkáš. Vyrážím, když teplota přesáhne +12 ⁰C.

Já jsem v poslední době podlehl kouzlu Českého ráje, ze kterého pocházíš. Jaké sis uchoval vazby s Maloskalskem či Turnovem?

Mohu odpovědět citací ze svých Dětí Jizery?

„Lidi, slyšíte? To zpívá Jizera, jak skotačí a tancuje přes maloskalskej jez. Cáká, šplouchá, zvoní. A my zpíváme a skotačíme a tancujeme s ní. A voláme, že je teplá jako kafe. Dyť už pěknejch pár dnů sou vedra jako v Africe, tak se voda krásně vyhřála. Je nám šťastně, ať je nám pět nebo padesát. Co – padesát! Devadesát! Protože s Jizerou sme všecky pořád mladý.

A večír sedíme na břehu u táboráku a zpíváme, že jako teskně hučí Niagára do noci, a jiskry z vohně letěj vzhůru a spojujou se s hvězdama nad náma i s těma, co se vodrážej v klidný hladině Jizery nad jezem, i s těma, co se blejskaj ve skotačivejch vlnkách pod jezem, a pak nad Suchejma skálama vyjde obrovskej Měsíc a stoupá nahoru voblohou a máme ho nad sebou i vedle sebe v zrcadle Jizery nad jezem.

A už je čas jít spát, tak zpíváme – hvězdičky, dobrou noc, já už du spát, vy za mě hlídejte, ublížit nedejte panence mý milý, kerou mám rád…

…Každý člověk má na světě místo pro něj nejmilejší. Je něco divného na tom, že pro mne je takovým místem Pojizeří, především Turnovsko a z něj pak nejvíc Maloskalsko? Vždyť tam jsem se narodil a prožil první čtvrtstoletí svého života. A právě na těch pětadvacet let nejraději vzpomínám. Na kraj utěšený, českorajský a na lidi v něm tenkrát žijící, včetně těch, kteří mi byli a jsou nejbližší.“

A pořád tam jezdím a jsem tam doma. I když jsem na celý další život zakotvil v Zákupech. Mám domovy dva.

Jirásek: Lucerna (Mlynář – 1970)

---

Jiří Šimek se narodil 21. srpna 1934 v Turnově, jeho otcem byl řídící učitel, matkou prodavačka, později sklářská dělnice. Vystudoval reálné gymnázium v Turnově a  Pedagogickou fakultu UK Praha.

Rok a čtvrt učil v jedenáctileté střední škole v České Lípě, pak až do roku 1990 v ZŠ v Zákupech, v letech 1990 – 1996 byl ředitelem ZŠ Špičák Česká Lípa, v důchodu ještě od 1. 2. do 30. 6. 1998 řediteloval na ZŠ A. Sovy v České Lípě. V létech 1965 – 1970 byl okresním metodikem dějepisu. Mezi jeho záliby patří: sport (od dětství tenis, stolní tenis, plavání, lyžování, kanoistika, turistika, volejbal - ocenění: stříbrná plaketa ÚV ČVS za zásluhy na rozvoji čs. odbíjené; dnes především cykloturistika), ochotnické divadlo (od r. 1957 člen DS Havlíček Zákupy, jednatel, režisér, kronikář, místopředseda Oblastního předsednictva SČDO; ocenění: Zlatý odznak SČDO, Čestné uznání V. K. Klicpery, Zlatý Harlekýn, Zlatý odznak J. K. Tyla, čestné členství SČDO, ceny za herecký výkon na národní přehlídce venkovských divadel „Krakonošův divadelní podzim“ ve Vysokém nad Jiz.)

Horynová: Zkoušky čerta Belínka (Čáry Felčáry – 1982)

S Janem Kačerem (2009)