39/2010

Přečetl jsem Příběhy z Českolipska, zhlédl jsem film s českolipskými herci i Habermannův mlýn, přežil jsem maturitní generálku. Přidávám fotografie z Králova vrchu. Dva nejslavnější Českolipané minulého týdne.

Někdy je špatné k něčemu dobré. S místostarostou Tomášem Vlčkem jsme si kvůli mému hodnocení zastupitelů vyměnili pár jedovatých šípů, abychom následně začali mnohem více komunikovat. Více než za celé volební období. Pohříchu! I díky němu se mi poměrně rychle dostala do rukou knížka mého kolegy Martina Aschenbrennera s názvem Příběhy z Českolipska. Nejprve jsem si ji vzal jaksi ze slušnosti, nahlédl do ní … a během dvou dnů ji přečetl. Zde by samozřejmě mohlo celé hodnocení končit, protože lepší vizitku už těžko vystavím. Domnívám se, že tudy vede jedna z cest, jak menší Českolípany přesvědčit, že Lípa není městem bez historie, městem, na které není potřeba být hrdý. Když jsem v Lípě začínal učit, velká část dětí neměla v rodném listu rodiště v severních Čechách. To se postupně mění, ale kořeny ještě nejsou pevně zapuštěny.

Ale ke knížce. Je ve tvrdých deskách, teda žádná brožura, i papír je poměrně kvalitní. Chybí přebal, což kvituji. Nesnáším přebaly, jen se muchlají a knížky prodražují. Písmo je dostatečně velké, takže by se ho nemuseli štítit ani ti méně náruživí čtenáři. Navíc tu a tam je text protknut kresbami Atily Vöröse, žádná extravagance, žádné experimenty, Atila se držel zpátky a prospěl věci. Na každou další ilustraci jsem se těšil. Samotnému textu bych vytkl dvě věci. Na mě je až příliš školometský, ale zdůrazňuji na mě. Myslím, že pro děti je neustálé opakování, připomínání, dávání do souvislostí přínosem. Zkrátka je poznat, že Martin je učitel. Pak mi vadila ta záplava jmen historických osobností, občas jsem se ve všech těch Karlech a Ferdinandech doslova ztrácel. To byl důvod, proč jsem neměl rád dějepis ve škole. Příliš mnoho faktů, které po mně stále někdo chtěl. Přitom v lese pobíhalo tolik zajímavých zvířat a pokusy v prádelně byly také zajímavější než sezení nad sešitem.  Vše vyvažuje zásadní klad – knížka je zkrátka čtivá. Jména zapomenete, ale toužení po další návštěvě zákupského zámku či obhlídce bývalých barvíren látek zůstane.

V publikaci je deset příběhů pojednávajících o místech i osobách na Českolipsku dobře známých. Nechybí paní Zdislava, Adam Berka z Dubé, Albrecht z Valdštejna, Heindrich Wedrich ani svatba Františka Ferdinadna. Už aby vznikl druhý díl, o lidech i příbězích méně ochozených. 

Shodou okolností jsem v pátek poprvé viděl film s názvem Hodinu nevíš. Věděl jsem, že v díle hraje dramaturg Jiráskova divadla Jarek Hylebrant, ale domníval jsem se, že jen nějaký štěk. Ve skutečnosti byla jeho postava zásadní. Umírajícího diabetika ztvárnil tak přesvědčivě, že jsem se bál každého dalšího záběru, ve kterém se objeví. Film je totiž více hororem než dramatizací skutečné události – příběhu tzv. heparinového vraha. Řada kritiků ho strhala, ale já ho zvládl odkoukat celý bez problémů. Ještě bych měl doplnit, že v úvodní scéně se objeví Hylebrantův předchůdce v křesle šéfa divadla  - Miroslav Kolář.

Minulou neděli jsem se vypravil na projekci Habermannova mlýna. Přes rozporuplné kritiky jsem byl s dílem spokojený. Začnu zápory: zpočátku jsem se nevyznal v množství postav, obzvlášť když jich řadu ztvárnili zahraniční herci a já si je pletl. Režisér se pokusil do krátkého filmu nacpat moc věcí najednou. Naopak velice pozitivně jsem vnímal kameru a hudbu, oboje dramatičnosti přidávalo. Střed filmu mě strhnul, ke konci mi přišlo, že dramaturg či režisér chtěli děj rychle utnout. Nejhorší bylo ale uvědomění si skutečnosti, že nás nečeká žádný happy end jako v amerických filmech či starších dílech z provenience Sovětského svazu. Žádné oslavy, žádní jen kladní hrdinové. Prostě jeden masakr bude vystřídán jiným. Dokonce i hlavní hrdina je zavražděn. Navíc v divákovi se mísí sympatie i antipatie k němu. Byl kladnou či zápornou postavou? Bál jsem se glorifikace Němců a přílišného sypání popelu na českou hlavu. Ve skutečnosti často nebylo k rozeznání, kdo je Čech a kdo Němec. Jen ty svině v nás, v lidech, se občas prosadily.

Pracovní týden byl ve znamení generálky maturitní zkoušky. Netroufám si ji prozatím hodnotit. Myslím, že nějaké srovnání být musí. Rozdíly mezi školami se zvětšují a nějaká forma standardizace je nutná. Ze strany studentů i učitelů je módní remcat, ale myslím, že se o žádného velkého strašáka aspoň pro náš gympl nejedná.  Většinu studentů ke zkoušce přistoupila zodpovědně a třeba čeština jim přišla poměrně v pohodě. Nevoli spíše vzbuzují některé formální aspekty. Hodně se mluví o nemožnosti opustit třídu během zkoušky, nedokonalé byly i manuály. Doufám, že naše připomínky vezme Cermat či ministerstvo vážně a nedopadne to jako u olympiád, tj. bez reakce.

Fotografie z maturit jsou Petra Kořínka.

A ještě pár fotografií pro zpestření:

Na následujících jsou nejslavnější Českolipané současnosti – aspoň z hlediska mediálních výstupů. To jsou ti dva kluci, kteří dělali v době školní docházky reklamu Věcem veřejným (autor fotografií si nepřeje být jmenován).  

Dnes dopoledne jsem si zaběhl čichnout podzimu na Králův vrch nad Jezvém.

A co příští týden? Opadne volební šílenství, tak vás ve čtvrtek čeká další českolipská osobnost ze seriálu Štafeta. V úterý pokračuje v knihovně cyklus Technické památky Českolipska, tento díl bude věnován těžbě rud. Ve čtvrtek vstupuje do kin další český film - Občanský průkaz natočený podle Šabachova dílka. Ve stejnou dobu začne v KD Crystal koncert kapely Kryštof. V sobotu v Novém Boru vystoupí největší hvězda letošního festivalu Lípa Musica - Radek Baborák. Jde o koncert závěrečný. V Luxoru je stejný večer DJ Laffayette.