9/2018

Už od začátku února válčím s virózami. Asi jako většina Čechů. Nedoléčený jsem odjel do Maroka a po návratu jsem definitivně odpadl.

Dělal jsem si aspoň poznámky o tom, co by se v deníku mělo objevit, ale třeba u jedné nevím, k čemu jsem se chtěl vyjádřit.

Netuší někdo, co znamená heslo „reakce na Pavlínu“?

Pak tu mám poznámku „Jirka“. Asi jsem chtěl upozornit, že zatímco jsem byl v Africe, vyšla další Štafeta (naleznete ji zde) o Jirkovi Šimkovi a Divadelním spolku Havlíček Zákupy, na pondělí je už naprogramovaná další.

Divadelní spolek Havlíček se mezitím stal Absolutním vítězem Ankety Osobnost roku Libereckého roku v kategorii kultura.

Dalším heslem je top ten Maroko. Byl jsem v této severoafrické zemi devět dní a společně s přáteli ji projezdil křížem krážem půjčenými auty. Možná se k ní ještě vrátím, ale pro teď aspoň v bodech, třeba budu někoho inspirovat. Koukal jsem, že návštěva Maroka bude jednodušší – Ryanair zavádí přímé lety z Prahy (my tam letěli z Budapešti a zpět přes Londýn).

1. Poušť. Uhranula mě. Tichem, barvami, čistou oblohou. Jednu noc jsme na ní přespali ve stanech. Teď mi běží mráz po zádech.

2. Arabové, berbeři, pouštní lid. Stal jsem se menším a zároveň větším xenofobem. Jejich mentalita je tak jiná od naší. Na jednu stranu srdečnější, na druhou stranu neupřímní. Nebál jsem se, že mě někdo přepadne na ulici nebo že mi nějaký kapsář prohlédá batoh, ale ty jejich podfuky při nakupování, všechny ty bakšiše, ždímání peněz za každou službu, mě vyčerpávaly. Turista je poznat na první pohled a od toho okamžiku se stává lovnou zvěří, chodící peněženkou. Myslel jsem si, že jsem na to připraven z návštěv Turecka, ale Arabové jsou ještě úplně jiný level.

3. Marakeš. Totální chaos, který nějakým zázračným způsobem fungoval. Auto, motorky, kola, osli, lidi. Nekonečná tržnice, útěk před týpky, kteří chtěli zaplatit za to, že mi pomáhali hledat kešku, zmije u hlavy. Noclehy v domě s tradičním patiem.

4. Hledání trilobitů. Pro někoho to byla bezvýznamná zastávka, ale já potřebuju svobodu v přírodě. Koukat pod kameny, hledat štíry a pavouky. Navíc ty stolové hory prekambria jsou totálně fotogenický. Tam bych chtěl pár dnů bloudit příště.

5. Souky. To je název místních bazarů. Pro Středoevropana, pro kterého je vrcholem farmářský trh na Škroupáku, neskutečný zážitek.

6. Oceán v Agadiru. Prostě jsme suchozemci, každé setkání s mořem je pro nás zážitek. Ještě tam nebyli lidi, ale už bylo příjemně. Být zdravý, snad bych i do moře vlezl. První keška, jediné marocké pivo.

7. Jídla a mátový čaj. Tagine a přeslazený mátový čaj. Kuskus. Červené klobásky. Silná káva.

8. Volubilis. Miluju antické památky, když v nich není moc lidí. Představit si, jak ta města dříve žila. Také mě fascinuje, jak si vše příroda bere zpět.

9. Ait Benhaddou. Jedna z tisíce vesnic, které všechny vypadají jako kulisy k filmům. Tato skutečně v desítkách filmů hrála, od Lawrence z Arábie po Gladiátora.

10. Cesta do průsmyku Tizi-n-Test. Nejprve jsme uvázli v bahně, a když nás po třech hodinách vyhrabali, pokračovali jsme po staré francouzské cestě až do sedla Velkého Atlasu. Bušilo mi srdce, se svodidly to v Africe nehrotí.

Ještě tu mám další čtyři poznámky. Vrátím se k nim příští týden, to už bych měl fungovat normálně a deníky budou vycházet zase pravidelně v neděli.