6/2018

Česká Lípa nežila minulý víkend jen druhým kolem prezidentských voleb. V Lípě se poprvé, co pamatuji, odehrávalo referendum.

Já osobně zažil své první referendum ještě ve své rodné obci, v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi. Už jsem sice studoval jinde, ale trvalé bydliště jsem měl stále u rodičů. Ihned po revoluci se začalo řešit, jestli by násilně spojená města neměla být zase samostatná. Jako dítě jsem si pro sestru, pro kamarády vymýšlel příběhy. Řada z nich byla o tom, jak budeme s Brandýšťáky válčit, budeme na ně střílet přes Labe apod. Základní vzdělání jsem absolvoval na dvou školách v Boleslavi, gymnázium v Brandýse. Boleslav je spíše vesnice než město, stál tam jeden větší panelák, ve kterém bydleli plukovníci a tři generálové sloužící v nedaleké posádce, jinak šlo o změť rodinných domků a řadu církevních památek. Brandýs jsme vnímali jako utlačovatele – byly tam městský národní výbor, zástupy paneláků. A jiní lidé – to jsem zažil při přestupu na gymnázium. Holky ze sídliště navštěvující od páté třídy jazykovku, já břídil, který po škole buď mířil s kluky na okraj pole hrát fotbal, nebo do lesa s dalekohledem pozorovat ptáky.

Přesto jsem hlasoval proti rozdělení. A se mnou většina Boleslaváků. Asi jsme se báli, že by Boleslav neměla z čeho žít. Stejně většina lidí jezdila pracovat do Brandýských strojíren a sléváren.

Na BSS jsem si vzpomněl tento týden ještě jednou, když jsem přemýšlel, proč lidé volili Zemana. Myslím tedy, že moji rodiče ho nevolili, aby nevznikla mýlka. Snažil jsem se vcítit do myšlení starší generace, která zřejmě rozhodla o tom, že prezidentské volby dopadly, jak dopadly. Můj otec pracoval v BSS celý život. Vyučil se tam a svářel. Měl ruce jako kulturista a záda posetá jizvami od kuliček, které odletovaly z rozžhaveného kovu. Z roku 1968 měl škraloup, takže přestože byl organizačně zdatný a uměl třeba skvěle číst i malovat výkresy, ze své pozice se nehnul. Po revoluci se stal mistrem a na svůj podnik byl pyšný. Vlastně nemluvil o ničem jiném. Popelářské vozy a návěsy se vyvážely nejen do bývalých států RVHP, ale i do Afriky či arabského světa. Táta vydělával slušné peníze, o kterých mně se ve školství ani nesnilo. Privatizace se ale moc nepovedla. Většinovou část podniku koupil továrník z Francie, zbytek šel do kupónové privatizace.  I já si naběhl a část kupónů do BSS vložil, když mi furt táta říkal, jak nestíhají plnit poptávky. Do BSS šla nakonec pracovat i máma, když začala v lese trpět s klouby.

Ale pak se začalo propouštět. Nejprve propustili mámu, pak tátu, jako jednoho z posledních. Nedostali několik výplat. Nikdy. V roce 2005 BSS právně zaniklo.

Jsem se zase rozpovídal. Ale vnímavý čtenář asi tuší, co se za vzpomínkami skrývá. Ne každý je porevolučním vývojem nadšený jako já. Třeba jsem pomyslel při své návštěvě Evropského parlamentu, jak hodně se tam čeští poslanci za Zemana stydí. Ale co je části obyvatel Česka do toho? V Bruselu nikdy nebyli. Možná ani nevědí, jestli je v Belgii nebo Holandsku. Já zhruba třetinu prostředků investuji do cestování, ale musel jsem se naučit respektovat u svého táty, že jemu je nejlépe na Hvězdě. Prostě to je jeho svět, který mu ale věčně někdo nabourává nějakými nesmysly. A je jedno, jestli nesmysly schvalují v Praze nebo Bruselu.

Čtu teď Kunderovu Knihu smíchu a zapomnění (vyšla loni poprvé v Česku, ale svět ji zná už několik desetiletí). Běhá mi mráz po zádech u každé kapitoly. Mohl bych zbytek deníku citovat. „Intelektuál byla v tehdejší politické hantýrce nadávka. Označovala člověka, který nerozumí životu a je odtržen od lidu. Všichni komunisté, kteří byli toho času pověšeni jinými komunisty, byli obdařováni touto nadávkou…“

Ale více mi na současnou situaci sedl tento úryvek: „Ti, kteří chápou ďábla jako stoupence Zla a anděla jako bojovníka Dobra, přejímají demagogii andělů. Věc je samozřejmě složitější.

Andělé jsou stoupenci nikoli Dobra, ale božího stvoření. Ďábel je naproti tomu ten, kdo upírá božímu světu rozumný smysl.

O moc nad světem se dělí, jak známo, ďábli a andělé. Dobro světa si však nevyžaduje, aby andělé měli převahu nad ďábly (jak jsem se domníval jako dítě), nýbrž aby jejich moc byla v přibližné rovnováze. Je-li na světě příliš mnoho nepochybného smyslu (vláda andělů), člověk padá pod jeho tíhou. Ztratí-li svět zcela svůj smysl (vláda ďábla), nedá se také žít.“

Deník měl být o českolipském referendu.

Nic nezměnilo. Přes heroický výkon tří opozičních zastupitelů se dá hovořit jen o vyhozených stovkách tisíc za jeho uspořádání. Výsledky opozice hodnotí úplně jinak než koalice. Opozice pozdě bycha honila, koalice je nadále arogantní. V dalších komunálních volbách se asi budou dít věci. Ale opět půjde spíš o reakci občanů na celospolečenské posuny než o dění v samotné České Lípě.

Já místo hlasování v referendu pokračoval v putování po trase Zlaté stezky Českého ráje. Poznáte nedávno rekonstruovanou vyhlídku?