Štafeta: Atila Vörös (1. část)

Rozhovor s Atilou Vörösem se nakonec protáhl na krásných sedm stránek, proto vám ho předkládáme ve dvou částech. Dnes si můžete přečíst pohádku O koni, který není.

Předchozí zpovídanou, Ditu Krčmářovou, nejvíce zajímala historka o formách na koně. Můžeme s ní začít?

Je pravda, že toho koně mám doma v dílně. Je výhoda, že ho nemusím krmit, ani pod ním kydat hnůj. Nevýhodou je, že mi na skříních, ve skříních a truhlách zabírá spoustu místa. Prostě je rozložitý a rozložený. Jsou to formy jezdecké sochy Jindřicha z Lipé, které jsme vyrobili spolu s mým kamarádem Pavlem Krausem. Je jich cca 193 kusů, ale čert ví, kolik bych jich napočítal dnes. Nic není trvanlivé, ani sádra ne. I když ta vydrží hodně, pokud je v suchu. Jsou to negativy celého jezdce na koni i se sokolem na pravé ruce Jindřicha, ze kterých by se při troše dobré vůle dala zrealizovat celá socha. A když ne celá, tak alespoň některé části. Třeba zadek koně i s koulemi a ocasem, jako symbol plodnosti.

Opravdu jsem uvažoval o realizaci některých částí, které by fungovaly i samostatně, jako třeba hlava koně, sokol nebo bysta Jindřicha. Jenže času a taky peněz se na tuto realizaci zkrátka nedostává. Musím ovšem podotknout ještě jednu důležitou věc. Ty formy jsou uloženy tak, jako když se stěhuješ hodně zhurta. Co mě štve je, že vlastní a pro mě potřebný prostor dílny a ateliéru zároveň slouží už několik let jako bezplatné úložiště majetku města, na což upozorňuji postupně vždy každou následující českolipskou „vládu“, ale marně. Nicméně se zapojením všech mozkových závitů, uchovávajících vzpomínky na dobu, kdy jsem tu potvoru sochal, bych ji samozřejmě zase dohromady dal. Existuje podrobná fotodokumentace a i čísla na formách stále drží. Ale i tak, sestavit celého koně z tolika dílů by byla asi pěkná fuška!  

Popiš, prosím, celou historii plánu na jezdeckou sochu v České Lípě? Kdo s tou myšlenkou přišel? Jak se jí chytili politici?

Pokud bych měl vše převyprávět, tak to vydá na dost stránek a celkem nudných. I když nuda to tedy až taková nebyla. Pokusím se tedy být stručný a pohádkový.

O KONI, KTERÝ NENÍ.

 Bylo, nebylo jedno město. Česká Lípa. I mělo za starostu Petra Skokana. V tom městě žil také spolek starších moudrých pánů, kteří spřádali plány, jak to město okrášlit. I napadl je nápad na sochu „otce zakladatele“ toho města (který ovšem v tom městě dle dochovaných dokumentů nikdy, ale nikdy nebyl a jeho zakladatelem už nebyl vůbec) Jindřicha z Lipé. Přesto rozhodli, že tento udatný a uznávaný panovník by si zasloužil býti zachycen ve své podobě lovce a šlechtice z počátku 14. století. Rada moudrých se sešla a oslovila velectěného sochaře ze svých řad pocházejícího z onoho města, ale žijícího do dnešních dnů v daleké Germánii. A tak vznikla první socha. Byla malinkatá, tak akorát na stůl. Nu a ten stůl byl stolem starostovským. Tam si hověla docela dlouhou dobu, pokud vážený starosta Skokan neposkočil na post daleko významnější. Stal se z něj ctěný hejtman kraje Libereckého. I začaly se v té době dít věci. Peněz bylo dost a vůle taky, tak proč nezrealizovat sochu jezdeckou se vším všudy, potažmo a nejlépe v životní velikosti a bronzovou, aby přečkala věky a zůstala památníkem ani ne tak samotného rytíře, jako spíše rady starších a moudrých. A taky nezapomínejme na samotného hejtmana, kterýžto celému projektu žehnal. A tak vznikla socha další.  Už větší, majestátnější. A těžší. Jenže...

Omlouvám se, tady musím trochu z té pohádky vyskočit. Toto byl prvopočátek sochy a v té době jsem já neměl ani tušení, že něco takového vzniká (ostatně nejspíš jsem nebyl sám). Rada starších a „čestných“ občanů tohoto města dnes jistě popře, že by v tom měla prsty, ale vím, že to tak bylo. Nepřísluší mi to celé hodnotit, už jen proto, že notabene jsem byl a svým způsobem pořad jsem součástí příběhu o koni, který není. Pokračujme v pohádce.

Socha druhá byla ještě ošklivější, než ta první. Byla to socha strašlivá. Tak strašlivá, že pokud by byla v životní velikosti a nedej bože by obživla, obyvatelé toho města by se radši vrátili do uranových dolů fárat, než by se s ní měli setkat. Měla tělo dinosaura s malinkatou hlavou, ocas jako odpadní rouru, kterým by protekly všechny splašky Špičáku. Hřívu spletenou do kuliček, které by po odpadnutí rozdrtily lebku na místě každému, kdo by právě pod tou sochou stál. A to bez pardónu! A na tom strašlivém zvířeti seděl … Pinokio. Ó ano, byl to on! Oděn v šaškovském hávu, drže na ruce papouška ara tak velkého, že by lovec musel býti podepírán železnou konstrukcí, aby ho udržel.  Tento moloch se měl postavit a reprezentovat celou krásu části historie tohoto města. Avšak rada starších nepočítala s tím, že jsou opravdu starší. Vytvoření takové sochy potřebuje silné a mladší ruce, které by tu práci dokázaly zrealizovat. A s tím taky nepočítali! A nastal problém v radě ctěných pánů. Kdo by tuto práci zvládl? I padla volba na sochaře, malíře, uznávaného odborníka, Pavla Krause. Pan Lipenský, starší to pán z Germánie a sochař tvořící prvního i druhého jezdce, s tím souhlasil. A začala samotná realizace. Postavila se konstrukce a začal dlouhý proces vyměřování, ukotvení, poměřování, zapichování a přenášení. Avšak historie je děvka krutá a spoustu věcí si pamatuje. Novému vedení radnice (nezapomínejme, že už tu nesedí pan Skokan) se znelíbil ten mladý hoch Kraus, který se ujal této zodpovědné práce. I rozhodli se kategoricky vyjádřit svůj názor, že Kraus tuto sochu nikdy dělat nebude. Nastala zvláštní patová situace. Kdo tedy bude pomáhat mistrovi Lipenskému sochu udělat? Kdo ve městě Lípa tohle dokáže? A Pavel Kraus našel řešení…

Dovolte mi zase trochu odskočit.  Pořád jsem o celé záležitosti nevěděl lautr nic. Neměl jsem potuchy o soše v životní velikosti, vytvářel jsem své obrazy a sošky, opravdu sošky, jen sám pro sebe a pro pár lidiček kolem. Nic víc. No nic, pokračujme v pohádce.

Jednou dopoledne se Pavel objevil v Žižáku, tj. části České Lípy. U Maďara, narozeného na Slovensku a starého známého ze studia Eastern, a shodou okolností už na volné noze. A zazněla otázka: „Atilo, dokázal bys udělat jezdeckou sochu?“ Co se na to dá říci? Asi nic jiného než –„ Jo, a proč ne?“ A bylo vymalováno!

A tehdy nastal čas, kdy Maďar začal realizovat sochu pravého českého šlechtice z Brna v České Lípě. A byla to velikánská zábava. Ne však při prvním pohledu na předlohu daného díla. Maďarovi se nechtělo ani zanic převádět obludnost té potvory do životní velikosti. Na té maketě nesedělo nic. A hlavně z historického hlediska. Copak se ve 14. století zaplétaly koním hřívy do copánků v podobě koulí? Ani náhodou! To patřilo na romantické obrazy dostihových koní z 19. století. Copak mohl být jezdec oblečen v nadýchaných voláncích jako šašek, místo toho aby byl oblečen v jednoduchých šatech ze 14. století? Takovou práci Atila prostě dělat nechtěl a málem ji odmítl. Nechtěl převádět odpadní rouru (ocas koně) do velikosti 1 : 1. Nakonec i rodilý Českolipák , nyní ovšem Germán, pán Lipenský, souhlasil s tím, aby Atila tu sochu přivedl do podoby alespoň trochu odpovídající době života Jindřicha z Lipé. S podmínkou, že bude-li to možné, tak při každé příležitosti bude přijíždět z té daleké Germánie a bude „svou“ sochu dotvářet dle sebe.

Ufff. Asi to už musím krátit. Jo, tak to bylo. Pan Lipenský přijížděl jednou za 14 dní na začátku, na konci jednou za měsíc. Ale to nevadilo, spíše naopak. Tím ovšem neříkám, že vše jsem vytvořil sám. Občas něco předělal a já vzápětí, když odjel, to předělal zase podle sebe. Vcelku jsem se ale držel předlohy té obludy. Dokonce jsem se dopustil chybičky, kdy Jindřich drží sokola na pravé ruce. Což pokud tedy nebyl levák, tak u sokolníků absolutně nesedí. Pokud jsi pravák, tak pravou rukou sokola krmíš a z levé ho vypouštíš. Já to udělal dle předlohy, takže Jindřich byl rozhodně levák. No nic, vráťme se k pohádce…

Po nějakém čase byla jezdecká socha hotová.  Trvalo to skoro rok, než si jezdec řekl o formování a rozdělení do adekvátních čtverečků, obdélníků a podobných tvarů sádrových forem. I stalo se.  A nastal čas k realizaci samotné sochy. Tedy ne rovnou do bronzu, to néé. Jen do voskových odlitků jednotlivých částí, které se zas dál opracovávají a kompletují. Až z těch se pak dělá socha. Pro naši pohádku a na otázku položenou na začátku to není podstatné. Ovšem podstatné věci se dějí vždy jinde a jinak, než aktéři moji pohádky očekávají, nebo si přejí. Na „hradě“ Libereckého kraje svrhli krále Skokana. Tím se celá situace kolem jezdecké sochy v České Lípě velice zkomplikovala. Na předposlední krok, kdy se vytvářejí voskové pláty, najednou nebyly ani zlaťáčky a nebyl ani ten zájem. Socha z hlíny se vyvezla na smetiště, formy se uklidily v Žizníkově, odevzdal se klíč od ateliéru a byl konec. Konec, zdá se definitivní, protože kůň, který je a není, už nikoho nezajímá. Jsou na světě důležitější věci nežli nějaká socha. Třeba chodníky! A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Vím, docela dlouhá pohádka, a to jsem se snažil ji okleštit. Za ta léta samozřejmě byly snahy tu a tam myšlenku sochy obnovit. Ovšem pokaždé ta myšlenka zabloudila v mašinerii politiky, peněz, byrokracie nebo jen tak vyšuměla. Ne že bych nad tím lomil rukama. Jen si někdy pokládám otázku – měla by klasická jezdecká socha v České Lípě vůbec nějaký význam? Ať už umělecký, historický či jiný? Po pravdě si většinou odpovídám, že ne. Možná ano v případě, kdy by vzniklo umělecké dílo akceptující současnost i s odkazem na minulost a třeba i na toho Jindru. Dílo, které je zcela svébytné a osobité, ne bronzová hrouda z relativně daleké minulosti.

Každopádně, pro mne to byla zkušenost k nezaplacení a krásná. Kdo může říct, v dnešní době, že vytvořil jezdeckou sochu v životní velikosti, i když jen z hlíny?

Kolik by bylo potřeba na realizaci? Máš odhad? Máš třeba důvěru v Českolipany, že by se na takové dílo složili?