5/2018 – 1. část

Milý deníčku,

vstal jsem už v sedm hodin. Čeká mě hodně práce. Musím dávat dohromady náměty na ilustrace a odkazy k fotografiím do své nové knížky o organických sloučeninách. Také se staví děti, tak mám službu u plotny, snad jim krůta na šalvěji bude chutnat. O pauzách budu psát o svých pocitech z prezidentské volby.

Hned jak jsem byl schopen zaostřit na mobil, našel jsem na facebooku v rubrice Vzpomínky svůj pět let starý článek, který začínal otázkou: „Žije v našem státě 2 717 405 kreténů?“ Právě tolik občanů zvolilo před pěti lety v druhém kole Miloše Zemana prezidentem České republiky.

Kolik jich bude letos? V mé sociální facebookové bublině je tento rok voličů Zemana poskrovnu. Asi čtyři. Asi jedno procento. Má sociální bublina je z velké části tvořena kolegy, bývalými studenty, současnými studenty, příbuznými, přáteli.

V prvním kole jsem volil Marka Hilšera. Byl pro mě symbolem nové generace, nezatížené dospělostí v socialismu, nekonfliktnosti, vzdělanosti, zkušenostmi s občanskými aktivitami. Ve druhém kole jsem volil Jiřího Drahoše. Ale nepopírám, že bych volil takřka kohokoliv, jen aby na hradě už nebyl Miloš Zeman. Jak píše řada analytiků i voličů Zemana, jsou tyto volby více referendem o Miloši Zemanovi než skutečnými prezidentskými volbami.

Samozřejmě se nabízí otázka, proč jsem se vůbec voleb zúčastnil, když jsem odmítač všemožných referend, včetně toho českolipského.

Prostě proto, že mi Miloš Zeman vadí.

Pamatuji si ho již od revoluce a na rozdíl od své ženy jsem ho měl rád. Zejména proto, že byl vtipný. Vše se zlomilo, když jsem si přečetl jeho bestseller. Takovou sbírku nadutosti, sebestřednosti jsem nečekal. Stručně řečeno, on může za vše, co se v tomto státě stalo dobrého, ale bohužel se obklopoval samými neschopnými, takže občas se něco nepovedlo. Pak jsem ho viděl naživo v českolipském divadle, když přijel podpořit odpírače památníku zastřelených Němců v Novém Boru. Nevyčítám mu jeho názor, ale působil neinformovaně a už vůbec nebyl vtipný. Přišel mi hodně za zenitem.

Když vznikla Strana práv občanů – Zemanovci a Miloš Zeman ohlásil svou kandidaturu na hrad, myslel jsem si, že nemá šanci. Jenže kandidaturu postupně ohlašovali lidé, kteří mu nemohli konkurovat. V prvním kole jsem tenkrát hlasoval pro Zuzanu Roithovou. Byla v té době zkušenou političkou, europoslankyní (jednou z mála, o které bylo v souvislosti s EP slyšet), imponovala mi určitě i možnost mít za prezidentku ženu. Leč občané rozhodli jinak. Do druhého kola postoupili Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Moc nadšený jsem nebyl. Daleko více než letos to byla volba z nouze. Bylo mi jasné, že pro řadu lidí je kníže nevolitelný.

Myslel jsem, že Miloš Zeman ukojí svou ješitnost a bude mu stačit, že je prezidentem, ale on nás zřejmě potřeboval ponížit, přiléhavěji napsáno - nasrat. Paradoxní mi přijde, že největší část jeho elektorátu tvoří lidé, kterými pohrdá ze všech nejvíce. Slíbil, že bude společnost spojovat, ale dělal pravý opak. Hlavně on rozdělil společnost. Měnil své názory, aby ty pomyslné zákopy byly co největší. Hnal proti sobě staré a mladé, inteligenci a dělníky, Pražany a venkov. Cítím to na sobě, vůbec nejsem smířlivý. Naprosto nechápu, jak ho někdo může volit. Když jsem to zjistil o jedné ze svých kolegyň, přišlo mi, že bych jí dokázal tolerovat cokoliv jiného, ale kvůli volbě Zemana jsem ztratil jakoukoliv potřebu se s ní už navždy bavit.  

Zase za chvíli, musím dnes dělat i užitečnější věci.