5/2018 – 2. část

Během předchozích dvou hodin jsem při psaní textů k obrázkům přemýšlel, jak nám v těch devadesátkách bylo líp. Až mi přeběhl mráz po zádech, když jsem si vzpomněl, jak mě moji dva kámoši podporovali na vysoké škole.

Jezdili jsme každých čtrnáct dnů na chatu jednoho z nich a kalili v sousední hospodě. Oni dva už pracovali, já věčně neměl peníze. Skoro nikdy jsem neplatil, vždy prohlásili něco ve smyslu, že jsem student a zatáhli těch pár piv a zelených za mě.

Ne, nebojím se jich zeptat, koho volili, ale raději to nedělám, nechci ztratit iluze. Pavel před revolucí dělal v ČKD a byl kandidátem strany, vojnu odsloužil u pohraniční stráže na Šumavě a za dva roky měl dlouhý opušťák jen jednou – když zadržel prchajícího východního Němce. Přesto to byl kamarád na život a na smrt. Přestože jsme se revoluce oba účastnili aktivně, už tenkrát jsme měli jiné názory. On takové dospělácké, já idealistické.

Myslím, že první porevoluční ťafku jsem dostal po liberalizaci. Máma nechápala, že už neplatím za kolej 7,50 nebo 15 korun jako na začátku studia a že rohlík nestojí čtyřicet halířů. Stále mi vyplácela stejné kapesné ve výši šesti stovek. Musel jsem začít pracovat, abych nebyl celý den jen na rohlících a pytlíku mléka.

Kamarád mi dohodil demoliční a stavební firmu. Připravovali jsme domy k demolicím – vykopávali jsme přípojky, vynášeli nábytek atd. A také neskutečně kradli – část lidí dělala na přípojkách a část zachraňovala z domů, co se dalo – luxfery, olověné trubky i dřevo. O výplatním termínu jsem většinou dostával dvě výplaty – oficiální a neoficiální, často ve stejné výši. Myslím, že můj mistr si mě docela oblíbil – na rozdíl od cikánů, kteří často kradli i v okolních domech. Posílal si mě pro pivo a taky si se mnou často povídal. Vítal všechny ty změny, ale také předvídal, jak to bude těžký, ten kapitalismus. A že to vše pochopím, až budu mít děti.

Zkrátka přemýšlím, proč se ta společnost tak polarizuje, když ještě před pár lety jsme byli schopní normálně diskutovat napříč sociálními skupinami. Může za to opravdu Zeman? Jak velkou roli v tom hrají média? Proč mě někdo označuje za pražskou kavárnu, havloida, ochránce neziskovek a proč já si o některých lidech myslím, že jsou lůza? Vždyť jsem z „lůzy“ vzešel. Můj táta celý život svářel kukavozy, máma dřela v lese a já jako své první povolání uvádím popelařinu.

Volím někoho jiného než Zemana z touhy po změně. Doufám, že se objeví spasitel, který začne opravdu spojovat. Nedělám si iluze. Poslední volby nejsou ani tak soubojem myšlenek a vizí, jako spíše soupeřením marketingových agentur, poradců a médií.

Vždyť nikdo z nás pisálků a čtenářů nezná odpověd na otázku, kde se ten Drahoš vzal. I on je něčím marketingovým produktem. Stejně jako Zeman - který je v současné formě jen karikaturou sebe sama.

Pobavilo mě, když mi ve středu volal jeden známý herec, můj kamarád z dětství, jestli ve svém okolí neznám někoho, kdo volí Zemana. Mají v divadle takovou akci a po telefonu přesvědčují voliče. Musel jsem se vysmát jeho pražským názorům. „Hele, všichni, co volí Zemana, jsou rozhodnutí, že ho budou volit, a žádný herec na tom nic nezmění. A obráceně zrovna tak.“

Dvěma kamarádkám, které mají doma jeho podepsaný plakát, jsem aspoň nabízel, že jim zprostředkuji telefonát s jejich idolem. „Musíte ale hrát Zemanovu voličku,“ vysvětlil jsem jim.

„Hele, blbku budu hrát klidně, ale že volím Zemana, to teda ne,“ odpověděla jedna z nich.

Večer pojedu za kámoškou, už jsem zjišťoval, jestli má doma šampus. Bydlí ve městě, kde Zeman určitě nevyhraje. Na to bych si vsadil.

Jdu vařit, tak zase po poledni.