5/2013

Minule jsem se rozvášnil tak, až jsem si vysloužil pár anonymů. Dnes začínám deník psát s představou, že se na politiku vykašlu, ale moc tomu nevěřím. Dvakrát jsem byl v kině a přečetl jsem dvě knížky, o kterých prohodím aspoň pár slov.

Hra o kámen

O filmu se na i-novinách diskutuje v několika tématech, ale o něm samotném v nich prakticky nepadlo ani slovo. Jan Gebert rozhodně nenatočil to, co od něj někteří aktéři na počátku očekávali. Vždyť i Josef Doškář si ho několikrát pozval domů a dal mu najíst, Pavel Danys si zase není vědom své směšnosti a nechal se natáčet pomalu i vsedě na záchodě. Nejlépe nakonec z celého příběhu vychází bývalý starosta Mareš. Pro mě je tím pravým hlavním hrdinou, přestože plakátům dominuje již zmíněný Danys. Jindřicha Mareše jsem znal jen z pár e-mailů, jednoho osobního setkání a z anonymních diskusí. Netušil jsem, jak pohnutý měl osud, co v sobě nosí. Upřímně řečeno jsem si myslel, že je to truhlík, kterého na borskou radnici dosadila slábnoucí ODS, protože nikomu nevadil. Nejvíce se mi líbily scény, během kterých všichni aktéři očekávají výsledky voleb. Ty by si snad měli povinně přehrávat všichni politici, aby věděli, do čeho jdou a jak přelétavá je přízeň voličů.

Diskuse po filmu byla tradičně o ničem. Nevydržel jsem ji celou, takže nemohu posoudit, jestli z ní nakonec nevzešlo něco světoborného, ale kdo sleduje diskuse kolem památníku tady na i-novinách, tuší, že těžko. Nejvíce mi bylo líto brigádního generála Alexandra Beera, odpůrci (stejně jako před tím Zemanovci, což je v řadě případů jedno) si z něj udělali maskota. Bohužel dost senilního.

Něco pochopíte z přiloženého videa.

Anna Karenina

Na film jsme šli se studenty v jedenáct hodin dopoledne, chvíli po tom, co obdrželi vysvědčení. Tato fakta uvádím proto, aby bylo zřejmě, že atmosféra mohla ovlivnit mé spíše negativní dojmy.

Cizincům se „ruskou látku“ tradičně nedaří uchopit. Když se zamyslím, tak naposledy se jim to podle mého mínění povedlo s Doktorem Živagem, což je už docela dlouho. Děj je zasazen do kulis divadla, což bylo buď jen prosté alibi, nebo šlo o zbytečnou originalitu. Nejvíce mi vadilo, že mi z děje nebylo jasné, proč Anna na konci skočí pod vlak (trochu jsem se Angličanů bál, aby ji vůbec skočit nechali). Chvíli naznačovala, že by to mohla udělat kvůli stesku po synovi, pak kvůli zjištění, že zamilování nevydrží věčně. Nakonec tam teda hupsla proto, že se nemohla smířit s tím, že ruská smetánka ji má za děvku a ve své společnosti ji nechce.

Aaron Taylor-Johnson v roli Vronského na mě nepůsobil přesvědčivě, zato Keiru Knightley i Jude Lawa jsem po chvíli vzal na milost.

Jdu se schválně zeptat mladšího syna, jestli pochopil, o čem film byl. „Ona si myslela, že ji Vronský podvádí. A taky byla trochu labilní.“

Starší syn doplnil: „Byla na hlavu.“

Hmmm, skoro mě mrzí, že nedostávají takové dávky ruštiny a zejména ruské literatury jako my. Nebudou nic vědět o rozervané ruské duši a nedozírných dálkách. Rozervaná duše ve filmu kulhala, dálky chyběly díky zasazení do divadelní scény úplně. Ani tu zimu v těch kulisách nedokázali vykouzlit.

Padesát odstínů šedi

Román, který trhá rekordy, jsem si chtěl přečíst, abych si udělal vlastní názor. Odrazovaly mě od toho ženy, které četly i které nečetly. S přečtením jsem neměl problémy. Každý nesoulad v sexuálních potřebách partnerů je určitě námětem na román, to proti sobě nemusejí stát romantická naivka a sadista. Nejvíc mě prudilo, jak byli dokonalí, ona sázela orgasmus za orgasmem, orál zvládla na poprvé bez jakéhokoliv problému s dávicím reflexem. On byl zase neskutečně bohatý, krásný a jeho erekce se nezastavila snad ani na dvaceti číslech. Přemýšlím, proč tomu říkají erotický román, když já erotické scény ke konci přeskakoval.

Ale už jsem se začal poohlížet po někom, kdo by mi půjčil druhý díl.

Kmotr Mrázek

V podstatě náhodou jsem si do čtečky stáhnul knihu Jaroslava Kmenty s názvem Kmotr Mrázek. Jde o životopis asi největšího českého mafiána posledních dvaceti let. Svou kariéru začal v osmdesátých letech jako vekslák, po revoluci „sponzoroval“ volební kampaň Občanského fóra a prakticky všech dalších následujících vládnoucích stran. Znehodnotil malou i velkou privatizaci, se svými kumpány vytuneloval několik bank, obohatil se na ruském dluhu. Na jeho výplatní listině byli policisté, nejvyšší představitelé ÚV KSČ i několika polistopadových vlád. Zřejmě měl aspoň morálně na rukou krev státní zástupkyně, konkurenčních mafiánů i novináře. Sám byl nakonec zavražděn dobře mířenou kulkou.

Truchlivé čtení, které mi docela dobře zapadlo do prezidentské volby. Zvolení Zemana prezidentem znamená návrat lidí, kteří se v knize objevují. Voliči propásli možnost odstřihnout se od divokého kapitalismu devadesátých let. Je však otázkou, kdo tahal za provázky komparsu, myslím ostatních kandidátů. Koho sponzorovaly další šedé eminence roztáčející kola tržního hospodářství? Byla Klausova amnestie jen opětovným zhasnutím, abychom se po rozsvícení mohli tvářit, že je vše v pořádku?

Už jsem si stáhnul další Kmentovu knihu s názvem Superguru Bárta a přemýšlím, proč si na počátku parlamentování Věcí veřejných byli Klaus s Bártou tak blízcí. Byly Věci veřejné pokusem o přeskupení mocenských struktur?

Co kultura příští týden?

Začátek týdne ovládne kina Lincoln, potom ho vystřídá Sean Penn ve filmu Gangster Squad – Lovci mafie. To by mohla být po přečtení Kmotra Mrázka hezká tečka. Nebo že bych si dal Arnolda Schwarzeneggera v nové střílečce Konečná? V pátek vystoupí v Crystalu Martin Harich, o kterém se mluví jako o hvězdě, ale já vůbec nevím, kdo to je. Více by mě lákala předkapela LizArt. Ještě nesmím zapomenout, že v úterý odehraje DK Jirásek v Novém Boru představení Tři muži ve člunu.